Jak dlouho jste se s Vladimírem kamarádil?

„Znali jsme se 35 let, ještě z Divadla Drak. Já jsem operní zpěvák, on byl herec. Vláďa ale současně miloval operu, já naopak to, co on dělal. Takže jsme se navzájem ctili a byli jsme celoživotní kamarádi.“

Kdy jste se naposledy viděli osobně?

„Myslím, že to bylo tak před rokem. Vláďa vydal knížku, ale bohužel jsem nemohl být na autogramiádě, tak mi ji dal opožděně, a to v jeho domě, kde měli vinárnu a restauraci. Tehdy na tom byl už zdravotně velmi špatně. To bylo naposledy, kdy jsme se viděli.“

Kontakt jste ale nepřerušili?

„To rozhodně ne, psali jsme si. Střídavě, někdy i čtyřicetkrát za večer, někdy jednou za dva týdny. Vláďa byl odkázaný na sociální sítě, internet, kde komunikoval s kamarády, když mu bylo smutno, případně si chtěl jen povídat.“

Víte, s jakými zdravotními problémy se potýkal?

„Četl jsem, že se někde psalo o rakovině, ale to nemůžu říci. Vím, že byl dlouhodobě nemocný a po operaci ruky ochrnutý. Také si myslím, že to mohla být rakovina, ale nikdy jsme se o tom dál nebavili. Pamatuji si, že mi říkal, že už nemůže sejít dolů z bytu, bydlel totiž až nahoře v podkroví.“

Mluvil jste s ním i o tom, jak moc bylo těžké opustit herectví?

„Pro něho bylo nejdůležitější jeviště, to bylo jeho všechno. Samozřejmě mu divadlo moc chybělo, ač to úplně nechtěl přiznat. Což vlastně žádný herec přiznávat nechce. Na mě to působí, že tohle, co se bohužel stalo, pro něho bylo vysvobozením. Naštěstí měl ale i druhou lásku, a to byla fotografie. Restauroval fotky. A myslím, že z toho měl i dobrý byznys. Rád se výsledkem své práce i pochlubil.“

Kdy jste začal mít obavy, že s panem Markem není něco v pořádku?