7°C
Petře, jaký je to pocit vrátit se zase do divadla?
„První, co mi proletělo hlavou, když jsem sem přišel, bylo: Diváci? Jak to asi vypadá? (směje se) Nedávno jsem o tom slyšel dobrý vtip. Studenti DAMU se ptají: ‚A co jsou to ty diváci? No, představte si hlediště plný kamer!‘ Je to zvláštní pocit. Člověk se musí zase znovu rozpohybovat, protože rychle pozná, že za tu dobu zlenivěl.“
Jak se to projevilo?
„Před pár dny jsme měli oprašovačku Charleyovy tety a já jsem zjistil, že se neumím hýbat, že neumím mluvit a že jsem za ten téměř rok všechno zapomněl! Od té doby dělám to, co nám říkala na škole paní režisérka Adamová o Eduardu Cupákovi – že si denně četl nahlas. Já si teď taky denně čtu a snažím se rozhýbat pusu jako malý dítě, abych se zase dostal do formy.“
Lepší se to?
„Jde to pomalu. Byl jsem zvyklý chodit spát v jedenáct a teď mě čekají dlouhé večery v divadle. Musím si na to zase zvyknout, ale předpokládám, že to přijde brzo. Když něco děláte třicet let, jste jako drožkářská kobyla. Stačí ťuknout a všechno naskočí zpátky.“
Zrovna Charleyovu tetu hrajete už dlouho, máte přehled kolikrát?
„Čísla po mě nechtějte, já jsem ADHD. (směje se) Já tu roli hraju několik let, naskočil jsem do ní po Radku Holubovi. Pamatuju si, že když jsem ji hrál asi čtyřikrát, najednou jsem dostal obrovský pugét. Divil jsem se proč a Kristýna Hrušínská mi říká: To je dvoustá repríza!“
To nemůže být snadné vklouznout do tak velké role...
„Já o sobě říkám, že mám školu nehoráznosti Jiřího Lábuse. Nikdy jsem na divadle neměl trému. Tu mám v televizi, v rozhlase, ve filmu, ale na jevišti ne. Proto mám třeba hrozně rád záskoky. Rád taky občas překračuju hranice mezi jevištěm a hledištěm. Vykradu nějaký Lábusův fór, šoupnu ho mezi lidi a všichni se můžou zbláznit.“
Teď u Saturnina, jste poprvé i v roli režiséra. Je to pro vás těžší?
„Spíš jiné. Je fakt, že dneska tu vypukne Saturnin, kterýho jsem režíroval i upravil. Takže teď to tady všechno pofackuju a všem řeknu, jak to dělají špatně!“ (směje se)
Vy a zlý režisér? To nejde dohromady.
„No, to si pište, že jsem! No, dobře, tak kecám. Ale rád bych, aby se o mně říkalo, že jsem fakt drsnej. (směje se) Ne, musím říct, že tady to není potřeba, protože mám skvělý herecký tým.“
Kdo přišel s nabídkou na režii?
„Pravda je, že jsem se tu začal trochu vnucovat. Pár let jsem Na Jezerce hrál a říkal si, že bych rád zkusil režii. Pak Honza Hrušínský dostal nápad, abych udělal Saturnina. Nejdřív jsem se zalekl, protože je to hodně těžká věc, ale pak jsem se do toho pustil.“
Byla pro vás výhoda, že jste hrál Milouše ve filmu?
„Těžko říct, já jsem to hlavně chtěl dělat úplně jinak. S velkým překvapením jsem zjistil, že se dneska jako kodex, jak má Saturnin vypadat, bere film – a ne knížka. Jeden z herců mi říkal: Budeme to hrát klasicky, bude mít Jiří brejličky? ‚Ježíšmarjá, to měl Havelka proto, že sám nosí brýle!‘ já na to. Snažil jsem se to udělat co nejvíc realisticky.“
V představení i hrajete, jakou roli?
„Nejsem ani dědeček a už ani Milouš, ale pan Brudík, který neustále hledá, kde bydlí. Pak jsem taky reportér v rádiu a ještě dělám západy slunce.“
To vypadá jak?
„Máme nádherné veliké papírové sluníčko a já ho nosím po jevišti na tyčce. (směje se) Když režíruju, dávám si jen výpomocný role. Neuměl bych režírovat sám sebe v nějaké hlavní. V Saturninovi se o tom uvažovalo, ale já to nechtěl. Nevěděl bych, co sám se sebou, nedokážu to zkombinovat. Takže jen vypomáhám, na jevišti i v zákulisí.“
Jak?
„Podávám rekvizity, měním scénu... Když rychle potřebujeme dostat na jeviště talíře, tak házím talíře, nebo někdo potřebuje dostat na scénu deky, házím deky. Vacek zatahuje oponky, přestavuje kulisy. Jsem tam jako takový jevištní sluha, pomocná síla.“
Mohl jste si herce, jako režisér, vybírat?
„Je to vždycky představa plus reálný stav věci. Můžu si je vybrat, ale otázka je, jestli mají čas a chuť tady pracovat. Kolikrát by i ochotní byli, ale termínově to nejde sladit. Samozřejmě Honza Hrušínský má taky svoje nápady a musím říct, že mi nikdy neporadil špatně. Kolikrát mi doporučil lidi, který jsem ani neznal, a pak se ukázalo, že jsou hrozně šikovný.“
Obsadí se i sám?
„Lákal jsem ho, aby mi v Saturninovi dělal dědečka, ale nakonec k tomu nedošlo. Ale měl bych pro něj něco jiného. Napadlo mě, že by bylo moc hezký udělat představení o Rudolfovi Hrušínském, o kterém Jezerka vydala knížku. A tam bych zaangažoval celou jejich rodinu.“
Jak konkrétně?
Všichni by hráli o něm, všechny možný role okolo. Estébáky, co mu zakazovali pracovat, ukázali by, co se dělo, když mu sebrali ženu, která šla do koncentráku. Myslím si, že by to bylo hrozně zajímavý. Už jsem to navrhl, ale pak přišel covid, tak jsme na to nějak pozapomněli. Ale musím říct, že Honza je velký profík, najde si vždycky figurku, která mu zafunguje, a lidi mu to »sežerou« všechno. A to samý je Bohdalka.“
Například?
„Hrajeme spolu v Generálce a mně se někdy stane, že se zapomenu a dívám se na ni. Zajímá mě, jak to dělá, jak má všechno dokonale načasovaný, je velká škola jen na ni koukat.“
Nezapomněl jste kvůli tomu někdy text?
„To naštěstí ne, i když občas to bylo jen taktak. Ale párkrát mi to řekli lidi a já se za to pak styděl. Diváci mají vidět, jak je herec při věci, hraje, a ne Vacka, jak zírá na Bohdalku. (směje se) Ale od té doby, co to vím, si už na to dávám pozor.“
Vy jste se už jako autor Na Jezerce uplatnil, napsal jste hru o Karlu Čapkovi, že?
„Ano, ale ještě neměla premiéru. Zkoušeli jsme v době, kdy byla zavřená divadla a díky tomu to trvalo mnohem dýl než normálně. Nic nás netlačilo, byl čas a byli jsme rádi, že se vidíme. Ale bylo to komplikovaný – chvílemi jsme se báli zkoušet, pak někteří herci měli strach o starší rodiče, takže jsme to přerušili, příkazy se neustále měnily. Ale nějakým způsobem jsme to dali dohromady a já doufám, že na podzim uděláme premiéru se vším všudy.“
Jste herec, režisér, autor... Co máte ještě v plánu?
„To zatím stačí, uvidíme, kam mě to povede. Ale možná bych rád přeložil nějakou hru. Jediné, co zatím dělám, jsou překlady Plovárny pro Marka Ebena. A jednu dobu, když nebyla práce, tak jsem se pustil do překládání televizních scénářů. Dělal jsem Šmouly, Duhový medvídky, dokumenty o divokých zvířatech...“
Bavilo vás to?
„Bylo to zajímavý, ale zjistil jsem, že jak nemám profesní návyky, na rozdíl od normálního překladatele mi to trvá strašně dlouho. Když jsem pak poměřil, co jsem si takto vydělal za měsíc, a porovnal to s jedním natáčecím dnem, vyšlo to docela zoufale.“
Kde jste se naučil tak dobře anglicky?
„Dobrý základ jsem dostal na základní škole. Ale měl jsem štěstí, že moje první žena byla překladatelka, která navíc učila anglistiku na Karlově univerzitě. S ní jsem začal překládat. Měla spoustu anglických přátel a já měl důvod mluvit. Pak jsme se rozvedli, ona odjela do Bruselu a někdo musel překládat Plovárny, tak to zbylo na mě.“
To je dobrá škola.
„Ano. Díky tomu mám neustále trénink. Dnes už mi to jde rychle, ale někdy se stane, že je to složitější. Nejhorší byl jeden čínský umělec. U něj jsem notně tápal. Z každýho desátýho slova, který jsem porozuměl, jsem vyvodil, o čem by tak asi mohl mluvit. Ale asi jsem se trefil, protože nikdo neprotestoval. Ale podle mě mu nemohl rozumět vůbec nikdo. To byla hodně zvláštní angličtina.“
VIDEO: Smutné dětství hvězdy Ulice Vacka: Rodiče byli lékaři, oba měli rakovinu! Maminka zemřela
Smutné dětství hvězdy Ulice Vacka: Rodiče byli lékaři, oba měli rakovinu! Maminka zemřela Markéta Reinischová, Aleš Brunclík
