Nepříjemné odhalení: Na 1700 amerických kongresmanů mělo otroky. Včetně první ženy v Senátu

„Po nepokojích roku 2020 jsem zkoušela vygooglit 'členové Kongresu, kteří vlastnili otroky'. Byla jsem si jistá, že mi hned vyskočí seznam. Nevyskočil, žádný neexistoval. Hned jsem věděla, že ho musím vytvořit,“ vzpomíná reportérka Washington Postu Julie Zauzmer Weilová.

Loni se skutečně dala do práce, mravenčí práce. Prošla veškerá relevantní sčítání lidu i množství dalších záznamů, od deníků politických osobností přes noviny až po knihy.

Všímala si všech členů Sněmovny reprezentantů a Senátu, kteří se narodili před rokem 1840 – čili dospěli (tehdy 21 let) do začátku občanské války. Takových bylo od roku 1789, kdy se Kongres prvně sešel, 5558. Většina z nich, 3166, podle zkoumaných záznamů nikdy otroky nevlastnila; u 677 se dostatečné záznamy nenašly. Zato 1714 členů Kongresu a jedna členka lidi zotročovalo – někteří dávno před svým zvolením, jiní i po něm.

Snad největší podíl otrokářů z federálních zástupců měly Virginie a Maryland (který přitom patřil k Severu) – otroky vlastnilo 85 procent z nich. Otrokáře nenajdeme jen mezi zastupiteli jižních států, jejichž hospodářství se zakládalo na plantážích a které se roku 1861 kvůli sporu o otroky odtrhly a založily Konfederaci. Otrokáře do Kongresu vysílalo 37 států Unie (některé státy ještě za otroctví neexistovaly).

V prvních 18 letech nezávislých USA vlastnila otroky víc než polovina mužů v Kongresu, postupně se poměr snižoval – severní státy praxi zakazovaly, v nově přibývajících státech na západním pobřeží a na Severozápadě tolik otroků nebylo. A dokonce otroky v dřívějších letech vlastnila i řada politiků, kteří později proti otroctví brojili. Tací nezřídka své otroky propouštěli, někteří i kupovali další, aby jim svobodu věnovali.

Pátrání Washington Postu teď systematicky vnáší světlo do historie amerických elit.

Aktivisté a otrokáři

„Vyvíjel první vytrvalé úsilí na půdě sněmovny ke konečnému zrušení otroctví,“ začíná životopis (z roku 1916) kongresmana Charlese Minera (1780-1865), který na kolegy tlačil už ve 20. letech 19. století, ať otroctví zruší v hlavním městě, jež by pak šlo příkladem zbytku země. V životopise, ani třeba na Wikipedii, se nedočteme, že ještě pár let předtím sám zotročoval osm lidí.

Na druhou stranu, i když osobně otroky neměl, nemusí to znamenat, že člověk praxi odsuzoval. Například senátor John A. Logan (1826-1886) má dnes jezdeckou sochu a parčík čtyři kilometry od Kapitolu, sídla Kongresu. Otroky nevlastnil, za občanské války byl generálem v armádě protiotrokářského severu – a přece brojil proti černochům. Napřed coby člen státního kongresu Illinois chtěl ze státu všechny vykázat. V roce 1850 podporoval Zákon o uprchlých otrocích, který znesnadňoval cestu černochům do severních států, kde už bylo otroctví nelegální. Po válce však obrátil a jako federální senátor podporoval občanská práva Afroameričanů.

Politici z lepších rodin

Kongresmani a senátoři jsou zástupci svých komunit, nejsou však úplně typickými představiteli. Častěji pocházejí z bohatších rodin – a ty si také spíše mohly dovolit kupovat jiné lidské bytosti. Senátor Edward Lloyd V. z Marylandu měl podle údajů z roku 1832 na svých ohromných plantážích 468 zotročených lidí. Na jedné z nich se narodil i Frederick Douglass, míšenec, který z otroctví uprchl a díky svému řečnickému talentu se stal věhlasným abolicionistou – aktivistou proti otroctví, později dokonce velvyslancem na Haiti.

K posledním otrokářům v severních státech patřili někteří politici. Ještě roku 1860, pár měsíců před odtržením Jihu, reprezentovali severní stát Delaware v Senátu dva z posledních mužů v tomto státě, kteří ještě stále jiné lidi zotročovali. Oba koncem války hlasovali proti 13. dodatku ústavy, který zapovídá otroctví.

Zvrhlý republikán: Politik měl 12 let zneužívat mladou ženu (26) v kostele, kde káže jeho otec

Vzácné nebylo ani pohlavní zneužívání porobených žen. Kongresman John T. H. Worthington (1788-1849) z marylandského Baltimoreu měl podle sčítání lidu roku 1840 29 otroků a otrokyň. S jednou z nich měl dceru, kterou neváhal prodat za 1800 dolarů jinému otrokáři – ten s ní chtěl zplodit další sluhy, popsal James Watkins, kterému se podařilo z otroctví uprchnout. Worthingtonova dcera, zbožná dívka, ale sex s novým vlastníkem odmítala.

„Její majitelé byli tak brutální, že se vsadili, že ji výpraskem přimějí k poslušnosti. Ale její utlačovatelé to přehnali a bičovali ji tak krutě, že zemřela. Byl jsem s ní v poslední hodině,“ vzpomínal Watkins.

Někteří (bývalí) otrokáři zasedali v Kongresu ještě ve 20. století. William Richardson z Demokratické strany z Alabamy bojoval v občanské válce na straně Konfederace; kongresmanem byl od roku 1900 do své smrti o 14 let později.

Feministka a rasistka

A posledním otrokářem, co se dostal do Kongresu, byla paradoxně první senátorka, Rebecca Latimer Feltonová. Občanská práva žen a černochů pro ni, jako pro řadu dalších sufražetek (bojovnic za volební právo), nebyla srovnatelná. Naopak argumentovala, že by politické výsady měly získávat (bílé) ženy, aby upevnily moc bělochů nad menšinami, napsal Washington Post.

Narodila se roku 1835 bohatým plantážníkům v Georgii, vyrůstala obklopena otroky a lidské bytosti takto dostala i věnem, když si v 18 letech vzala dalšího plantážníka. Zákony to sice po porážce Konfederace zakázaly, Feltonová však své názory nezměnila. Zatímco kvitovala pokrok - jako třeba letadla, jak pronesla pro kameru roku 1929 - byla silnou zastánkyní rasistických zákonů.

Občanská válka podle ní byla trestem za hříchy nezodpovědných a krutých otrokářů – a těch, kteří s otrokyněmi plodili děti. „Kvůli takovému porušování morálních zákonů bylo mulatů jako ostružin,“ napsala ve svých memoárech roku 1919.

V 70. letech 19. století podporovala politickou činnost svého manžela, který sloužil tři volební období v americkém Kongresu, a získala si určitou reputaci – někteří uznávali její inteligenci, jiní odsuzovali, že se motá do mužských záležitostí.

Lynč a nepokoje

Roku 1898 v projevu před farmáři prohlásila, že největším problémem selských žen je znásilňování ze strany černochů – a v případě potřeby je nutné to řešit lynčováním, burcovala. Když jí pak oponoval černošský vydavatel novin, že problém je spíš znásilňování černošek bělochy, vedlo to k povstání bílých rasistů v severokarolínském Wilmingtonu a desítkám, ne-li stovkám mrtvých.

Když roku 1922 zemřel senátor za Georgii, státní guvernér se rozhodl dočasně pozici zaplnit Feltonovou. Senát se stejně neměl do následujících voleb scházet, šlo o symbolické gesto a politikaření. Pak však náhle prezident Kongres svolal a Feltonová vyrazila do Washingtonu složit přísahu, za potlesku žen a velké pozornosti novin. Následující den funkci položila. Přesto vstoupila do dějin jako první žena i nejstarší nováček v Senátu (bylo jí 87 let) – a poslední otrokářka.

Kouzlo Nelsona Mandely: Jak v JAR dokázal přesvědčovat a získávat si rasistické tyrany?

Od tohoto dne uplyne v listopadu 100 let, pro některé Američany však jde o stále aktuální otázky. „Lidé se dnes chtějí od minulosti oprostit,“ řekla Washington Postu Crystal Feimsterová, historička Yaleovy univerzity. „Musíme připomínat, proč je to důležité a co to vypovídá o současnosti.“ Podle ní otrokářská historie ovlivňuje i dnešní společnost – od šance účastnit se politického života přes majetkové nerovnosti menšin až po neúměrně víc násilí vůči barevným lidem. „Co se děje v politice, má hluboké kořeny v tom, kterak naši političtí vůdci investovali do otroctví a jak zneužívali moc pro své osobní zisky. Lidé, kteří tuto historii neznají, nemohou dělat závěry.“

Washington i mnohá další města zdobí sochy historických představitelů, jejich jména nesou ulice, zastávky metra, budovy úřadů, škol. Radnice i vedení institucí v posledních letech nejen v Americe přehodnocují, zda si tyto pocty zaslouží. „Naše databáze pomůže odhalovat díry zející v četných příbězích, které Američané vyprávějí o své historii,“ věří Washington Post.

A bude to ještě spousta práce - jak s odhalováním historie, tak s jejím představováním veřejnosti. Reportérka Weilová teď má napilno, jak ukazuje její profil na Twitteru.