10°C
Žižkov, coby město a později známá pražská čtvrť, vznikl až v roce 1865. Odvozuje se tak podle nápisu zvonu ve věžičce školy na Komenského náměstí, který zní „Na oslavu sv. Václava, ochránce národa českého L. P. 1873 v roku osmém po založení Žižkova věnován první škole občany žižkovskými.“ Do té doby byla zdejší lokalita přičleněna k Vinohradům a byla dlouhá léta nezastavěná.
„V oblasti dnešního Žižkova byl stavební rozvoj (nepočítaje do toho několik krásných venkovských usedlostí i zahrad, výletních hostinců a divadelních arén) utlumen,“ líčí v knize Žižkovská radnice Jan Vlk, Ivan Vavřík a Rudolf Prekop. „Kvůli bezpečnosti Nového Města pražského zde totiž nesměla vznikat souvislejší zástavba, ve které by se mohlo ukrýt nepřátelské vojsko, a terén před hradbami, takzvané koliště, musel zůstat přehledný.“
Výjimky
Byly zde však drobné výjimky. Nejdříve od roku 1306 se totiž v jihovýchodní části dnešního Žižkova, prakticky ve stínu vrchu sv. Kříže neboli Parukářky, rozprostírala neveliká ves – Olšany. Nikterak neobvyklý název, Olšan lze na území republiky najít více, nesla patrně podle toho, že v těchto místech rostly olše. Zároveň zde měly státi rybníky a dokonce tudy protékal potok. Dnes ale po takovýchto malebných zákoutích v Olšanech není ani památky, vše je zavezené a zastavěné.
„V Olšanech byly dvory, z nichž jeden náležel novoměstskému klášteru sv. Ambrože a druhý pražskému měšťanu Štěpánovi Pušovi z Olšan, zvanému Počernický,“ uvádí kolektiv historiků pod vedením Františka Holce v knize Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Nedá se říci, který z dvorů byl více prosperující. Dvůr, jenž patřil klášteru sv. Ambrože, dnes již neexistujícímu – stával v místech nynějšího divadla Hybernia – měl začínat hned u novoměstských hradeb. Při tom soukromém zase stála neveliká tvrz.
Husitství
Jako řadu vesnic a dvorů nejen v Praze, i vývoj Olšan poznamenala éra husitství. „Na počátku husitské revoluce byl klášterní dvůr zabaven Pražany a r. 1429 přešel do majetku Nového Města,“ zmiňují historikové. Bez úhony se neobešel ani druhý olšanský dvůr. Ten byl „r. 1422 vypálen.“ Nebyl nicméně zničen úplně a podle dochovaných zpráv husitské rozbroje „přežila“ i tvrz.
Sjednocené Olšany
Zmíněna je totiž v kupní listině, kterou v roce 1460 vystavil tehdejší vlastník dvora Jan z Plané. V ní prodává „dědictví své věnné zástavní... v Olšanech, tvrz, dvuor poplužní s poplužím vysazenými v plat a s ostatním příslušenstvím,“ citují listinu historikové.
Tak se olšanský dvůr dostal do držení Zdeňka z Postupic, který byl svého času jednou z nejdůležitějších osobností království. Jednak byl nejvyšším mincmistrem, a za vlády Jiřího z Poděbrad nejvyšším purkrabím, tedy zemským správcem.
„Některé okolnosti nasvědčují, že Kostkové z Postupic se v druhé polovině 15. století stali držiteli i druhého (bývalého klášterního) dvora v Olšanech,“ uvádí kolektiv historiků. Roku 1495 Olšany měnily majitele znovu. Dostaly se do rukou staroměstskému měšťanovi Jakubu kotláři, v jehož rodině zůstala ves po tři pokolení. „Za těch dob tvrz opuštěna, a protože popluží byla rozprodána, tvořilo ten statek několik dvorů kmecích, jichž hospodáři platili úrok,“ uvádí známý historik August Sedláček ve svých Hradech, zámcích a tvrzích království Českého. „O tom, kde tvrz stála, nemáme žádné zprávy,“ doplňuje kolektiv historiků.
Soukromým majetkem Olšany přestaly být k roku 1544, kdy Olšany svorně zakoupily Staré a Nové Město pražské. Nákup to nebyl levný, proto bylo zapotřebí vynaložené finance nějak kompenzovat. „Pražská města rozprodala značnou část pozemků svým měšťanům a Starému Městu zde zůstal dvůr, který po koupi libeňského panství k němu později připojila,“ uvádí historikové.
Zbyl jen jeden
Zatímco husitskou dobu válečného běsnění Olšany jakž takž přečkaly, totéž nelze říci o třicetileté válce. Válečné útrapy nepřežil dvůr, který si ponechalo Staré Město pražské. Zbytek později v 17. století zakoupila Libeň – v té době slibně se rozrůstající město, které vlastnilo řadu jiných, notoricky známých částí současné Prahy. Například Dolní Chabry, Střížkov, Vysočany nebo Kobylisy a právě také Olšany. „Od té doby sdílely Olšany společné osudy s Libní,“ uvádí historikové.
Místo posledního odpočinku
Oba celky se však pochopitelně vyvíjely odlišně. Pro Olšany jsou nadmíru charakteristické hřbitovy. Nachází se zde přece jen největší pražské pohřebiště, které zahrnuje více než 50 hektarů půdy. „Podle odhadu zde bylo od založení hřbitovů pochováno přes dva miliony zemřelých,“ píše v knize Pražské hřbitovy: Olšanské hřbitovy Miloš Szabo.
Hřbitovy vznikly v roce 1680 jako „odpověď“ na tehdejší morové rány, které sužovaly Prahu a její obyvatele. Szabo k tomu zmiňuje, že k účelu pohřbívání byla zakoupena zahrada „na území tehdejší osady Volšany a podle dochované listiny (…) za ni staroměstští zaplatili 800 zlatých. Již dva týdny poté, 29. ledna 1680, farář od staroměstského kostela sv. Martina (…) pozemek vysvětil, aby se mohlo urychleně začít pohřbívat.“
Na Žižkově se mimochodem tyto morové hřbitovy nacházely tři – vyjma Olšan vznikl jeden v místě žižkovského vysílače a třetí vznikl v Čajkovského ulici, kde dnes stojí Atrium.
Součástí Žižkova
Koncem 18. století nadešel i konec vesnice zvané Olšany, která stávala v místech dnešního Olšanského náměstí. Vesnice byla přičleněna k Viničním Horám.
„V roce 1849 byly Viničné Hory ustaveny jako katastrální obec Vinohrady, od roku 1867 nazvané Královské Vinohrady. Tento stav však netrval dlouho. V roce 1875 byly Královské Vinohrady rozděleny na dvě samostatné městské části,“ líčí Jaroslav a Miroslav Čvančarové v knize Městská část Praha 3 v proměnách času.
Zatímco jednou částí zůstaly Vinohrady, tou druhou, nově vzniklou byl Žižkov. „Bývalá ves Olšany splynula s nynějším Žižkovem,“ uvádí August Sedláček. Po jakýchkoliv pozůstatcích z dob dávno minulých bychom pátrali marně – dnes je v těchto místech rušná křižovatka, zároveň také jedno z nejklidnějších míst z celé Prahy, zmíněné hřbitovy. Dále pak hotel Olšanka, bloky činžovních domů či moderní zástavba.
Poznejte Olšanské hřbitovy Eva Fornálová
