8°C
V roce 1997 by prý návštěvníka zoo překvapil zanedbaný stav zahrady, nesrovnatelný se současností. Povoláním byl Petr Fejk učitelem literatury a historie, poté vedl vlastní rockový klub. „Přesto vybrali mě. Zahrada byla v hluboké krizi a nepotřebovala zoologa, potřebovala manažera,” povídá bývalý ředitel k tomu, jak na magistrátu upřednostnili právě jeho.
Rozčilený návštěvník
„Nevyhrál jsem, protože jsem byl nejlepší, ale protože se skoro nikdo jiný nehlásil,“ směje se Fejk. Pro zvířata tehdy panovaly hrozné podmínky. Ani návštěvníky nečekalo vlídné zacházení – přezdívalo se jim tehdy v zahradě „ksichti“. „Na konkurz jsem šel jako rozčilený návštěvník,“ dodává. Před nedávnem vydal své paměti. Psal je 7 let.
Těžké začátky
Bývalému řediteli se zdálo, že místo krásného přírodního parku našel v pražské zoologické zahradě „lágr“. Bez přehánění. „Zvířata se po stovkách zavírala do klecí a nic víc,“ říká. Po revoluci areál rychle stárnul, návštěvnost klesala, ale náklady se zvyšovaly. Zaměstnanci se prý báli, že situace bude ještě horší, jelikož na post ředitele nastoupil naprostý diletant. Jeho předchůdce Bohumil Král byl zato přírodovědec a zoolog.
V zahradě se podvádělo i kradlo. Pracovníci si běžně odnášeli banány a pomeranče v taškách domů. Pracovní morálka těžce pokulhávala. Píchačky se po revoluci zrušily a docházku si zapisoval do sešitů každý sám. „Výsledkem bylo, že každý chodil do práce víceméně jak chtěl,“ dodává.
Jednoho dne obcházel ředitel zahradu podél plotu a v některých částech narazil na spontánní fronty návštěvníků. Pražané byli zvyklí chodit dovnitř načerno. „Přesně těmi samými dírami v plotě, kterými chodili do práce i opozdilí zaměstnanci,“ dodává. „Zjistil jsem, že spousta lidí bylo velmi dobrých, jen měli špatné návyky,“ říká Fejk. Lidé, kteří dokáží komunikovat se zvířaty, mají prý jistý smysl talentu. Museli se jen naučit jiným návykům.
Tygr v záhoně cibulí
„Když jsem nastoupil, občas se stávalo, že většina zvířat vůbec nebyla vidět. Všechna byla zalezlá někde v teple ubikací a odmítala vylézt z pelechů ven. Zaměstnanci se o ně tak tak báli, že je raději chovali ve sterilním zázemí, aby venku ve výbězích něco nechytla,“ říká bývalý ředitel. Výsledkem byla zlenivělá, zchoulostivělá zvířata, na jejichž životě a denním režimu nebylo nic přirozeného.
„Jsem přesvědčen, že některá zvířata by se v zoologické zahradě vůbec neměla chovat,“ myslí si Fejk. Zejména ta na špičce vývojového ledovce, která jsou tak náročná na podmínky chovu, že jim nelze v umělých kulisách simulovat přirozené prostředí ani chování. To se podle Fejka týká třeba slonů, lidoopů nebo velkých kočkovitých či medvědovitých šelem.
Například takový tygr sibiřský obchází denně v přírodě území velké jako město Brno. „A my mu v zoo dáme výběh, který není větší než záhon cibulí v zahrádkářské kolonii,“ zlobí se Fejk. Takový výběh nemůže nikdy vyhovovat jeho náročné mentalitě.
Povodeň v srpnu 2002
„Během několika hodin jsme čelili evakuaci poloviny zoologické zahrady,“ vzpomíná bývalý ředitel. Jde prý o jednu z nejbolestivějších vzpomínek, která Petra Fejka budí ze spaní. Musel bohužel utratit čtyři zvířata, jelikož šlo o obecné ohrožení lidí.
Voda stoupala rychleji, než bylo zapotřebí k evakuaci některých zvířat. Čekala se dvacetiletá, maximálně padesátiletá povodeň, a nakonec přišla pětisetletá. Například hrošice Lentilka nebo sloní samec Kadíra by se díky stoupající vodě dostali na volnou řeku a mohli se třeba někde u Kralup vydrápat na břeh, potkat maminku s kočárkem a zaútočit. Bylo prž odpovědností ředitele, aby se něco takového nestalo. Během několika hodin evakuace se podařilo zachránit 1 029 zvířat. Pro 134 zvířat ale byla povodeň osudná.
Gorily bojovaly o život
Extrémní situace nastala v pavilónu opic, který byl zatopen jako první. Bývalý ředitel se musel dostat do pavilónu na člunu s chovatelem Markem Žďánským. Pro gorily to byl extrémní stres. Přirozeně se bojí vody, několik hodin před ní ustupovaly až do nejvyšší části pavilonu. „A když jsme je přijeli zachránit, vrhly se zpátky do zaplaveného pavilonu, protože už strachy nevěděly, jak a kam dál,“ říká Petr Fejk.
Naštěstí se chovatel pár minut předtím potopil pod vodní hladinu a cestu do pavilonu jim přehradil posuvnou mříží, od které se odrazily zpátky nad hladinu. Kdyby to neudělal, utopily by se všechny čtyři gorily naráz. Hlavní gorilí samec Tadao vyváděl jako šílený. Jak byl ve stresu, naskakoval na mříž a snažil se ji vyvrátit. Gorily se musely uspat foukačkou, což byl obrovský problém.
Ve vyhrocené situaci ne a ne usnout ani po trojnásobně silné dávce uspávací látky. A i když je postupně síly opouštěly, nehodlaly se vzdát. Tadao si v jedné chvíli vytrhl uspávací šipku z těla a přes mříž ji podával veterináři. A kdyby ho Marek Ždánský nezarazil a veterinář si tu šipku vzal, Tadao by mu v zápalu boje ruku urval. Poté, co lidoopi usnuly, převezli je chovatelé na nafukovacích člunech na souš.
Závěr po katastrofě
Poté, co opadla voda, nebylo prý jednoduché vysvětlovat veřejnosti, proč museli některá zvířata utratit. Naštěstí zoo přízeň svých návštěvníků neztratila. Před zahradou se začali spontánně shromažďovat dobrovolníci, kteří si obuli holínky, vzali nářadí do ruky a začali odklízet škody. Bylo jich nakonec přes 600. Stejně tak začali lidé masově přispívat i na povodňové konto zahrady. Ředitelovi dávali lidé příspěvky i na ulici.
Zoologická zahrada prý měla i štěstí v neštěstí. Rok před přírodní katastrofou ji bývalý ředitel pojistil proti povodni. Zahrada zaplatila milion, od pojišťovny dostala 163 milionů. Rekonstrukce vyšla nakonec na cca 400 milionů korun. Povodeň prý sice zničila polovinu zahrady, ale na druhou stranu poskytla možnost zcela nového začátku.
„Za 3 roky po povodni se tu postavilo víc nových expozic a pavilonů než v jiných zahradách za 20 let. A na úplně jiné úrovni. Dnes už nejsem schopen chodit do špatných zoo. Nesnáším zahrady, kde se nerespektují přirozené potřeby zvířat,“ říká na závěr Petr Fejk.
Zoologická zahrada: Historie chovu goril Videohub
