9°C
Takový způsob rozloučení se s nebožtíkem je dnes už ale spíše výjimečný. Je to dáno i tím, že naprostá většina umírajících skoná mimo svůj domov. „Vzhledem k tomu, že dnes přes osmdesát procent lidí umírá v nemocnici, tak se s tímto způsobem loučení »z domu smutku« příliš nesetkáváme. A myslím, že to ani příliš často požadováno nebývá,“ popisuje Julius Mlčoch.
Podle odborníka je takový způsob rozloučení se zesnulým režisérem naprosto v pořádku i z hlediska pohřebnictví. „Jestliže pan režisér zemřel doma a nemusel na pitvu, protože to by ho jinak museli hned převézt, bylo to úmrtí jasné a rodina nepřekračuje žádné nařízení, když se takto loučí,“ vysvětluje Mlčoch.
Doma maximálně den
Klíčové je zabezpečit, aby v místnosti, kde je tělo, byly vhodné podmínky. Rozloučení s blízkými pak nic nebrání. „Pokud rodina zabezpečí, že tam bude chlad, aby nezačal rozklad těla, tak bych takové loučení viděl tak na jeden den, dál bych to nedoporučoval. Pak musí pohřební služba tělo odvézt a do pohřbu uložit, na to už je zákonný předpis,“ upozorňuje Mlčoch.
Podle Mlčocha bylo dříve naprosto běžné, že rodina zesnulého doma omyla, oblékla a uložila na smrtelnou postel nebo do rakve. „Rozsvítily se svíčky, chodily plačky, poté jel pohřební vůz s koněm, šel farář a pohřební průvod. Bylo to běžné ještě za první republiky,“ dodává někdejší ředitel pohřebního ústavu.
Jak to bylo kdysi?
Tělo zůstávalo doma ve zvláštní místnosti, oči zatlačil nejstarší člen rodiny, omyla jej a do nejlepších šatů oblékla starší žena k tomu určená. Otevřelo se okno, aby duše mohla symbolicky volně vyletět. U hlavy zemřelého hořela svíčka nazvaná hromnice. Pozůstalí a blízcí se pak k nebožtíkovi chodili modlit za jeho duši. Na vesnici se smrt oznamovala a mnohde stále oznamuje zvoněním umíráčku.
CELÝ ZÁZNAM: Pohřeb Mira Žbirky (†69): Obřad s prezidentkou a Babišem, Černocká se dovnitř nedostala Lukáš Červený, foto: archiv rodiny Žbirkových
