„K babičce a dědečkovi jsem jezdila od dětství každé prázdniny. To tu ještě bydleli praprarodiče, kteří dům ve třicátých letech postavili,“ vzpomíná Martina Tůmová. „Asi i proto se tu cítím tak dobře, vnímám tady rodinnou energii. Když jsme se sem teď s dcerou přistěhovaly natrvalo, mám pocit, že jsme se vrátily domů.“ Donedávna totiž jezdila Martina do zrekonstruované části chalupy jen o víkendech a o prázdninách z pražského bytu. Po rozchodu s partnerem ji však v Praze nic nedrží a momentálně plánuje další zvelebování chalupy.
Podkroví už je vyklizené a do roka by tam měly přibýt ložnice, pracovna a dětský pokoj. První vlnu rekonstrukcí má Martina dávno za sebou. S hrubou stavbou jí ve všem pomáhal otec, ale spoustu toho zvládla i vlastníma rukama.
„Zjistila jsem například, že pod kobercem a linem je krásná původní dřevěná podlaha. Jenže byla natřená hořčicovým lakem, který jsem musela odstranit. Koupila jsem si tedy brusku a asi dva týdny jsem postupně brousila. Když mi zbývaly poslední dva metry čtvereční, přijel sem můj bratr a děsně se divil, že to dělám ručně, že jsem si na to nepůjčila stroj, se kterým bych měla vše za dvě hodiny hotové,“ směje se. Podlahu pak namořila tmavě hnědou barvou, která se používáním krásně ošoupala a působí jako záměrně vytvořená patina.
S úpravami majitelka začala v roce 2008. Tehdy se bouraly stěny a dělala se nová elektřina. „Nemám moc ráda dveře, chtěla jsem otevřený prostor,“ vysvětluje. „Líbí se mi, když vaříte v kuchyni a můžete být s rodinou a přáteli pohromadě.“ Právě kuchyň byla při rekonstrukci další na řadě. I když by ji majitelka raději umístila do jiné části domu, vycházela z původních rozvodů. Skříňky koupila v IKEA, doplnila je otevřenými policemi a pracovním stolem s úložným prostorem. Některé talíře pak našly místo také ve stylovém kovovém stojanu z obchodu Le Patio. Odtud je i nábytek z masivu dovezený z Indie a Indonésie – jídelní stůl, židle, stolek pod televizi.„Modrá skříň je pak z obchodu Snel v Loděnici. Kupovala jsem si to vždycky jako dárek, když se mi něco pracovního povedlo,“ říká majitelka, která má ráda přírodní materiály, ruční práci a vůbec nábytek s příběhem. A nejen nábytek. Zajímavá historka se váže také ke keramickému servisu, který nejraději používá. „Kdokoli přijde na návštěvu, obdivuje nádobí, které jsem si přivezla z Džerby. Jsou to hrnky, talíře, různé mísy, džbány, konvice… S mamkou jsme tuhle keramiku objevily u Berberů žijících v poušti. Je to ruční práce, ale může se dávat do myčky. Servis mám dvanáct let, od všeho osm kusů a zatím se nic nerozbilo. A to jsme to tehdy z Džerby vezly ve dvou ohromných lýkových taškách letadlem. Musely jsme je mít celý let na klíně, akorát při startu a přistání jsme si je dávaly pod nohy,“ usmívá se Martina.
Ale vraťme se k rekonstrukci. Ne všechno probíhalo úplně bez potíží. „Užila jsem si zejména se zateplováním severní stěny domu. Najala jsem si na to dva řemeslníky a věřila jsem, že to zvládnu. Brácha mi poradil, co potřebuji za materiál, a tak jsem jela přes kopec do stavebnin, kde jsem ho nakoupila. Když řemeslníci přijeli, bylo všechno připravené, lešení postavené a oni se ptají, kde je štěrk, že bez něj nemůžou začít. Naštěstí mám skvělé sousedy, které jsem obvolala, a do hodiny tu ten štěrk byl. Jenže pak přišli kluci, co bydlí vedle, koukli se na jejich práci a řekli, že je to odfláknuté. To jsem jako ženská bez zkušeností neměla šanci poznat. Naopak, když mi kamarádi rekonstruovali koupelnu, bylo to něco úplně jiného – skvělá a precizní práce. Po zkušenostech si však na přestavbu podkroví a rekonstrukci střechy pozvu raději firmu,“ říká majitelka.Článek připravil časopis Blesk Bydlení. Aktuální číslo koupíte v novinových stáncích nebo si ho můžete v tištěné či elektronické podobě objednat v našem iKiosku ZDE.
Blesk Bydlení 06/2021 redakce