8°C
Franck Thilliez (47), jehož příběhů se celosvětově prodalo už přes sedm milionů, vydal svou knihu Pandemie poprvé před šesti lety. Začíná pozvolna… V oblíbené ptačí rezervaci z neznámého důvodu uhyne několik labutí. O pár hodin později někdo nedaleko Paříže zavraždí muže a jeho psa a v blízkém rybníku se najdou zohavené ostatky čtyř těl. A mezitím se ve Francii začíná šířit neznámý kmen chřipky. Jak to spolu souvisí? Je snad vše součástí něčího psychopatického plánu? Na scénu přichází komisař Sharko a Lucie Hennebelleová. A tentokrát půjde o hodně – o záchranu celého lidstva.
Byť je titul zařazen v rámci žánru krimi, nikoli sci-fi, je až neuvěřitelné, jak se autorova fantazie přiblížila realitě, v níž nyní stále ještě žijeme, a jíž jsme před pěti lety pokládali za něco nemožného. „Člověk je nejhorší virus na této planetě,“ zní podtitul knihy, která svým příjemným tempem, skvěle vykreslenými postavami a otázkou „kde je hranice mezi fikcí a realitou?“ dokonale přiková ke svým stránkám. Je důkazem, že opomíjet francouzské autory bychom rozhodně neměli. A také, že možná častěji, než bychom si přáli, v knihách odhalíme možnou budoucnost.
Pandemie je po technické stránce vynikající knihou, po jejímž přečtení zatouží čtenář poznat celou ságu komisaře Sharka i v předchozích osmi dílech. Je mu přáno! Může postupně rozplétat tajemství ukrytá v bravurních Thilliezových větách, užívat si je naplno, poznávat jeho postavy a sbližovat se s nimi. Vždyť, kdo ví – jak prozradil Blesku, možná se některé z dalších vyprávění odehraje v uličkách pražského Starého města či hlubokých lesích na severu Česka. Co ještě prozradil Blesku?
V Česku aktuálně vyšla vaše kniha s názvem Pandemie, která ale nemapuje záležitosti posledních měsíců. Vznikla před šesti lety a jde v ní především o zastavení pokusů o rozšíření nakažlivé smrtelné nemoci. Když jste ji psal, napadlo vás, byť hypoteticky, že lidstvo bude podobné nákaze v současnosti čelit?
„Různé pandemie k lidstvu patří. V každém století bychom našli nějakou vážnou nemoc, která decimovala obyvatelstvo a stála za tisíci mrtvými. Kdo se o věc zajímá, tak ví, že k něčemu podobnému prostě nakonec vždycky dojde. V mých románech se neobjevuje nic, co by už přede mnou někdo nevymyslel, nebo co by se už někdy někde nestalo. Nepíšu science-fiction, nýbrž fikce z rámce možného. Proto jsem si při psaní Pandemie říkal, že by k něčemu podobnému mohlo někdy dojít. A došlo k tomu dřív, než jsme se stačili nadít…“
„Znepokojivé, děsivé, místy až zvrácené“, tak lidé hodnotí děj, který je hluboce zasáhl. A taková je někdy i dnešní doba. Co si myslíte, že lidstvo na pandemiích děsí nejvíce?
„Nemají-li před sebou dostatečný výhled, nemají-li možnost odhadovat, co je v budoucnu čeká. K tomu došlo v souvislosti s virem v době, než se objevily vakcíny – nikdo tehdy netušil, co bude zítra. Dnes už víme, že díky očkování můžeme pandemii zvládnout, získáváme novou naději a o něco méně se děsíme. Moje knihy – na rozdíl od skutečného života – čtenáře neděsí, ale podněcují v něm to, čemu říkám ‚potěšení ze strachu‘. Sice se jedná se o hrůzostrašné příběhy, čtenář však ví, že mu nic nehrozí, protože je doma v bezpečí, a tak hrůznější okamžiky četby dokáže zvládnout. Román nemá vzbuzovat tíseň, četba má být potěšením, nikoli těžkou životní zkouškou.“
Ve své knize jste v mnoha ohledech předpověděl současné dění nebo alespoň jeho fragmenty. Co předcházelo samotné tvorbě knihy? Dělal jste si třeba nějaký průzkum v rámci tématu?
„Téma virů mě odjakživa přitahovalo, chtěl jsem o něm napsat v co nejvážnějším duchu. Nejvíc mě zajímalo, co by se přesně dělo, skutečně hodinu po hodině, kdyby k takové situaci došlo v nějaké evropské zemi (v románu jde o Francii). Chtěl jsem pochopit, jak pandemie vzniká, jak se virus přenese ze zvířete na člověka. A jakým způsobem se poté nakazí další lidé. Jak se virus detekuje? Jak mu zabránit v šíření? Zašel jsem tedy do Pasteurova institutu v Lille – na vědecké pracoviště, kde jsou zaměstnaní špičkoví odborníci – nedaleko svého bydliště. Diskutoval jsem s vědci, dostal jsem se i k podrobným pokynům a plánům pro případ, kdyby vypukla například pandemie chřipky. Román je tedy založený na reálných základech.“
Jak se absolvent informatiky, tedy oboru racionálního, v němž se pracuje s jasně danými prostředky, stane spisovatelem – přesným opakem, tedy člověkem, jehož hlavním nástrojem je nehmotná fantazie?
„Psaní mých románů vyžaduje vysoce logické uvažování – jedná se o složité příběhy, vzájemně se v nich kříží několik dějových linek, postupně se objevují do sebe zapadající součástky a z toho všeho nakonec vyvstane bezchybně – aspoň doufám – vystavěný příběh. Programátor při psaní softwaru postupuje podobně. Myslím, že kdybych neměl informatické vzdělání, možná bych nepsal to, co píšu. A co se týče fantazie… Už od dvanácti let čtu knihy a sleduji filmy s kriminální zápletkou. Vstřebával jsem příběhy jiných autorů a s tím ve mně rostla touha vytvářet vlastní světy.“
Současnost se může zdát inspirativní, co se týče thrillerů, postapokalyptických příběhů a podobně. Vy už máte „hotovo“. Jaká tedy bude vaše další kniha? Vrátíte se znovu k podobným tématům?
„Můj příští román se bude odehrávat daleko od současného, chmurného světa, vracím se v něm totiž do roku 1991! Půjde o úplně první případ Francka Sharka, jednoho z hlavních hrdinů Pandemie. V té době bylo policistovi třicet a mně devatenáct! Příběh jsem vymyslel ještě před covidem a návrat v čase, daleko od naší stresující doby, mi udělal moc dobře. V mé příští knize nebudou žádné mobily ani internet… Tenkrát jsme vnímali čas úplně jiným způsobem.“
V jiném rozhovoru jste řekl, že vás zasáhlo chování lidí na internetu. Konkrétně veřejné lynčování lidí, projevy narcisismu, sdílení intimních dat – to vše za účelem nasbírání nesmyslných „lajků“. Společnost si opravdu mnohdy léčí osobní frustraci zlobou prýštící na sociálních sítích. Co si myslíte, že je důležité, abychom zase byli více lidmi, více empatičtí?
„Podle mě jsou lidé v zásadě pořád stejní. Empatie může vzniknout pouze za předpokladu, že cítíme přítomnost dané osoby, když ji vidíme, když s ní můžeme mluvit. Zdá se mi, že sociální sítě jsou špatně pojmenované, protože místo toho, aby lidi sdružovaly, je naopak od sebe vzdalují a rozdělují; výrony násilí a zloby jsou na nich možné proto, že jsme mezi sebou ztratili fyzický kontakt a komunikujeme na dálku. Otevře-li se před námi, prostřednictvím obrazovky, celý svět, můžeme-li se kdykoli s kýmkoli spojit, vzniká v nás pocit nadřazenosti, s nímž se v reálném životě nesetkáme. Lidé jsou fyzické, společenské, kontaktní bytosti a k tomu, aby se mohli projevovat takoví, jací skutečně jsou, potřebují blízkost druhých. Sociální sítě jsou vynikajícím prostředkem k předávání informací, ale vše ostatní je jen přelud, fake…“
Každý všední den píšete deset hodin, daří se vám udržet disciplínu nebo někdy jen tak prokrastinujete? Mimochodem – co zaručeně strhne vaši pozornost mimo psaní?
„Píšu výhradně v týdnu, v klidu své pracovny, od osmi hodin asi do pěti odpoledne. Kdesi ve mně zůstalo zasuté povědomí o pracovní době z časů, kdy jsem ještě chodil do zaměstnání. Mám tedy k dispozici poměrně velký časový prostor, díky němuž rychle postupuji a neztrácím soustředění. Ovšem ‚psaní‘ neobnáší jenom vlastní psaní, to by byl román rychle hotový. Do literární tvorby je potřeba zahrnout i nalézání námětu, nutné rešerše, přemýšlení nad rozvrhem knihy, mailovou korespondenci, interviewy, objíždění knižních veletrhů a autogramiád v knihkupectvích. Nejdůležitější je být neustále napojený na ‚psaní‘.“
Ve svých knihách si necháte záležet na tom, aby vše odpovídalo realitě, tedy policejní postupy a podobně. Jste i ve skutečném životě spíše realistický, možná až puntičkářský?
„Jsem racionálně založený člověk – věřím tomu, co vidím a co lze prokázat. To ale neznamená, že bych se nezajímal o záhady, s nimiž se v našem světě stále setkáváme a které zatím nedokážeme vysvětlit, ať už jde o paranormální jevy, prožitek blízké smrti, reinkarnaci či o odpověď na odvěkou otázku: jsme nebo nejsme ve vesmíru sami? Máme štěstí, že je stále na co se ptát, jinak bychom se už neměli co dozvídat, co objevovat.“
Na závěr – necháte někdy své hrdiny cestovat za dalšími případy? Třeba právě do České republiky, případně rovnou do její historické metropole?
„Není vyloučeno, že mí hrdinové do vaší země někdy v budoucnu zavítají! Praha mi učarovala, takže si dokážu představit noční scény odehrávající se na Vyšehradě či v úzkých uličkách Starého města. Anebo nechám postavy zabloudit v hlubokých lesích na severu země!“
Hodnocení knihy: 95 %
Franck Thilliez
Pandemie
Série Komisař Sharko, 9. kniha
Vydavatel: XYZ, 2021
Počet stran: 520
