„Dostali jsme seznamy od Československé obce legionářské a jméno po jméně jsme obcházeli jednotlivé domy. Postupně jsme desítky, poté stovky, pak tisíce výpovědí shromažďovali, digitalizovali a začali zpřístupňovat na portále pametnaroda.cz,” vzpomíná Mikuláš Kroupa. Po více než dvaceti letech se ukázalo, že se jedná o největší sbírku v Evropě a třetí největší na světě.

„Jsme poslední generace, která má jistou výsadu, že může mluvit s lidmi, kteří za druhé světové války bojovali na frontách za naši svobodu. Byla by obrovská chyba, kdybychom nevzali diktafony a nenechali si vyprávět příběhy,”  myslí si zakladatel neziskové organizace Post Bellum, jejímž stěžejním projektem se stala Paměť národa. 

Vše začalo rozhovorem

Z debaty tří kamarádu vzešel nápad dokumentovat veterány z druhé světové války. Vojáky, kteří utekli z okupované země a vstoupili do zahraniční armády. „Docela živě si pamatuji, že počáteční diskuze byla na téma ‚Co se stane, až odejdou a zmizí všechny příběhy z první světové války‘,“ říká Kroupa. Kdysi během své práce v rozhlasu natočil rozhovor s Aloisem Vocáskem, posledním žijícím legionářem od Zborova. Bitva, při níž se českoslovenští legionáři vyznamenali, se odehrála v roce 1917.

Po něm nebyl již nikdo, kdo by mohl vyprávět zážitky z první ruky. Vojenský hrdina zemřel nedlouho po rozhovoru. „Říkali jsme si, že naše společnost najednou ztrácí obrovské duchovní dědictví, o které se opírá sama státnost našeho národa. Jsou lidmi, kteří této zemi vybojovali stát,“ vysvětluje.

„To samé se děje v této době, protože odchází generace druhé světové války,“ dodává zakladatel. Obává se chvíle, až tu nebudou lidé, kteří by mohli svědčit o způsobech gestapa, hrůzách koncentračních táborů nebo by varovali před rozséváním nenávisti vůči menšinám. „Paměť národa varuje před zahráváním si s nenávistí nebo populismem.“

Silné příběhy

„Jsem moc rád, že jsem měl možnost dokumentovat vzpomínky Václava Havla,“ pochvaluje si zakladatel. Bohužel se je nepodařilo dokončit, protože během projektu Václav Havel zemřel. Na Paměti národa tak čeká pouze hodinový záznam. „Do života mi například vstupuje příběh Oty Macháčka, který za druhé světové války zachránil život židovskému spolužákovi,“ dodává. Dalších podobných příběhů, které ho vzali za srdce, má ředitel Post Bellum mnoho. 

Nedávno prý Mikuláše Kroupu oslovil jeden z posledních žijících agentů-chodců, opravdových agentů MIC. „Dneska lidé chodí na Bonda, ale neuvědomují si, že takoví Bondové bydlí za jejich domem. I když už jich není mnoho,“ říká. Agenta Miroslava Reuda prý dopadli komunisté v padesátých letech na hranicích. Zacházeli s ním nesmírně surově. Následně ho „šoupli“ do vězení a odseděl si mnoho let. 

Co práce dala a vzala

„Někdy na vás tíha příběhu dolehne a následně vás dojme. Pravidelně se mi stává, že se mě osudy pamětníků velmi dotknou,“ vypráví zakladatel Post Bellum. Jde prý často o pamětníky, kterým totalitní režim zničil život, často nenávratně. Někoho zmrzačil, dalšímu vyvraždil rodinu. „Jedním z aspektů mé práce je pocit dluhu. Když vám někdo vypráví svůj životní příběh, tak si ho nemůžete nechat pouze pro sebe, musíte s ním dále pracovat.“ Poselství se musí dostat k dalším uším.

Do projektů Paměti národa se každoročně zapojuje okolo desíti tisíc dětí. Momentálně zaměstnává Paměť národa okolo šedesáti lidí na plný úvazek a okolo tří set na částečný úvazek nebo externí spolupráci. Více než z 50 procent je Paměť národa financována ze soukromých zdrojů příznivců. Dalšími zdroji jsou místní podnikatelé nebo krajské příspěvky. 

„Rozvíjíme se a snažíme se využívat ve všech regionech různé příležitosti. „Nejsme tu kvůli osvětě o vlastenectví. Chceme zachytit historickou paměť, svědectví o dobách totalitních režimů,“ popisuje Mikuláš Kroupa. Příběhy v sobě nesou jiný druh poznání, než které najdou školáci v učebnicích. 

Co chybí v hodinách dějepisu?

„Myslím si, že chybí ochota učitelů vzít děti na ‚badatelské dobrodružství‘. Historie 20. století není středověk,“ tvrdí Mikuláš Kroupa. Minulé století nabízí nespočet možností, jak výuku uchopit. Například hledáním historických svědků či písemností. „Moc bych doporučil každému trošku podnikavému učiteli, ať s dětmi vyrazí za starým člověkem, otevřou nějaký příběh a začnou v něm pátrat. Během pár hodin se žáky projde celé 20. století a děti to bude bavit,“ dodává.

Plány do budoucna

Mikuláš Kroupa si přeje, aby v každém krajském městě vznik jakýsil institut paměti národa. Třicátého listopadu se měl v Pardubicích otevírat první institut, nicméně covidová pandemie všechny plány zhatila. „Moc bych si přál, aby moderní technologie, které umí neuvěřitelné věci, dokázaly v muzeích vyprávět příběhy v širším kontextu a zasáhnout tím děti,“ říká zakladatel.

Během pandemie se Paměť národa rozhodla rozvinout další aktivitu – charitu. Do Centra pomoci Paměti národa může přispět každý. Dobrovolníci z řad redaktorů či příznivci projektu začali pomáhat starým lidem. Hrdinům minulých generací vozí nákupy, zajišťují léky, venčí psy a vymýšlí společenský život. „Byl bych vděčný, když by si lidé uvědomili, že naši hrdinové nežijí v pompézních vilách, ale v malých často zatuchlých bytečkách. Živoří z nízkých důchodů a je pro ne skvělé, když je někdo navštíví,“ dodává na závěr Mikuláš Kroupa. 

Video
Video se připravuje ...

Petr Šída a Petra Erbanová o střelbě sovětských vojáků v Liberci 21. srpna 1968 Post Bellum

Fotogalerie
18 fotografií