9°C
20. leden 1211 a 2. březen 1282. Nejdůležitější data v životě princezny Anežky České. V lednu se narodila, v březnu o 71 let starší v Praze umírá, přičemž její památka od té doby „zůstávala v přemyslovském rodě svatou,“ míní historik Zdeněk Kalista v knize Královny a kněžny a české.
Svatořečenou se Anežka skutečně stala, ale to až za dlouhých 707 let, kdy takto v roce 1989 vykonal tehdejší papež Jan Pavel II. A důvody? Ač princeznou z navýsost urozeného rodu, která neměla o mocné nápadníky nouze, odhodlala se v plnoletosti pro duchovní dráhu modliteb, pokání a pomoci druhým, což podle Kalisty „vyvolalo nejen podiv, ale přímo rozruch v celém tehdejším západoevropském světě.“ Vždyť mezi jejími potenciálními manželi byli králové i sám císař Svaté římské říše.
»Pokora i láska k stísněným«
Místo toho Anežka vstoupila do řádu sv. Kláry – ženské větve řádu sv. Františka. Údajně byla neuvěřitelně sečtělá a vzdělaná, rozvážná a moudrá, cílevědomá a diplomatická. Pro radu si k ní chodili ještě její synovci a jejich potomci. Ve 30. letech 13. století iniciovala v Praze založení kláštera, jehož se záhy stala abatyší a jenž její péčí vzkvétal. Anežský klášter, jinak též zvaný Na Františku, je odrazem jejího života, neboť jeho součástí byl i špitál a sama Anežka byla známa jako veliká lidumilka, která se především snažila pomáhat druhým bez ohledu na vlastní prospěch.
„Legenda, která se nám o jejím životě zachovala, vypráví slovy plnými zbožného obdivu o převeliké pokoře a poslušnosti její, o svaté a pravé chudobě této panny, jak tvrdě trýznila tělo své, o horlivé modlitbě a podivuhodné úctě k svátosti oltářní,“ rozepisuje se Kalista.
A pokračuje: „O vroucí lásce k utrpení a kříži Kristovu, o veliké lásce k sestrám a jiným jakkoliv stísněným.“ Krom jejího prokazatelného dobrodiní se k ní však váží také mýty a legendy. Stejně, jako ke kterémukoliv jinému světci.
Zázračné jablko
Jedna z legend patří do zimních dnů, kdy byla Anežka v klášteře úřadující abatyší. Tenkrát na vrata zabušil rytíř, který od jeptišek žádal jablko. „Na vysvětlenou uváděl, že jeho žena je velice nemocná, ale protože se jí zdál sen, ve kterém ji dokázalo uzdravit jen jablko z rukou Anežky, osmělil se a přišel žádat o pomoc,“ píše v knize „Praha, město žen” Magdalena Wagnerová.
Což o to, klášter samozřejmě v sadech jabloně měl, ale jelikož byla zima, ještě ani nebyly pokryté listovím. A po nastřádaných zásobách z teplých měsíců se už dávno zaprášilo.
„Rytíř svoji ženu velice miloval a nedovedl si představit, že by o ni přišel, a tak se rozplakal. Zoufalá Anežka vyběhla do zasněženého sadu, vzhlédla k obloze a začala se modlit. Vtom se mraky rozestoupily a sluneční paprsky ozářily holé koruny stromů. V tu chvíli na větvi, která byla nejblíž matky představené, vyrašil lístek, potom se objevil květ, z květu se zrodil plod a zakrátko mohla užaslá Anežka utrhnout zralé červené jablko,“ uvádí spisovatelka. „Ještě toho večera Konrád podal jablko své ženě a ta se do rána uzdravila.“
Stín mrtvé jeptišky
Jiná legenda, která se už datuje do doby, kdy byla Anežka po smrti, vypráví o zoufalé dívce, která si myslela na bohatého chlapce. Jelikož ale pocházela z nízkých poměrů a chlapcův otec požadoval velké věno, odhodlala se dívka odejít do kláštera na pravém břehu Vltavy, kde doufala v zapomnění na svou trýzeň. „Jeptišky jí poskytly útočiště, ale dívka byla čím dál nešťastnější, a proto si opatřila jed, aby s životem skoncovala,“ říká Wagnerová.
Jednou v noci byla rozhodnutá svůj život skoncovat. Lahvičku s jedem položila na stůl a prosila Boha za odpuštění. „Vtom se samo od sebe otevřelo okno, ve kterém se mihl stín mrtvé jeptišky, do místnosti vnikl průvan a srazil lahvičku s jedem na zem,“ uvádí Wagnerová. „Lahvička se rozbila, jed se rozlil po podlaze a do druhého dne se proměnil ve zlato.“
Je nasnadě, jakou měla dívka radost, že byla nejen zachráněna před sebezkázou, ale že se z noci na den zároveň stala tak bohatou, že její věno mohlo uspokojit budoucího tchána. „Dívka si z nečekaně nabytého bohatství vzala jen tolik, kolik potřebovala na věno, a zbytek nechala klášteru. Šťastně se vdala a do svých posledních dnů Anežce děkovala, že se osudné noci zjevila v jejím okně a učinila zázrak.“
Poslední přání
Také další z pověstí se k Anežce váží až staletí po její smrti. To se v roce 1782 psala vláda císaře Josefa II., který v rámci církevních reforem rozhodl o zrušení mnoha českých klášterů. Ten Na Františku nevyjímaje. Jeptišky jej musely opustit, avšak jedna stará a chromá se snažila na úřednících vyprosit, aby ji ve zdech kláštera, v němž prožila celý svůj život, dovolili usnout už napořád, neboť tušila svou brzkou smrt.
Úředníky její naříkání neobměkčilo. „Starou jeptišku vystěhovali do jednoho domu v Dlouhé ulici, kde záhy skonala,“ píše Wagnerová. I tak se sestry snažily vyprosit na úřednících, aby ji alespoň mohly pohřbít na klášterní půdě. Marně. I tyto prosby zůstaly nevyslyšené.
„A pak se stal zázrak,“ líčí Wagnerová. „Během poslední noci před pohřbem mrtvá jeptiška zmizela z rakve a její mrtvola nebyla k nalezení. A tak se začalo vyprávět, že Anežčin duch odnesl tělo staré sestry na klášterní hřbitov, kde ji pochoval, aby její poslední přání došlo naplnění.“
Věčný spánek neznámo kde
Jde samozřejmě jen o legendu. Kdo ví, co se s jeptiškou skutečně stalo. Stejnou nejistotu však můžeme mít, pokud jde o ostatky sv. Anežky České. Byla pohřbena v kapli kláštera. „V jižní stěně je patrný výklenek, kde byla kdysi zakladatelka tohoto kláštera, Anežka Přemyslovna, zvaná Česká, pohřbena,“ uvádí Wagnerová. Jenomže po čas husitských válek byly její ostatky vyzvednuty a uloženy neznámo kde. I tak si ale v Praze památku této světice můžeme připomenout nejen sochou na pomníku sv. Václava před Národním muzeem, ale také Anežským klášterem nebo kratičkou Anežskou ulicí, která se line v jeho stínu.
