8°C
Už jste se někdy předtím tímto způsobem seznamovala?
Nikdy. Tohle je poprvé, kdy jsem si dala inzerát na seznámení. Použila jsem jiné jméno a mám tam fotku, na které nejsem úplně identifikovatelná. Ale kdo chce, ten mě pozná.
Co bude pak?
Kdyby se někdo zajímavý objevil, tak po určité době, během které bychom konverzovali takhle zprostředkovaně, bych odhalila, že jsem to já, a zjistilo by se, jestli by do toho dotyčný chtěl vůbec jít. Možná mě spousta chlapů nesnáší nebo vůbec nezná. Ale zatím ti zájemci, kteří se tam objevili…
Povídejte…
I když jsou to muži mé generace, připadají mi starší. To mě strašně překvapuje. Nechci se nikoho dotknout, taky mám určitý věk, ale nepřipadám si na něj a mentálně se cítím mladší.
A to se ještě každý na seznamce dělá hezčí, mladší, vyšší, štíhlejší…
…A pak přijde na rande a je to někdo úplně jiný.
Takže pokud už teď vidíte nedostatky, pomyslete na to, jaká bude realita!
Taky mě zaráží, kolik mužů si tam dá fotku v nelichotivé situaci. Vyfotí se na gauči v nátělníku, trenclích, ponožkách a s lahváčem v ruce. Dokud to nevidíte, neuvěříte.
Oblečeného tam nebylo nic?
Občas ano, ale zase mají jiné nedostatky jako ponožky v sandálech a podobné nešvary. (smích)
Tak si ho převléknete...
Ne, já už nikdy nikoho převychovávat nebudu. To ani nejde, byl by to nesmysl. Buď mě ten člověk okouzlí tím, kdo je a jaký je, nebo ne. Každopádně se mi na něm musí něco zásadního líbit, abych do toho šla.
Co na to vaše dcery?
Že jsem se zbláznila, ale smály se tomu. Říkaly: „Myslíš, že se ti někdo ozve?“
A ozvali…
To jo. Říkám si, že je jaro, docela ráda bych na ten Petřín s někým šla. A vůbec se za ten inzerát nestydím. Proč taky. V dnešní době. Jak jinak se mám s někým seznámit? Dříve jsem byla s lidmi pořád. Na různých večírcích, akcích, chodili za mnou i po koncertech, a teď jsem už rok bez kontaktů. Tak proč to nezkusit?
Ještě by šlo zavzpomínat na dávné lásky, jestli některá z nich není znovu volná.
To ne.
Nemluvím o bývalých manželích…
Hmmm, tam nic nevidím.
Mimochodem – ve svém blogu Když skočíš, já taky mluvíte o Miroslavu Plzákovi, odborníkovi na manželské problémy. Vy jste ho kdysi vyhledala cíleně?
Ne, seznámili jsme se na nějakém natáčení. Ale jako populární osobnost jsem ho znala mnohem dřív. Když mi bylo sedmnáct, osmnáct, četla jsem jeho knihy. Psal úžasně, byl vtipný, ordinací mu prošlo tisíce manželských párů, takže měl zkušenosti a já jeho knížky hltala. To, co v nich tvrdil, bylo teoreticky všechno správně, jenom to dokázat žít. A když jsme se pak náhodně seznámili v televizi, padli jsme si strašně do oka. Začali jsme se přátelit a sešli se tu a tam na koncertě nebo jsem ho pozvala na svoje představení do divadla. Byl to úžasný pán.
Nechtěla jste po něm někdy radu ohledně některého ze svých manželství?
Jednou. Tenkrát jsme spolu šli všichni na večeři. On s manželkou, já s tehdejším manželem. Druhý den mi Plzák volal: „Paní Basiková, vemte nohy na ramena a utíkejte.“ Pojmenoval všechny jeho vlastnosti, které jsem tušila, a zapřísahal mě, ať z toho vztahu, který beztak nefungoval, co nejdřív odejdu.
Vdávala jste se třikrát, pochopila jste, co je pro udržení dlouhodobého vztahu nejdůležitější?
Já si myslím, že je to vzájemná úcta. Pokud se ve vztahu objeví cokoliv, pro co si jeden druhého nemůžete vážit, je to špatně. Když narazíte na něco, co na vás nepůsobí dobře nebo co z vás dělá jiného člověka, protože byste se musela podřídit, je lepší to skončit. Musíte mít toho druhého pořád v úctě. Přitom to nemusí být žádný Einstein ani vysokoškolský profesor, ale ten vzájemný respekt je nezbytný.
To chce jediné: dobře si na začátku vybrat.
To jo, ale já mám tu vlastnost, že jdu do všeho vždycky po hlavě.
autor článku: Ivana Bachoríková
