10°C
V druhém díle speciálu Psychoporadna Blesku se odborníci zaměřili na to, jak zvládnout sociální izolaci. „Rodiny s menšími dětmi mohou společný čas využít k vzájemnému obohacení, společným hrám a stolování – dělat to, na co v běžném hektickém životě nezbývá čas. Puberťáky můžeme zapojit do domácích prací, samostatně žijící mohou zkusit štěstí na seznamce, samostatně bydlící senior může oslovit podpůrnou skupinu na netu nebo se zapojit do univerzity třetího věku nebo třeba po telefonu vyprávět vnoučkům pohádku na dobrou noc. Říká se, že kdo chce – hledá způsoby, kdo nechce – hledá důvody,“ říká internistka a systemická terapeutka Kateřina Cajthamlová.
„Činnost představuje účinnou prevenci naštvání, otrávenosti, pocitů marnosti, deprese. A když je na konci vidět hmatatelný výsledek, je to ideální,“ podotýká psycholog Václav Mertin. Radí co nejlépe využívat například videohovory přes počítač či mobil. „Mezilidské vztahy se obvykle utvářejí, ale i udržují, v bezprostředních setkáních tváří v tvář. Zatímco týden, měsíc bývá zcela bez nepříznivých následků, rok vztahů na dálku může vést k jejich pošramocení, vyprázdnění,“ konstatuje psycholog Václav Mertin.
„Většina z nás v dlouhodobé samotě strádá psychicky i fyzicky. Jsme tvorové, kteří si zakládají na komunikaci a spolupráci, a i když to nejsou snadné disciplíny, jsou naší každodenní potřebou. Když je nemáme, dříve nebo později začínáme být smutní a apatičtí,“ říká psycholožka Marta Boučková. Sociální izolace, kterou skoro všichni vnímají jako veliký stres a omezení, se projevuje na našem zdraví.
„Chybí-li nám fyzický kontakt, rozhovory, inspirace i soutěžení, strádáme psychicky i fyzicky. Stoupá nervozita, krevní tlak, mění se funkce trávicího traktu i svalové napětí, srážlivost krve i vylučování hormonů. Kromě emočních výkyvů někdo trpí bolestmi hlavy, jiní bolestmi břicha, nechutenstvím, poruchami spánku a dechu, hubneme i přibíráme, klesá imunita. Objevují se stavy paniky, kdy nemůžeme dýchat a chceme utéct nebo něco rozbít. V izolaci můžeme zaútočit i sami na sebe,“ upozorňuje internistka a systemická terapeutka Kateřina Cajthamlová.
Podle psychologa Petra Kačeny je negativní vliv samoty na zdraví podobný efektu kouření či nadměrného pití alkoholu. „Někteří výzkumníci tvrdí, že samota má stejný efekt jako 15 cigaret denně. Sociální izolace během pandemie je specifická, doufám také, že časově omezená. Ne nadarmo je ale celosvětově jedním z nejhorších trestů ve vězení právě samotka. “
Ministr Blatný: Návrat dětí do škol po 12. dubnu bude záležet na vývoji čísla R abl
Jak bojovat
Jak tedy bojovat s izolací? „Odpovím příběhem. Aktivista za lidská práva Natan Sharansky byl v roce 1977 odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 9 let do sibiřského vězení. Z toho nakonec přes 400 dní strávil na samotce. Jak to zvládl? Hrál v hlavě šachy. Byl to pro něj způsob, jak se při absenci podnětů zabavit a nezbláznit se. Co z toho plyne pro nás? Klíč k zvládnutí sociální izolace je ve vytvoření užitečných aktivit,“ říká Petr Kačena.
„Ze zkušeností těch, kteří se ocitli v nedobrovolné izolaci, víme, že je důležité zbavovat se pocitů bezmoci, vzteku a ohrožení. Dělat si drobné radosti a hlídat svou mysl, aby neutíkala k děsivým a smutným myšlenkám. Pomáhá pravidelný režim spánku a bdění, péče o stravu, pitný režim, a o sebe i své okolí. Humor, tvůrčí činnost, hudba, pohyb a uvolňování staženého svalstva může zlepšit náladu i fyzický stav,“ radí Kateřina Cajthamlová.
„Zaměřme se na to, co můžeme a ne na to, co nemůžeme,“ konstatuje Marta Boučková. Můžeme si vygruntovat. Vymalovat. Udělat si pořádek ve fotkách. Číst knížky. Učit se cizí jazyk. Cvičit v domácích podmínkách. Chodit na procházky. „Pobyt venku při pěkném počasí je povinnost,“ zdůrazňuje Václav Mertin.
Terapeutka Lenka Hlavičková doporučuje stanovit si pevný režim dne. „A ten se snažme dodržovat, předejdeme tím tendenci topit se ve vlastním smutku. Věnujme se aktivitám, které nám dělají radost, můžeme se na ně těšit. Dobrými společníky mohou být pro osamělé lidi také domácí mazlíčci.“
Nicméně »povoleno« je mnohem víc aktivit. „Učme se ovládat své pocity a nenechat se ovládat emocemi. Odpouštějme v duchu všem, na koho se zlobíme a vzpomínejme na to, co všechno jsme v životě zvládli a dokázali – posílíme tím svou sebeúctu, trénujeme tak trpělivost a vytváříme si vnitřní klid,“ doporučuje Kateřina Cajthamlová.
Marta Boučková k tomu dodává: „Vždy, když s někým osobně, telefonem nebo třeba pomocí on-line chatu mluvíme, snažme se, aby v rozhovoru bylo něco, co druhého potěší nebo utěší. Snažme se neztratit optimismus a naději. A i když jí moc nezbývá, snažme se ji vydolovat alespoň pro toho, s kým mluvíme. Často člověk udělá víc pro druhé než pro sebe, ale to neznamená, že by z toho nakonec neměl nic ani on sám.“
Když přijde smutek
I když ale víme, co bychom měli proti pocitu samoty dělat, i ti nejsilnější z nás občas mají slabou chvilku. „Když nás přepadne smutek či zlost, nebojme se chvilku si poplakat nebo zanadávat,“ říká Kateřina Cajthamlová a pokračuje: „Nestyďme se požádat alespoň na dálku o něčí pozornost a čas, zatelefonovat přátelům či psychologům, nabídnout pomoc slabším ve svém okolí. To vše pomáhá cítit se potřebnými, užitečnými, milovanými – zkrátka nevnímat se jako opuštěni,“ vysvětluje Kateřina Cajthamlová.
„Využívejme technologické vymožeností, které nám pomáhají komunikovat a spojují nás s okolním světem. Není to sice ten starý dobrý fyzický kontakt, ale pořád lepší než žádný. Před sto lety by na tom byli lidé nejspíš hůř. Cítíme-li se izolováni a osamoceni, hledejme možnost, jak někoho oslovit. Možná i on se cítí stejně jako my, jen nenašel odvahu se ozvat,“ radí Marta Boučková.
Věkový průměr pacientů s těžkým průběhem covid-19 klesá Hynek Zdeněk, blesk.cz
Jak dlouho
Zavření či omezení jsme s kratšími mezidobami přes rok. Jak dlouho jsme schopni v tomto režimu ještě žít? „O žití se nedá mluvit ani náhodou. Abychom svou existenci mohli označit slovem život, musí mít náležitou kvalitu. A to teď kvůli opatřením ani náhodou nemá. Jsme dotlačeni na úroveň jakéhosi přežívání, u mnoha lidí dokonce živoření. Čím déle to bude trvat, tím víc se od skutečného života vzdálíme,“ říká psycholožka Katarína Szabados.
„Když se podíváme na definici zdraví podle Světové zdravotnické organizace, tak se skládá z fyzické, sociální a mentální pohody. Nejde ho definovat jen jako absenci nemoci. Nelze donekonečna přistupovat ke zdraví jako k něčemu, co má jen fyzický aspekt, a všechno ostatní dávat na druhou kolej,“ podotýká Petr Kačena.
Jenže co když bude omezení kontaktů pro boj s pandemií nezbytné i v dalších měsících, nebo třeba i letech? „Příroda nám dala schopnost adaptace, přizpůsobení se novým podmínkám, ale zadarmo to není. Musíme si ji odpracovat nebo vybojovat. V tomto náročném procesu nám pomáhá optimismus, víra v dobrý konec a možnost alespoň s malým okruhem lidí tuto naději společně sdílet a živit,“ myslí si Marta Boučková.
„Nejhorší není ani tak doba, po kterou situace trvá, jako spíš střídání opakovaných nadějí, že už bude líp, a zklamání, že se vše zase uzavírá. Nemožnost dlouhodobě plánovat, nejistota i pocit ohrožení – to jsou nejhorší charakteristiky současné situace u nás i leckde ve světě,“ upozorňuje K. Cajthamlová. Nejen podle ní se vyplatí být »konstruktivním pesimistou« – raději si zvykat na delší dobu omezení a radovat se pak z toho, že je alespoň na pár dní lépe.
„Solidarita s ostatními, vzájemná slušnost, vstřícnost a laskavost, to pomáhá zvládat krizi lépe než stížnosti na realitu, pocity zoufalství a beznaděj nebo konflikty či sebepoškozování,“ podotýká MUDr. Cajthamlová.
A pokračuje: „Věci nikdy nejsou tak zlé, jak se na první pohled zdá – a trénink v obtížných podmínkách pomáhá otužilosti a nezávislosti. Je dobré přesvědčovat sami sebe vnitřním rozhovorem, že to zvládneme, že všechno zlé je k něčemu dobré. Třeba si všeho budeme po téhle krizi víc vážit a užívat – děti školy a kamarádů, dospělí divadel a koncertů, otevřených restaurací a hranic. A všichni toho, že jsme to společně zvládli a naučili se spoustě nových věcí – třeba lépe se orientovat na netu, brát D vitamin a mýt si ruce častěji a pečlivěji než dřív.“
Kdo trpí nejvíce?
Mezigenerační přetahovaná o to, kdo omezením kontaktů trpí nejvíce, je podle psychologů nešťastná. Dopadá totiž na všechny. Platí ale, že dospělí se s ní díky svým zkušenostem a znalostem vypořádávají lépe než jejich děti či vnuci, kteří se ještě nenaučili podobné situace zvládat.
„Navíc v adolescenci jsou aktivity spojené se sociálními kontakty obzvláště přitažlivé a z hlediska vývoje mimořádně důležité a významné,“ upozorňuje Václav Mertin. Petr Kačena s tím jednoznačně souhlasí.
„Pokud bych měl vybrat skupinu, na kterou to má z dlouhodobého hlediska největší dopad, pak jsou to adolescenti. Právě pro ně je kontakt s vrstevníky důležitý pro samotný vývoj, dospívání a osamostatnění od rodiny.“
