7°C
Holocaust. Židé mu říkají šoa, pro Romy je to porajmos. V jeho důsledku zemřely miliony lidí, kteří se neprovinili ničím jiným, než že se narodili jako příslušníci etnika, které nacistický režim hodlal v důsledku svého mylného přesvědčení o vlastní nadřazenosti, vyhladit. Ve společnosti se však naleznou mýlky, že se holocaust týkal jen židů. Naštěstí jich ubývá.
„Již jen velmi okrajově najdeme badatele, který by tvrdil, že holocaust se týká jen židů,“ sdělila Kateřina Čechová při příležitosti představení letošního Jom ha-šoa, veřejného čtení jmen obětí holocaustu, které proběhlo v Praze ve čtvrtek na náměstí Jiřího z Poděbrad. „Holocaust se týká zrovna tak Romů i Sintů, může se ale týkat homosexuálů, svědků Jehovových, také zdravotně postižených,“ vyjmenovává historička skupiny, které chtěli nacisté vyhladit nikoliv z rasových důvodů, ale pro jejich „odlišnost“, potažmo víru.
Z poklidu do úplné zkázy
Holocaust se citelně dotkl českých zemí, které byly v roce 1939 pod hlavičkou zřízeného Protektorátu Čechy a Morava včleněny do Třetí říše. Tímto počinem nastalo živelné pronásledování a deportace židů do koncentračních táborů. První deportační vlak z Prahy, který byl naložený židy, vyjel konkrétně 16. října 1941 z bubenského nádraží, přičemž jej mnohé další následovaly. Nacisté tím zahájili tzv. „konečné řešení židovské otázky“.
Než však k válce došlo, židé byli plnoprávní součástí společnosti. „Ačkoliv řada populistů zneužívala antisemitskou agitaci,“ upozorňuje historička. „Po nacistické okupaci Čech a Moravy postupovala segregace a ožebračení židů krok za krokem. Byly uzavřeny synagogy, zavedeny židovské hvězdy na oděv. Židé ztráceli možnost vydělávat si na živobytí, pozbyli majetek, nesměli vycestovat ze země, byli vylučování ze škol i odkázáni na nucenou práci.“ Když proto byly zahájeny deportace do Terezína, historička uvádí, že to pro některé židy byla vesměs »úleva«.
To ale netušili, co je čeká. „Terezín bylo tranzitní ghetto, protože většina židů byla deportovaná dál, většinou do Osvětimi, kde byli vražděni,“ pokračuje historička. Vyhlazovacích táborů zřídili nacisté celkem sedm, z nichž nejznámější byly Osvětim-Březinka, Belzec, Sobibor, Treblinka a Majdanek. V Čechách se odhaduje, že z celkových 120 tisíců židů jich nakonec přežilo „jen“ 40 tisíc, kteří se po kruté zkušenosti s obtížemi, ale přece jen, vraceli ke svým původním normálním životům.
Ústrky ještě před válkou
U Romů to bylo jinak. „Židé vstupovali ještě do Druhé republiky jako rovnoprávné obyvatelstvo. Jejich poměry se zhoršily v důsledku protektorátu. Kdežto Romové byli léta trnem v oku státní správě, která je spojovala s nespořádaným způsobem života a obživy,“ upozorňuje historička. Pejorativně se jim říkalo cikáni. „Četnické stanice byly zvyklé sepisovat seznamy tzv. cikánů, kteří byli prakticky automaticky považovaní za potenciální kriminálníky. Definovali je jako osoby žijící potulným způsobem života. Nezohledňovali tedy jen odstín pleti čili rasu, ale i způsob života.“
Situace v Československu dokonce eskalovala v roce 1927 natolik, že vláda přijala zákon o tzv. potulných cikánech, a to přestože byl protiústavní. „Šlo o zákon, na základě kterého se Romům místo občanských průkazů začaly vydávat tzv. cikánské legitimace, kde byl podrobný popis jedince, a to včetně mateřských znamének. V dokladech měly zanesené i otisky prstů.“ Romové tak i před válkou byli považováni za „méněcenné“ obyvatele. „Proto mnozí z nich nepovažují začátek a konec války za nějaké výrazné milníky. Diskriminováni byli před ní i po ní.“ Nesměli se třeba stěhovat do velkých měst, jako byla Praha.
»Cikánský zlořád«
Nástup nacismu k moci a válka jejich situaci neúměrně ztížila. „Od ledna 1940 bylo zakázáno kočování. Jejich situace se výrazně zhoršila 1942, na základě čehož mohli být lidé jen podezřelí uvěznění bez soudu v táborech pro asociály,“ upozorňuje Čapková. Nejčastěji končili ve vazebních věznicích v Praze či v Brně, potažmo v koncentračních táborech.
„V 2. Polovině roku 1942 vydal protektorátní ministr vnitra Richard Bienert výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu. Následovaly kroky, které už souvisí s vyhlazením celé populace,“ pokračuje Čapková. Zřídily se dva tábory. Jeden byl v Hodoníně, druhý v Letech. „V Hodoníně skončilo 1 400 Romů, v Letech 1 300. Mnozí další byli deportovaní do Osvětimi rovnou ze svých domovů.“
Její slova dotvrzuje předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu Čeněk Růžička. „Z vyprávění a vzpomínek přeživších vím, že Romové byli v Osvětimi ubytováni blízko pecím, v nichž nacisté plynovali živé a spalovali těla,“ sdělil na tiskové konferenci. „Oběti kolem nich do pecí mířili, a oni tušili, k čemu dochází. Napovídal jim to podivný pach, který dosud neznali. Dovtipovali se, co se v těch zvláštních budovách, které byly ve skutečnosti pece, dělo.“
Romové umírali i v protektorátních táborech, kde byli nuceni přežívat v nelidských podmínkách. Od nejmladších po nejstarší. O to smutnější je, že správu obou táborů zajišťovali nikoliv Němci, nýbrž protektorátní zřízenci – Češi. Nejde o jedinou odlišnost při tak strastné kapitole českých dějin.
„Hrůzná podobnost je téměř v totálním vyvraždění židovského i romského společenství na základě rasové definice. Jsou zde však rozdíly. Definice tzv. cikána nebyla jen rasistická. Pojila se s předsudky o Romech jako o asociálech. Prohlubuje pohanu Romů. Také po válce mnozí Romové nebyli odškodněni,“ uzavírá Čapková.
Nezapomeneme!
Od roku 2006 se v řadě českých měst každoročně koná připomínka obětí holocaustu formou veřejného čtení jmen obětí. „Do té doby probíhalo pouze v uzavřené židovské komunitě,“ sdělila Eliška Ševčíková Waageová z Institutu Terezínské iniciativy, která Jom ha-šoa pořádá. Vyjma např. Mělníku, Plzně, Kolína či Klatov se 28. dubna odpoledne konal také na pražském náměstí Jiřího Poděbrad. Na akci, která se koná pod záštitou izraelského velvyslanectví a za podpory norského velvyslanectví, zazněly jména jak židovských, tak i romských obětí.
„Podle vyprávění mého tatínka, který holocaust přežil, si Romové s Židy během druhé světové války vzájemné pomáhali. Když bylo Romovi nejhůře, šel za židem a naopak,“ vybavuje si Čeněk Růžička. Ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová k tomu dodává: „Bohužel doposud není holocaust Romů a Sintů veřejně znám, ani se o něm neučí na školách. Proto doufáme, že se díky veřejnému čtení jmen obětí podaří dostat do povědomí, že holocaust během druhé světové války má jak židovské, tak romské oběti.“
