8°C
Herce Jana Potměšila, jenž je po autonehodě v roce 1989 upoután na invalidní vozík, se zesnulou Libuškou Šafránkovou nepojila jenom herecká profese, ale i blízké přátelství. „Já jsem ji celý život obdivoval, mám pocit, že byla skoro můj anděl,“ stýskal si sympatický umělec, jenž jako jedenadvacetiletý mladík zazářil coby Jíra v pohádce Zdeňka Trošky (68) O princezně Jasněnce a létajícím ševci. „Měl jsem veliký štěstí, že jsme spolu v 80. letech spolupracovali, pod režisérem Janem Kačerem, v Činoherním klubu. Potkali jsme se na jevišti i v zákulisí, byla mimořádný a úžasný člověk. Kam vešla, tam se to vyladilo a stalo se to příjemným, jako kdyby nás svou přítomností obdarovávala.“ „Já tehdy hrál postavu anděla, jejího anděla, ale když o tom tak mluvím, mám pocit, že to bylo přesně naopak, že ve skutečnosti byla andělem ona. A nejenom pro mě, ale i pro ostatní. Rozuměli jsme si i jen pohledem očí,“ popisoval naprosto dokonalou hereckou symbiózu. Po Libušce tu podle něj zůstávají především dvě věci, které si právě v souvislosti s ní každý hned vybaví: „Láska a dobrota.“
VIDEO: Zemřela Libuše Šafránková: Jaký byl její životní příběh?
Zemřela Libuše Šafránková: Jaký byl její životní příběh? Videohub
Právě Jan Kačer (81), kterého Potměšil zmiňoval, patřil společně se svou manželkou Ninou Divíškovou (†84) k blízkým přátelům Šafránkové a jejího manžela Josefa Abrháma (81). Pro Divíškovou, po dlouhá léta trpící Alzheimerovou chorobou, byl skon kamarádky obrovským šokem, pár dní po smrti „Popelky“ zesnula i ona. „S Ninou i s Honzou Kačerem jsme se znali velice dobře, nablízko. Je to pro něj veliká rána. I pro mě. Ty rány se navršily těsně za sebou, byl jsem z toho tak zaskočený, že jsem Honzovi ani nezavolal. Pohřbu Niny se ale pochopitelně účastnit budu, chci s ním mluvit,“ zdůraznil herec, jenž je i přes své postižení nadále herecky velice aktivní.
Coby věřící však Potměšil netruchlí. „To krásný, co Libuška i Nina přinesly nám všem a nekonečnýmu množství lidí, se nikdy nikde neztratí, to tu zůstává s námi. Činy Niny i Libušky nás naplňovaly měrou vrchovatou, věřím, že nás teď vidí a že se usmívají. Věřím, že teďka mají určitej nadhled a jsou v dobré společnosti, skoro bych řekl - v ráji,“ usmíval se smutně.
tak budou psát o každým kdo byl na funusu 
