8°C
Vltavou křtěný Josef Zítek přišel na svět v Karlíně dne 4. dubna 1832. Smutným dílem osudu se Josef narodil jako poloviční sirotek, protože toho času v Praze řádila cholera, na níž jeho otec zemřel tři měsíce před narozením.
„Josefa Zítková se svými dvěma syny zůstala sama. Stali se pro ni smyslem jejího života,“ píše Dvořáková. Druhým synem je kromě Josefa míněn starší Jan, „který mu byl chůvou, opatrovníkem a později i věrným kamarádem.“
Cesta z chudoby
Karlín v té době nebyla vůbec lukrativní čtvrť, spíše naopak se sem stahovali nemajetní a chudí. A Zítkovi byli jedněmi z nich, což bohužel umocnilo i předčasné úmrtí hlavy rodiny, se kterým měla Josefa Zítková problémy se popasovat. „Její první léta vdovství byla vskutku těžká. Matka nedokázala vydělat tolik, kolik její rodina potřebovala, a tak si musela začít vypůjčovat,“ líčí Dvořáková.
Teprve když bylo Josefovi 7, usmálo se na rodinu štěstí. Josefa získala místo pradleny v rodině zemského advokáta Adolfa Marie Pinkase, do jehož domu se rodina Zítků směla nastěhovat. „Jan a Josef se ocitají v jednom z nejkrásnějších koutů Prahy,“ píše o Kampě Dvořáková. „Najednou chodí kolem starobylých domů. U nohou jim plyne proud mohutné řeky, nad níž se rozpínají oblouky Karlova mostu.“
Nastěhování se k rodině Pinkasů sehrálo v Josefově životě kruciální roli. Začal navštěvovat školu, a jeho prospěch byl nadmíru výborný. Malý Josef přitom do školy nosíval potvrzení, že „Josefa Zítková je nemajetná a v takové tísni, že sama nemůže chlapce vydržovat na studiích.“ Ve vzdělání jej proto podporoval přímo advokát Adolf Maria Pinkas, i díky němuž nakonec Zítek studoval nejprve pražskou polytechniku (pozdější ČVUT), přičemž architekturu vystudoval s vyznamenáním v roce 1854 na akademii výtvarných umění ve Vídni.
Vlast volá
V 50. letech vznikají první projekty, pod nimiž je Zítek (spolu)podepsán. V roce 1863 se dostává ke své dosud nejvýznamnější zakázce – budově výmarského muzea, jejíž projekt Němce natolik oslovil, že dostal nabídku k trvalému setrvání.
„V téže době mu byla také nabídnuta profesura na umělecké akademii v Drážďanech,“ dočteme se v knize Architekt Josef Zítek od Evy Krtilové. Zítek byl odhodlán zůstat ve Vídni, než dostal pozvánku k působení na pražské polytechnice, jíž architekt vyznávající historizující architektonický styl s vděčností přijal. A dobře udělal. Zakrátko totiž čelil životní výzvě.
Národní divadlo
Už od začátků 19. století mezi Čechy čím rezonovala poptávka po vlastním „národním“ divadle. S příchodem národního obrození rezonovala čím dál hlasitěji. V roce 1850 byl založen Sbor pro zřízení Národního divadla, které podle prvotních plánů mělo vzniknout na Karlově náměstí. Až v roce 1852 se definitivně rozhodlo, že divadlo vznikne na břehu Vltavy – tam, kde stojí dnes – místo staré solnice. V roce 1865 byla vypsaná architektonická soutěž na „mohutný a krásný památník znovuzrození národa,“ píše Krtilová.
Soutěž měla jedno důležité kritérium – směli se jí „zúčastnit pouze vlastenečtí architekti,“ což vylučovalo zahraniční návrhy. Z těch českých Sbor jednoznačně upřednostnil návrh Josefa Zítka, který vyzdvihovala i veřejnost.
Zbývalo přenést projekt z náčrtů a nákresů do reality, přičemž se Zítek musel držet několika zadání: do divadla se mělo vejít 2500 diváků (dnes je to necelých 1 000), do každého z pater měla být vedena voda, architekt měl vzít „zvláštní zřetel“ ke královské loži, nebo měl hledět, aby celá stavba nebyla zbytečně předražená, leč přesto monumentální.
Povstání z popela
Se stavbou se konečně začalo v roce 1868. „Stavba divadla nepokračovala nikterak rychle. Trvalo devět let než se dospělo pod střechu. Náklady vzrůstaly, když stavba nabývala stále monumentálnějšího rázu a časem bylo nejen málo peněz, ale i mnoho nedůvěry pramenící ze stále se přiostřujících poměrů politických i domácích sporů,“ uvádí Krtilová.
Zítkovi se podařil neorenesanční „majstrštyk“, k němuž chová obdiv celý svět. Nejen Zítkovou zásluhou. Do současné podoby divadla totiž promluvil ještě jeden architekt – Josef Schulz. Ten se dostal ke slovu v roce 1881 v době, kdy téměř hotovou budovu zachvátil požár. Ten paradoxně odhalil praktické nedostatky Zítkova návrhu, a architekt čelil kritice i posměchu.
Původně měl divadlo opravit a dostavět opět Zítek, avšak ten „byl zvyklý pracovati v klidu, podle vlastní vůle a uvážení, znechucen nadto útoky veřejnosti, jež nyní téměř celá stála proti němu a přičítala mu i vinu za vznik požáru, s dodáním nových plánů nikterak nespěchal,“ uvádí Krtilová. Zítkovi se nadto nelíbilo přepracování některých původních návrhů, proto se vzdal „nerad a s lítostí další součinnosti na Národním divadle, na kterém s láskou pracoval plných patnáct let.“ Práci po něm převzal jeho žák Josef Schulz, který divadlo dobudoval do dnešní podoby.
Multifunkční palác
V té době už měl Zítek napilno s dalším pompézním projektem pro Prahu. Česká spořitelna hodlala na břehu Vltavy, v místě dnešního Palachova náměstí, postavit tzv. dům umělců, „v němž bude umístěna konservatoř, hudební sál, galerie a uměleckoprůmyslové museum.“ Na projektu bok po boku pracoval Zítka se svým žákem a dokončovatelem Národní divadla Josefem Schulzem. Když návrh v roce 1874 představili spolu s dalšími účastníky architektonické soutěže, o podobě Rudolfina byla rozhodnuto.
Architekti navrhli okázalou stavbu, která byla za první republiky důstojným sídlem Národního shromáždění. „Zatímco Národní divadlo navazuje v podstatě na renesanci italskou, Rudolfinum stojí v daleko větším měřítku pod vlivem nedávné či téměř současné architektury francouzské a německé,“ všímá si rozdílů Krtilová. Architekti si práci při návrhu Rudolfina podělili – podle autorky nese Zítkův rukopis například interiér koncertního sálu či hlavní fasáda s průčelím.
„Pražský“ architekt
Končí tímto výčet Zítkových staveb v Praze? Více jich vskutku neuskutečnil, ačkoliv se dožil požehnaného věku 77 lety – zemřel v Praze 2. srpna 1909.Zmínit však můžeme rekonstrukci schodiště v Thunovském paláci v Thunovské ulici, kde dnes sídlí velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Přesto byl Zítkův vliv na stavební rozvoj Prahy nezanedbatelný. Na stará kolena předsedal řadě komisí, které řešily stavební budoucnost Prahy. „Vysloví se pro zachování Anežského kláštera, debatují o návrhu architekta Kouly na prokopání letenské stráně, o nutnosti nového mostu u Rudolfina. Pod jeho předsednictvím se komise vyjádří, že městská rada musí zabránit tomu, aby novodobé činžáky snad zaclonily malostranské panoráma,“ píše Dvořáková.
Když Zítek zemřel, vypravil se po Praze průvod s jeho rakví. Ze Smíchova, kde bydlel, přes Národní divadlo, „z jehož loggie zazněly fanfáry,“ a Václavské náměstí na hlavní nádraží, odkud rakev odvezl vlak do jihočeských Malenic, kde je na temním hřbitově pohřben, a to z toho důvodu, že nedaleko Malenic vlastnil a postupně přestavoval lčovický zámek.
Národní divadlo v Praze se po 140 letech 12. srpna 2021 znovu ocitlo pod proudem vody z hasičských stříkaček. Historická budova tentokrát nehořela, instituce pouze ukázkou zásahu hasičů připomněla přihlížejícím lidem výročí požáru z 12. srpna 1881. CNC/Jan Zázvorka
