24 románů a novel, 15 povídkových souborů, 13 filmových scénářů – mnohé z toho výčtu se světovou proslulostí. Ne nadarmo byl za ně Lustig nominován na Nobelovu, Pulitzerovu nebo Man Bookerovu cenu, a ověnčen třeba cenami Karla Čapka nebo Franze Kafky. Lustigův odkaz české kultuře, zvláště té literární, je nezměrný. Zatímco každý však jeho dílo a život vnímá v souvislostech s holocaustem, potažmo emigrací, nemnoho lidí ví, že byl libeňským rodákem.

Rokytka, plynojem a neoblíbená synagoga

Narodil se v činžovním domě v Královské třídě 123, v dnešní Sokolovské ulici,“ prozradila pro Blesk spisovatelova dcera Eva Lustigová (65). „Do svých 13 let v Libni vychodil tři měšťanky. Na rozdíl od Bohouška, můj tatínek chodil na základní školu, která se později přejmenovala na Bohumila Hrabala,“ zmínila dalšího slavného spisovatele, který je s Libní neodmyslitelně spjat.

„Když v roce 1939 začala válka, byl ze školy z rasových důvodů vyloučen. Stal se následně učňovským krejčím, ale netrvalo dlouho, a spolu s rodinou musel odjet do koncentračního tábora v Terezíně, pak do Osvětimi, Buchenwaldu…,“ líčí Lustigová. „Na Libeň vždy vzpomínal s určitým steskem. Rád chodíval k plynojemu nebo k Rokytce, samozřejmě i do synagogy, kam však nechodíval rád. Dokonce z ní utíkal, aby si zahrál fotbal na ulici. O svém dětství napsal povídku Ďábelská jízda na koloběžce a později i román Dům vrácené ozvěny, který je autobiografický, jen s pozměněnými jmény ústředních postav.“ Název novely odkazuje právě na Lustigův rodný dům, kterému takto přezdíval.

Nesměl za chlebem ani cukrem

Arnoštova maminka před ním doma zamykala chleba a cukr, protože býval vyhladovělý a zásoby by snědl,“ sdělila Lustigová. Právě tato skutečnost se odráží v názvu libeňské výstavy, jenž zní Návraty: Chleba, cukr, Lustig.

Do Libně se po válce snažil vrátit. Na léta prožitého a šťastného dětství však nemohl navázat. „Do bytu, kde Lustigovi žili, se během války nastěhovala jiná rodina a žila v něm i po válce. Bydlení ale nesháněl dlouho, protože když šel do Truhlářské ulice, kde bydlíval jeho dobrý kamarád Milan Oppenheimer (†17), jenž bohužel holocaust nepřežil, sdělit rodičům zprávu o jeho smrti, nabídl mu pan Oppenheimer prázdný byt, takže se s posvěcením městského úřadu mohl nastěhovat.“

»Nejlepší milenka«

Na Prahu a Libeň s ohledem na své dětství nedal Lustig dopustit. Nezřídka se do ní vracel v rámci nejrůznějších besed. „I když jsme byli v exilu 21 let, mojí mamince, mně a bratrovi Pepimu říkával, že všechny cesty po světě vedou do Prahy a na Václavské náměstí. Prahu miloval a Libeň rovněž,“ svěřila se Lustigová.

Že byl hrdým Čechem, dokládá zajímavostí. Na rozdíl od jiných literátů, kteří se museli živit psaním v zahraničí, Lustig psal výhradně česky. „O češtině říkával, že je to jeho nejlepší milenka. Celý život psal jen česky.“ A Češi mu lásku k vlasti dodnes oplácí – je vpravdě minimum těch, kteří by jméno Arnošt Lustig slyšeli poprvé. A nejposledněji mu to oplácí právě výstavou, která je první takto velikou, jež je Lustigovi věnovaná.

Křeslo po rabbi Löwovi

K vidění jsou zejména fotografie – ať už ze soukromí nebo z nějakých společenských událostí. Prakticky mapují průběh spisovatelova života, který, ač jej poznamenala dnes stěží představitelná tragédie, byl optimistický, spokojený a činorodý. Což v rámci vernisáže dosvědčil i fotograf Martin Salajka. „Nejraději se nechával fotit u žen. Ale byl neustále v pohybu, proto bylo těžké jej fotit. Když jsme se domluvili, tak mi jednou na ulici věnoval zhruba pět minut, a pak už zase neměl čas.“

Zatímco Lustigův život na výstavě vykreslují fotografie, jeho dílo mapují vystavené knihy, leckdy v cizojazyčném vydání. K vidění jsou také čtyři unikátní filmové plakáty z 60. let. A nadto jedna opravdová rarita.

„Když se mohl vrátit do Prahy po roce 1989, konkrétně do Nusílí, Arnošt si pořídil křeslo, o němž tvrdíval, že na něm sedával rabbi Löw, tvůrce bájného golema. Měl rád starožitnosti, takže si jej obstaral a nechal restaurovat, a určitě v něm vychutnával krásné okamžiky života. Protože v tom křesle se skutečně pohodlně sedí,“ vysvětlila pro Blesk Lustigová.

„Později jej dal na opatrování Květě Fialové (†88), která byla jeho nejlepší kamarádkou, a která jej pro nás opatrovala až do svých posledních dnů. Teď nám jej zpátky svěřila její dcera Zuzana Hášová (58),“ dodala Lustigová, která je zároveň předsedkyní správní rady Nadačního fondu Arnošta Lustiga, jehož poselstvím v rámci vize spravedlivějšího světa je heslo: „pamatovat si a nezapomenout.“

V tomto Lustigově křesle údajně sedával proslulý rabbi Löw - bájný tvůrce golema.
Autor: David Zima

Nedožité jubileum

Výstava, jak Blesku prozradil radní Prahy 8 Michal Švarc (Patrioti pro Prahu 8), vznikla ze dvou důvodů. „Arnošt Lustig je rodilý Libeňák. K Libni patří stejným způsobem jako Bohumil Hrabal. Libeň navíc byla nejen česká, ale také židovská, na což se dnes zapomíná. Židovskou populaci bychom si měli připomínat, obzvláště její velikány,“ sdělil. Druhým důvodem jsou Lustigovy nedožité 95. narozeniny, které by oslavil 21. prosince.

Důstojné prostranství: Ale kde?

Švarc také coby radní s gescí památkové péče a nemovitý majetek prozradil, že Praha 8 dlouhodobě usiluje o důstojnou památku Lustigovi, která by se jednoho dne mohla zapsat do map v podobě názvu ulice, parku či náměstí. „Neúspěšně jsme se pokoušeli pojmenovat park před Libeňskou synagogou. Magistrát nám v tomto ohledu nepřišel vstříc,“ krčí Švarc rameny.

„Přejmenovávat existující a obydlené ulice nám nepřijde jako dobrý nápad, ale na hraně Libně a Karlína vznikají nové ulice a bereme ve zřetel, že bychom nějakou pěknou a důležitou mohli věnovat ve prospěch jeho jména,“ uzavřel.

Kde: Libeňský svět, Pivovarnická 3 – Praha 8.
Kdy: Do konce ledna 2022. ČT 10.00–18.00 hod., SO 10.00–17.00 hod. (pauza 12.00–13.00 hod.). Po domluvě lze navštívit centrum i mimo otevírací dobu. 12.prosince 2021 v 18:00 proběhne komentovaná prohlídka.
Vstupné: Zdarma.

Fotogalerie
43 fotografií