9°C
„Představoval za svého života grafika s nejobsáhlejším ilustračním dílem,“ uvádí Cyrila Boudu historik umění František Dvořák v knize František Dvořák o umělcích, jak je neznáme. Budiž tomu dokladem, že šíře Boudovy tvorby je vpravdě veliká – krom toho, že to byl malíř, věnoval se také grafice, ilustroval knihy, obzvláště pro děti, pracoval na kreslených filmech, navrhoval tapisérie nebo vitráže a v neposlední řadě vytvářel osobité ex libris či navrhl několik desítek poštovních známek.
Rodinná pouta
Cyril Bouda se narodil v Kladně před 120 lety. „K výtvarnému umění ho přivedl příklad otce, pedagoga Státní grafické školy v Praze, uznávaného teoretika v oboru výtvarné výchovy a rovněž autora řady odborných prací o metodice výchovy kreslením,“ uvádí Dvořák.
„Matka Cyrila Boudy byla také výtvarnice. Pracovala jako keramička (…). Strýcem Cyrila Boudy byl Stanislav Sucharda (†49), bratr jeho matky a autor pomníku Františka Palackého,“ vyjmenovává Dvořák jména, která byla pro Boudův umělecký život klíčová. Zapomenout by se ovšem nemělo na jedno z těch nejzásadnějších. „Na cestu do života v umění dal Cyrilu Boudovi požehnání dokonce sám Mikoláš Aleš jako jeho kmotr a přítel rodiny.“
Mladíček inspiroval mistra?
Podporován od dětství, měl mladý Cyril celkem jasno v tom, že se chce stát umělcem. „Nadán neobyčejnou pílí, vytrvalostí a také klidem a hřejivou mírností rozvíjel Cyril Bouda v rodinném prostředí svůj talent k nejvyšším cílům, na jaké bylo možné pomyslet,“ uvádí Dvořák. Nejprve vystudoval Umělecko-průmyslovou školu v Praze, kde si jeho nevšedního talentu všiml slavný Max Švabinský (†88), toho času profesor pražské Akademie výtvarných umění.
Švabinský prý ateliér, v němž se Bouda vzdělával, navštěvoval relativně pravidelně. „Neopominul nikdy zajít mezi žáky podívat se, co právě dělá Bouda,“ líčí Dvořák. „Jednou jej zastihl při kresbě návrhu na gobelín s dekorativně rozvedeným tygrem. Byl jím tak nadšen, že o tom pak hovořil ve své škole a s uznáním prohlásil svým žákům, jakou krásu (…) udělal ten mladý Bouda. Nelze vyloučit dokonce možnost, že tímto výtvarným nápadem byl Švabinský inspirován, když později sám tvořil gobelín na motiv tygra ve skoku.“
Stoprocentně jistí si být nemůžeme. Podstatné je, že Švabinský, který se znal i s Boudovými rodiči, byl mladíkem zaujat. A ten byl naopak svým okolím ponoukán k tomu, aby se k mistrovi českého malířství hlásil na Akademii výtvarných umění. „Švabinský vyslechl s potěšením jeho žádost, a jak Bouda rád vzpomíná, okamžitě rozhodl: Pane Boudo, Vaše práce znám, nic nemusíte předkládat, jste přijat!“
Cíle nejvyšší
Akademii Bouda absolvoval v roce 1926, přičemž už od počátku 20. let byl umělecky mimořádně aktivní. Byv ještě studentem, navrhoval vazby, obálky a ilustrace některým knihám. „Do svého absolutoria na Akademii vytvořil Cyril Bouda přes třicet takových svazků,“ upozorňuje Dvořák. Když v roce 1939 vytvářel „své nejnáročnější dílo, jakým byl do té doby pověřen,“ jednalo se už o jeho neskutečný 220. bibliofilský tisk. Jednalo se o Vlastní životopis Benvenuta Celliniho (†70), známého to italského renesančního sochaře.
„Ve čtyřiadvaceti letech letech získal za své dílo stříbrnou medaili na Mezinárodní výstavě knižního umění v Paříži,“ uvádí Dvořák s tím, že nejen tento faktor sehrál roli v tom, že Bouda na Akademii později „nahradil“ Švabinského „poté, co se rozhodl převzít ateliér malby po zemřelém Vojtěchu Hynaisovi (†70),“ malíři, jenž je povšechně znám coby tvůrce opony Národního divadla. „Pedagogem zůstal Cyril Bouda po celý svůj život, nakonec jako profesor Pedagogické fakulty Karlovy univerzity v Praze.“
Bouda, který v Praze bydlíval na Babě v ulici Na Ostrohu, a později pod svahem Petřína ve Vlašské ulici, si vydobyl za svého života značné renomé svou tvorbou. Jen v Čechách se dočkal 150 výstav a více jak 50 výstav se konalo za hranicemi Čech. „Ilustroval hodně přes 600 knih, z jeho ateliéru vyšlo přes 1300 volných grafických listů, je autorem více než 50 návrhů na poštovní známky a soupis jeho malířského díla přesáhl počet 50 olejových obrazů,“ vypočítává Dvořák. Abychom nezůstali nic dlužni, jeho obrazy se dodnes v aukcích prodávají nikoliv „jen“ za jednotky či desítky tisíc. Boudův Přístav byl při aukci European Arts v Obecním domě před dvěma lety prodán za 270 tisíc. Ve známé aukční galerii Kodl se jiný Boudův obraz z roku 1931, zvaný Povaleči v Le Havre, prodal za 330 tisíc korun.
„Ve svatovítské katedrále jsou od něho tři malovaná okna,“ pokračuje Dvořák, „podílel se na 7 divadelních inscenacích, podle jeho návrhů byla utkána řada reprezentativních gobelínů nebo vytvořeny mozaiky. Spolupracoval i s kresleným filmem. Lze navíc říci, že nemáme u nás umělce, který vykonal pro české bibliofilské tisky tak závažné dílo, jako právě Cyril Bouda.“
Ten se roku 1954 dočkal uznání v podobě Státní ceny, „Zasloužilým umělcem byl jmenován roku 1961 a o jeho přiřazení k našim národním umělcům jsme se v tisku dočetli dne 30. dubna 1976,“ a pět let nato mu byl propůjčen Řád republiky. O jeho významu svědčí též to, že jeho jméno nese několik ulic – mezi nimi i jedna pražská: Boudova ulice se nachází v Lipecích na samém jihu metropole.
Maloval si noty
Cyril Bouda měl v životě umělecké vášně dvě. Kromě výtvarné také hudbu, přesněji hru na flétnu. Často hrával spolu se svým kamarádem, hudebním pedagogem Václavem Žilkou (†82), tatínkem herečky Veroniky Žilkové (60). Hrál s nasazením, aniž by znal noty! „On je nechtěl znát. Místo nich si dosazoval barevné puntíky. Jak prosté: malířské čtení not,“ vzpomínal před 20 lety Žilka a dodal: „Když nekreslil, hrál, nebo pracoval na zahrádce. Za téměř 30 let přátelství jsem ho neviděl odpočívat.“
Škraloup
Ne vše však v umělcově životě zůstalo zalito sluncem. Když byla v lednu 1977 zveřejněna Charta 77, která otevřeně kritizovala komunistický režim v Československu, KSČ na ni pro zdání názorové nejednoty v umělecké sféře reagovalo tzv. Antichartou.
V ní se mnozí spisovatelé, hudebníci, herci a vůbec umělci mnoha odvětvích od textu Charty 77 nejen distancovali, ale v zásadě vyjadřovali loajalitu KSČ. Někteří tak činili z donucení, jiní zcela vědomě a bez rozmyslu, další proto, že bez podpisu by nemohli být umělecky činní. Cyril Bouda ve svých 75 letech patřil mezi ty staršího data narození, kteří svým podpisem Antichartu podpořili.
Věčný návrat do Bubenče
To už se nicméně psaly poslední roky Boudova života. Zemřel v Praze 29. srpna 1984, přičemž byl pohřben do rodinné hrobky na Bubenečský hřbitov, nedaleko místům, kde vyrůstal. Když se totiž Boudovi rodiče stěhovali z Kladna do Prahy, bylo to k Cyrilovu zmiňovanému strýci Stanislavu Suchardovi, jenž bydlíval v dnešní bubenečské Slavíčkově ulici. „Vilu tehdy prodal (…) rodině své sestry Anny Boudové, jejíž syn Cyril, budoucí malíř, grafik a ilustrátor zde vyrůstal a stal se nejvýznamnějším pokračovatelem rodinné tradice v další generaci,“ vracíme e na samý počátek Boudovi životní dráhy citací Pavla Škrance z knihy Slavné vily Prahy 6 – Bubeneč.
Ačkoliv již Bouda téměř 40 let není mezi námi, odkaz v jeho tvorbě přežívá a neustále udivuje umělcovou zručností , všestranností a nadčasovostí. „Možná, že si někdo, kdo jen zběžně přehlédne práce Cyrila Boudy, pomyslí, že se přece jen nehodí do naší doby, že je v nich cosi starosvětského a staromilského a že vlastně jejich stylem se ani dnes už nepracuje,“ dumá František Dvořák. „Nelze mu však upřít, že vedle těch, kteří ve své práci přistupují s tvůrčí vážností, byť jsou zcela jinak orientováni, získává si vpravdě nejpřednější místo v současné kultuře.“
