Putinovo malé NATO a bratrská pomoc Kazachstánu: Proč poslal výsadkáře a co z toho vzejde?

V roce 2010 podobně o pomoc proti nepokojům žádal od vojenské aliance, které dominuje Moskva, Kyrgyzstán. Tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv argumentoval, že takovou misi by ospravedlnilo jen „narušení státních hranic členské země ze strany státní nebo nestátní entity. Jinými slovy, pokus zvnějšku o převzetí moci“.

ODKB neřešila ani jiné kyrgyzské revoluce (2005, 2020), ani etnické potyčky na jihu země roku 2010. A neřešila ani mezistátní násilí - nové boje o Náhorní Karabach (podzim 2020) mezi Ázerbájdžánem a Arménií, která je členským státem aliance. A ve dnech potyček na kyrgyzské a tádžické hranici v dubnu 2021 se představitelé aliance sešli v tádžickém Dušanbe, ale výsledkem nebylo ani zprostředkování vyjednávání, natož vojenská intervence, připomíná Svobodná Evropa.

Po Varšavské smlouvě Taškentská smlouva

Základem Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (zvané Taškentské smlouvy, podepsané roku 1992) je ustanovení inspirované Severoatlantickou smlouvou (na níž se zakládá NATO), že každý útok na členskou zemi ze strany kteréhokoli státu nebo skupiny států bude považován za agresi proti všem členským zemím, kterých je aktuálně šest. Co se změnilo? 

Oproti předchozím případům nyní trvalo organizaci jen pár hodin, aby odpověděla kladně na žádost od burcujícího kazašského prezidenta Kasym-Žomarta Tokajeva. A za dalších pár hodin už byli na cestě ruští výsadkáři i rychlé jednotky dalších členů aliance.

Bylo to poprvé, co vojáci v rámci ODKB mířili do některé z členských zemí do skutečné akce, ne jen na cvičení či přehlídku. Co se reálného nasazení týče, zatím má aliance za sebou jen koordinované akce proti pašerákům a loňské stahování občanů z Afghánistánu po převzetí moci Tálibánem.

Bouře v Kazachstánu: Diktátor na penzi Nazarbajev už není nedotknutelný. Má se bát i Putin?

Oficiálně je situace v Kazachstánu odlišná od Kyrgyzstánu roku 2010. Napřed sice prezident Tokajev hovořil o „výtržných elementech“, pak ale pozměnil rétoriku a účastníky (násilných) protestů označil za „teroristy“, kteří podstoupili „výcvik v zahraničí“.

Toto tvrzení nijak nedoložil, nedodal důkazy žádného zahraničního vměšování do protestů, které vzplanuly po zdražení plynu do aut (LPG) a vyrostly ze zoufalství kvůli korupci elit a hospodářské situaci většiny lidí v zemi, jež je přitom bohatá na energetické i jiné suroviny.

Teroristé a vměšování

Zatímco mluvčí prezidenta Vladimira Putina napřed zrazoval od vměšování, ruské ministerstvo zahraničí záhy následovalo rétoriku kazašského prezidenta: „Zvenku inspirovaný pokus silou podrýt bezpečnost a celistvost státu.“

Vzhledem k chybějícím důkazům takové inspirace to však expertům připadá jako záminka. „Hranice mezi vnitřním a vnějším se smazala. Při hrozbě kolapsu vlády bylo bez váhání, bez přemýšlení rozhodnuto vykládat to jako agresi teroristických gangů ze zahraničí,“ konstatuje Fjodor Lukjanov, předseda think tanku Ruská rada pro mezinárodní záležitosti, který je blízký Kremlu. „Od nynějška je nepřítel vždy vnější, byť je uvnitř,“ napsal na serveru Profile.ru.

Politolog Maxim Sučkov ze Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) tvrzení o cizím vměšování akceptuje: „Jako při každém jiném násilném protestu takového rozsahu, i tady skutečné příčiny padly za oběť politické manipulaci a provokacím,“ napsal na Twitteru a nasazení vojsk uvítal. „Rusko nedovolilo Kazachstánu stát se šedou zónou nestability.“

Jaké jsou tedy skutečné motivy Ruska? Nejjednodušší odpovědí je, že Putina překvapilo náhlé vzplanutí v Kazachstánu, ohromné postsovětské zemi, jež má s Ruskem dlouhou hranici (7644 km) i vřelé vztahy (třebaže pod povrchem může bublat určité napětí). A tak se snaží zabránit možným velkým politickým změnám. Těžko si představit, že by protesty zmítající Kazachstánem vítal, obvykle záchvěvy lidového hněvu proti autoritářským vůdcům sleduje.

Tokajevova žádost byla „pro Moskvu špatnou zprávou“, argumentuje však think-tank R.Politik politoložky Taťány Stanovajové. „Staví to Rusko do velmi nepohodlné situace, vtahuje ho to do vnitřního konfliktu, v němž se nechce dostat do křížku s žádnou ze stran.“

Jak totiž připomíná expert Svobodné Evropy na Střední Asii Bruce Pannier, brzy po rozmachu protestů v Kazachstánu začaly padat hlavy – prezident Tokajev rozpustil vládu, ale hlavně zbavil funkce předsedu bezpečnostní rady, dlouholetého autoritativního prezidenta Nursultana Nazarbajeva, který se po opuštění prezidentského úřadu nechtěl tak úplně vzdát moci. A z vlivných pozic Tokajev odstranil některé předchůdcovy lidi.

Eurasijská unie, nebo Postosvětský svaz?

I přes toto riziko se ale Putin zřejmě rozhodl vytěžit ze situace, co jen půjde: Hájit si vliv v Kazachstánu, ba ho posílit. Devátá největší země světa co do rozlohy (ale jen s 19,2 milionu obyvatel) je pro Rusko důležitým spojencem v ODKB, ale také v Eurasijském hospodářském svazu (EEU), organizaci, která se inspiruje Evropskou unií. Založili ji prezidenti Ruska, Běloruska a Kazachstánu roku 2014, záhy se připojily Arménie a Kyrgyzstán. Hlavně jde o volný obchod bez cel, užší integraci politické se zrovna Kazachstán bránil.

„Moskva má příležitost zajmout velice výhodnou pozici: Fyzická přítomnost sil na území státu, který je pro Rusko klíčový, vytváří roli garanta, na němž záleží další vývoj,“ upozorňuje Lukjanov. Vojáci tak prý poslouží jako pojistka, aby vnitropolitické boje o moc nepřerostly nepohodlnou úroveň. „Lhostejno, kdo bude mít navrch, protože každá vláda bude muset brát v potaz objektivní okolnosti: Ruskou vojenskou přítomnost.“

Obdobnou podporou (či alespoň sliby využít síly) si Moskva zavázala běloruského diktátora Aljaksandra Lukašenku, který čelil domácím protestům i diplomatickým krokům Západu po volbách roku 2020. I tehdy Lukašenka hovořil o možné vojenské pomoci Ruska a protesty proti diktatuře označil za zahraniční vměšování a hrozbu vlasti, jak tehdy informovala Deutsche Welle.

„Nepřekvapilo by mě, kdyby někteří stratégové v Moskvě už bouchali šampaňské s přesvědčením, že si Rusko brzy zajistí plnou Tokajevovu loajalitu a jeho týmu touto relativně levnou a krátkou intervencí,“ tweetoval Anton Barbašin, ředitel serveru Riddle Russia.

Tokajev teď bude Putinovi zavázán. A šéfredaktorka prokremelského mediálního impéria RT Margarita Simonjanová tweetovala svou představu, co by ho to mělo stát. „Samozřejmě bychom měli pomoci. Ale pod pár podmínkami: Uznají Krym jako ruské území, vrátí se k azbuce, ustanoví ruštinu jako druhý úřední jazyk,“ uvedla na Twitteru.

Ale právě proto vojenská akce nemusí Rusku projít zcela hladce.  Úkolem ruských výsadkářů i dalších vojáků je střežit státní infrastrukturu, ne se přímo potýkat s demonstranty a výtržníky. Při napadení se ale bránit smějí. Pokud by k nějakému takovému násilí došlo, mohlo by to ublížit ruské reputaci jak u středoasijských politiků, tak občanů.

„Netroufám si odhadovat, co si Kazaši budou myslet o ruské vojenské přítomnosti,“ vyjádřil se odborník na Střední Asii Arkadij Dubnov v televizi Dožď. Rozkazy výsadkářů se také mohou časem změnit: „Stejný byl v prvních týdnech i úkol vojenského kontingentu v Afghánistánu,“ připomíná Dubnov sovětskou intervenci roku 1979, jež brzy přerostla do devastující války/okupace a potupy pro Rudou armádu, která se stáhla až roku 1988.

Rusů se nezbavíte

„Poučení z nedávné historie je, že když přijdou Rusové k vám domů, je někdy velmi obtížné je přimět k odchodu,“ prohlásil americký ministr zahraničí Anthony Blinken na tiskové konferenci. „Jestliže má Antony Blinken tak moc rád lekce dějepisu, tak by měl vzít v potaz následující: Když přijdou k vám domu Američané, může být obtížné zůstat naživu a nebýt okraden nebo znásilněn,“ kontrovalo podle ČTK ruské ministerstvo zahraničí s odkazem na americké války ve Vietnamu a Iráku. „To nás naučila nejen nedávná minulost, ale celých 300 let americké státnosti.“

„Ruské úsilí může být (a někým už je) vnímáno jako ‚intervence‘,“ varuje Sučkov. „Ale všechna ta propaganda o Rusech ‚potlačujících mírumilovné protesty a zabíjejících Kazachy‘, i hloupá přirovnání k Maďarsku a Československu – to je právě jen propaganda,“ odmítá paralely s potlačením maďarského povstání 1956 či invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968. 

Kreml si podle něj má dát pozor, aby jen nepodpořil dalšího diktátora, za příklad dává, kterak v občanské válce ruská podpora zachránila syrského prezidenta Bašára Asada, jenž si teď dovoluje vyskakovat. Také se obává, že by si Kazaši mohli vybíjet hněv na spoluobčanech ruské národnosti, kterých není v zemi málo.

Putinovy melouchy: V 90. letech si ruský prezident přivydělával jako taxikář

Do nového světla zásah v Kazachstánu staví nedávné Putinovy výroky, které pronesl v čase 30. výročí rozpadu Sovětského svazu: „Šlo o rozpuštění historického Ruska nazvaného Sovětský svaz,“ řekl například v dokumentárním filmu zvaném Rusko. Nová historie. „Největší geopolitická katastrofa 20. století,“ prohlásil také Putin.

Západní komentátory tyto věty znepokojily v souvislosti s Ukrajinou, kde Moskva podporuje rusky mluvící separatisty na východě a panují obavy z ruské invaze, jak připomněla Svobodná Evropa. Týkají se ale jistě i Střední Asie.

„Kazachstán je po Bělorusku další zkouškou, zda Rusko dokáže pomoci stabilizovat své spojence, aniž si znepřátelí jejich obyvatelstvo,“ soudí Dmitrij Trenin, ředitel think tanku Carnegie Moscow Center. „Spousta potenciálních úskalí, ale velký přínos, pokud Moskva uspěje.“

Povstání rozprášené Rudou armádou

Jen nedávno si Kazaši připomínali smutné výročí: Před 35 lety Michail Gorbačov sesadil dlouholetého prvního tajemníka Komunistické strany Kazachstánu Dinmuchamedova Kunajevova a tohoto Kazacha nahradil Gennadijem Kolbinem, Rusem (potažmo Čuvašem), který do té doby v Kazachstánu nepracoval.

V Almaty (tehdy hlavním městě Kazašské SSR pod jménem Alma-Ata) se pak, 16. – 19. prosince 1986, vzbudila vlna odporu zvaná Želtoksan (Prosincové povstání), kterou rozprášila Rudá armáda, KGB a další jednotky. Oficiální zdroje oznámily dvě úmrtí (jeden student a jeden policista), pamětníci však hovoří o stovkách mrtvých. Dodnes to mají Kazaši Moskvě za zlé.

„Lid Kazachstánu ví, že toto je lidové povstání vůči zkorumpované tyranii, nikoliv agrese teroristických gangů vycvičených v zahraničí,“ tweetoval bývalý velvyslanec USA v Kazachstánu William Courtney. „Vojenskou intervencí si Rusko nejspíš znepřátelí obyvatele Kazachstánu, kteří si cení suverenity a nezávislosti své země. Intervence může podrýt tři dekády přátelských vztahů obou sousedů.“

A i když byly protesty do velké míry namířeny proti vysloužilému diktátorovi Nazarbajevovi („Dědo, odejdi,“ skandovalo se například), povolání ruských vojsk nepřidá na popularitě prezidentu Tokajevovi, který se od svého předchůdce a někdejšího šéfa snaží odstřihnout.

Jak shrnuje kazašská politoložka Nargis Kassenovová z Harvardovy univerzity: „Strašlivé rozhodnutí, ohromně podryje jeho šance na získání legitimity.“