8°C
Možná stačilo jen málo, a tento příběh by neskončil tak tragicky. Kéž by se jí dostalo takové péče, jakou tolik potřebovala. Zemřela mladá dívka Aneta, která trpěla hraniční poruchou osobnosti. Tento špatně chápaný a často démonizovaný stav mysli je ve skutečnosti velmi rizikové a jen obtížně léčitelné postižení. Mezi jeho příznaky patří emoční výkyvy, sebepoškozování, chronické pocity prázdnoty a také impulzivní, a mnohdy sebedestruktivní chování. Uvnitř takového člověka se však často ukrývá citlivá bytost, kterou poznamenaly negativní zkušenosti a prožitky.
Právě posledním jmenovaným si Anetka prošla. „Když byla v šesté třídě, objevily se tam drogy. Přeložili jsme ji do menší školy, kde asi úplně nezapadla do kolektivu. Prošla si menší šikanou, ale nezdálo se to dramatické. V osmičce se dala dohromady s prvním klukem a ten ji zřejmě násilím dotlačil k něčemu, co nechtěla,“ sdělila pro Deník Referendum Martina Kulhánková, její maminka.
Srdcebol bez konce
Anetka přitom vyrůstala ve spokojené rodině se starší sestrou Nikolou a s milující maminkou Martinou. „Ta se v životě neztratí,“ myslela si Martina, když její dcerka vyrůstala. Jejím snem byly sporty a pomoc druhým. Z toho důvodu si po základní škole vybrala zdravotní školu, kde studovala na laborantku.
„V tu chvíli fungovala úžasně. Chválila jsem ji, že je na zdrávce člověkem na svém místě,“ vzpomíná Martina. Jenomže ne všechno bylo tak idylické. „Přiznala, že několikrát volala na linku bezpečí a že ji párkrát napadlo spáchat sebevraždu,“ vzpomíná Martina. Proto takovéto stavy samozřejmě řešila s dětskou psychiatričkou, která dívce předepsala antidepresiva. Pro její úzkostné stavy měla vlastní vysvětlení – úmrtí dědečka, které Anetka zažila na vlastní oči.
Že se psychiatrička zmýlila, vyšlo najevo záhy. Pár měsíců nato totiž Martině volali ze školy s tím, že se Anetka pořezala. A rány, nikoliv ty fyzické, se ukázaly být hlubší, než by kdo vůbec doufal. Její sen, vystudovat školu, v rámci které by pomáhala druhým, vzal kvůli absencím za své. Její osud, stejně jako osud mnoha jiných, poznamenal hendikep, který je nazýván Hraniční porucha osobnosti.
Navenek se nic nepozná
Jedná se o jednu z nejčastějších poruch osobnosti, a přesto ji lze snadno přehlédnout. Lidé, kteří touto poruchou trpí, mají velmi mlhavou představu o sobě samých – o tom, co by chtěli dělat, vědí jen, že musí splnit očekávání svého okolí. Co se pod tím konkrétně skrývá, často nevědí. Proto se navenek snaží působit tak, že jsou vlastně „v pořádku“ a žádný problém nemají.
Léky, léky a zase léky…
Teprve v dospělosti lékaři přišli na to, kde je problém. Zatímco v dětství se hovořilo o středně těžké depresi a posttraumatické stresové poruše, psychiatři v bohnické léčebně Anetě diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti. Ta je považována za jen obtížně léčitelnou a pacienti, kteří jí trpí, bývají pokládáni za potenciálně problémové. „A už se s ní nemazali. Terapeutů je málo, takže ji hlavně cpali rivotrilem, aby byla v klidu,“ vzpomíná její maminka.
Jenže léky na hraniční poruchu osobnosti neexistují, jsou jen takové, které mohou zmírnit její příznaky. Kllíčová je terapie, jenže Aneta na ni zjevně neměla štěstí. „Z léčebny se vždycky vrátila ve stejném, ne-li horším stavu. Chvíli se snažila zapojit do normálního života a pak se zhroutila. Hospitalizovaná byla třeba osmkrát nebo devětkrát,“ říká Martina. „Postupnými hospitalizacemi jsme nabyli dojmu, že nic nepomáhá: stacionáře, psychoterapie ani antidepresiva,“ líčí.
Narodila se „Dívka bez hranic“
Aneta se svou chorobou přesto bojovala, a to statečně. Dokonce na sociálních sítích vystupovala pod jménem „Dívka bez hranic“, které ilustrovalo její zdravotní stav. Ochotně druhým radila a snažila se jim pomoct – vlídným slovem, dobrou vůlí, popsáním vlastní zkušenosti.
Bohužel ona sama na své problémy nestačila. 8. března 2021 se Anetka rozhodla vytyčit hranici sama sobě. „Doma jsem Anetku našla oběšenou,“ říká s pohnutím v hlase její maminka. Ta se nemůže zbavit dojmu, že místo toho, aby její milované dcerce lékaři pomohli, tak ji spíše potrestali.
Anetka totiž v Praze ve Všeobecné fakultní nemocnici v rámci diagnostikované poruchy osobnosti podstoupila dobrovolnou léčbu elektrošoky. „Jenže v jednu chvíli ji převezli na uzavřené oddělení,“ nechápe doteď její maminka, že nemocnice z dobrovolné léčby učinila prakticky léčbu nedobrovolnou. „Od té doby to s ní šlo z kopce. Sjížděla se práškama, probděla celou noc. Pořád brečela,“ uzavírá Martina, která se prostřednictvím svého instagramového účtu snaží pomoci těm, které trápí tatáž nemoc jako její milovanou dcerku.
