Výslechy, pronásledování nebo vyhazov z práce: Perzekuce chartistů vyvrcholila Antichartou

Komunistický režim se proti Chartě 77 tvrdě vymezoval. Státu se nelíbilo, že by snad měl někdo podkopávat a znevažovat autoritu systému. „Začátek kampaně proti Chartě je možno hledat na zasedání předsednictva ÚV KSČ, které se konalo 7. ledna 1977,“ uvedl pro Paměť Národa historik Petr Blažek. Generální tajemník ÚV KSČ a tehdejší prezident Gustáv Husák Chartu tvrdě kritizoval a označil ji za „nepřátelský pamflet“.

Novinářka (43) onemocněla encefalitidou a zapomněla na 20 let života: Nepamatovala si ani narození dětí

Režimu pak nezbylo nic jiného, než začít Chartu veřejně pošlapávat. Využil k tomu všech svých pák. Na chartisty si chtěl stát došlápnout i soudně. Signatáře chtěli jeho představitelé zastrašovat výslechy. „Výslechy chartistů neměly jen ten význam, aby StB shromáždila informace, zastrašila signatáře a znemožnila jim, aby se scházeli a domlouvali. Hlavním důvodem byla příprava soudního procesu, shromažďování podkladů,“ vysvětlil Blažek. Režim se poté nicméně zalekl velké podpory chartistů. Tu jim prokazovali novináři, intelektuálové a také vlády západních zemí. 

A co víc, signatáři Charty 77 v dokumentu poznamenali, že režim se nedrží takzvaných helsinských dohod, které měly občanům zajišťovat lidská práva. Představitelé režimu přitom smlouvu podepsali. Z připravovaného monstrprocesu tak sešlo. Ani tak ale neměli chartisté na růžích ustláno. Byli všemi možnými způsoby pronásledováni. Signatářům hrozil vyhazov z práce nebo odebrání řidičského průkazu.

Syn přistěhovalců se odmala se staral o nemocnou maminku: Kluk z chudých poměrů se dostal na prestižní školu!

Propagandistická mašinérie jela na plné obrátky. Chartu režim veřejně odsuzoval na všech možných platformách od rozhlasu po televizi. Vše se schylovalo k velkému shromáždění 28. ledna 1977 v Národním divadle, kde významné osobnosti z řad herců a jiných umělců měli symbolicky podepsat takzvanou Antichartu.

De facto tím vyjadřovali souhlas s tehdejším režimem. Na shromáždění navázala 4. února další akce v pražském Divadle hudby, kde se sešli umělci působící v odvětví populární hudby. S projevem zde vystoupil i Karel Gott. Seznamy podpisů potom další dva týdny zveřejňovalo Rudé Právo. Po roce 1989 vyšlo najevo, že ne všechny zveřejněné podpisy byly pravé - například důkaz o podpisu Dagmar Veškrnové, o kterém hovořilo ve své době právě u Rudé Právo, neexistuje.

Celá řada dodnes uznávaných umělců byla k podpisu donucena okolnostmi - Bohumil Hrabal mohl například opět publikovat. Janu Werichovi ji měli podstrčit jako prezenční listinu shromáždění, netušil tedy co podepisoval. Mnoho dalších se za podpis veřejně omluvilo - Jan Hrušínský přiznal, že nebyl dost statečný a za podpis se stydí.

Problémy s dědictvím nebo údajná homosexualita: Před 23 lety zemřel spisovatel Jaroslav Foglar

Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum, funguje díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo můžete podpořit Paměť národa finančním příspěvkem.