9°C
Žižkovská čtvrť začala na úpatí vítkovského kopce vrůstat v roce 1865. Na rozdíl od sousedních Vinohrad však šlo o domy určené převážně pro nemajetné dělníky. Nová čtvrť plná křivolakých uliček a zastrčených plácků brzo získala jedinečného genai loci, na kterém se bezesporu podílel stavař a také první žižkovský starosta Karel Hartig.
Nízké pavlačové domky, bez vodovodů a ulice, které do výstavních bulvárů měly hodně daleko se staly oblíbeným prostředím nejen tehdejší pražské galerky, ale také pražské bohémy v čele se spisovatelem Jaroslavem Haškem, autorem například oblíbeného Švejka. I díky zájmu umělců se Žižkovu začalo přezdívat pražský Montmartre a dodnes jsou místní rodáci velice hrdí na to, že pocházejí ze Žižkova. Někdy se také říká ze „Svobodné republiky Žižkov.“
Už ve 20. letech minulého století tehdejší vedení Prahy uvažovalo, jak pozvednut nevalnou životní úroveň Žižkovanů. Plány na modernizaci čtvrti však odstartovala až komunistická garnitura, která z oblasti od náměstí Barikád až po křižovatku U Bulhara chtěla vytvořit „moderní socialistické sídliště.“ Navíc vlivem plánované výroby, chyběly cihly, dveře nebo okna. Ty které se vyráběly sice pasovaly do nových paneláků, do starých činžáků však nikoli. Proto se nemohly opravovat a dál chátraly.
O asanaci rozhodly až nestabilní domy
O asanaci Žižkova se mluvilo dlouhá desetiletí, ke konečnému rozhodnutí nedospěli tehdejší funkcionáři svoji rozhodností, žižkovské domy si za to mohly tak trochu samy. Když se na počátku 70. let stavěl tunel pro kabelové spojení z Fibichovy ulice do telekomunikační ústředny za Olšanskými hřbitovy, začaly se na rohu Táboritské ulice hroutit domy a lidé museli okamžitě pryč. Tím prakticky začala žižkovská asanace.
„Stárnoucí a nevhodně zastavěné části města zaujímají vysoce hodnotná území, znemožňující jejich progresivnější využití pro celoměstské funkce centrální oblasti města,“ stálo tehdy v klíčovém dokumentu, který přijal pražský národní výbor v roce 1973 a který odstartoval první fázi žižkovské asanace. „Ne, nebude jich škoda, ubohých činžáků z periferie, dřevěných pavlačí. Dnes už překáží v moderním velkoměstě.“ zaznělo na konci propagandistického filmu z roku 1977, který měl Pražany přesvědčit o výhodnosti asanace.
Kromě domu na rohu Táboritské šly k zemi i domy v okolí dnešního Olšanského náměstí a také usedlost Bezovka, kterou nahradil stejnojmenný obchodní dům a desetipatrový panelák. Jen o kousek dál na začátku 80. let vyrostl brutalistní hotel Olšanka a naproti němu další panelák s obchody v uličním parteru.
Na další dvě etapy asanace naštěstí nedošlo. Režim se postupně začal uvolňovat a přehodnotil se i postoj k architektuře 19. století. Myšlenka asanace skončila s pádem komunismu, nyní je Žižkov jednou z nejžádanějších čtvrtí k bydlení, o čemž svědčí i masivní nová výstavba nejen na místě bývalého nákladového nádraží.
