„První, který zradil republiku“, se narodil před 120 lety. Nacista si žil jako primátor, poněmčoval Prahu

Během protektorátních let se našlo mnoho „postaviček“, které se nezdráhaly kolaborovat s nacistickým režimem. I když v případě Josefa Pfitznera je slovo „kolaborace“ trošku sporné. Odmalička se totiž hlásil k německé národnosti.

„Josef Pfitzner se narodil ve Slezsku, v Petrovicích u Krnova, 24. března 1901. Jako nepochybně nadané dítě byl poslán na studia nejprve na gymnázium do Opavy, poté studoval historii na Deutsche Universität v Praze,“ uvádí Alena Míšková s Hanou Barvíkovou z Masarykova ústavu v článku Pozůstalost Josefa Pfitznera.

Nadšený „sudeťák"

Zdálo se, že má nakročeno k celkem zajímavé kariéře. Během první republiky k němu měly blízko špičky české historiografie, které oceňovaly zejména to, že se svými pracemi snažil zohlednit česko-německé historické povědomí. Zvrat ovšem nastal ve 30. letech, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler (†56), což poznamenalo i Československou republiku.

Pfitzner vstoupil do Sudetoněmecké strany (SdP) a začal přejímat nacistické myšlenky a teze. „Veřejnou politickou funkci přesto získal až v květnu 1938, kdy se stal členem zastupitelstva Prahy za SdP,“ uvádí autorky. Příští léta zazářila jeho „hvězda“ ještě víc, zatímco nad Čechy a Prahou se stahovala mračna.

S Hitlerem na Hradě

14. března 1939 byl prezident Česko-Slovenska Emil Hácha (†72) pozván „na kobereček“ do Berlína k Hitlerovi. K setkání obou státníků došlo ale až druhý den. Důsledky jsou dobře známé, Hitler si na Háchovi vynutil kapitulaci českého národa, aby mohl zřídit Protektorát Čechy a Morava. Zlomený a unavený Hácha se 16. března vracel domů, kde ho čekalo nemilé překvapení. V důsledku úmyslných zdržení jeho vlaků dorazil Hitler do Prahy před Háchou. Ubytovat se nechal v přední části Pražského hradu naproti Schwarzenberskému paláci. Jedním z prvních, kdo „führera“ v Praze vítali, nebyl nikdo jiný než Josef Pfitzner, který na Hitlera zjevně udělal dojem. Ještě téhož dne byl totiž jmenován náměstkem primátora. Tento post zastával jak za Otakara Klapky (†50), kterého nacisté popravili, tak i za jeho nástupce Aloise Říhy (†69).

Wassergasse

Z pozice náměstka se Pfitzner začal ihned činit. Oběma primátorům, kteří se spíše snažili brzdit germanizaci Prahy a úřadů, neustále škodil. „Dne 24. prosince 1939 položil primátor Otakar Klapka věnec k hrobu neznámého vojína. Jeho náměstek Josef Pfitzner to považoval za provokaci,“ uvádí badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět ve svém Průvodci protektorátní Prahou. Hrob byl nakonec o dva roky později odstraněn.

„Své“ si Pfitzner řekl i ke Staroměstské radnici. „Koncem března 1942 byly mozaiky ve vestibulu radnice definitivně zakryty maltou. Stavební zásah byl proveden na příkaz náměstka primátora Josefa Pfitznera,“ líčí Padevět.

Byl také horlivým zastáncem poněmčování názvů ulic, což místy vedlo k názvům, nad kterými se ještě dnes zdvihne nejedno obočí. Nejlépe to ilustruje Vodičkova ulice, která byla za okupace přejmenovaná na Wassergasse čili Vodní alej. Ulice se přitom původně nejmenovala podle žádných vodních prvků. Jak podotýká letitý kronikář Prahy 1 Antonín Ederer, ulice nesla jméno po Janu Vodičkovi, který byl „bohatý novoměstský řezník, podle něhož má ulice už pět století stále stejný název“, a který „vlastnil v 15. století v ulici největší dům (čp. 699), dnes palác U Nováků,“ píše kronikář v Uličníku Prahy 1.

V nelibosti Heydricha

Pfitzner dosáhl odvolání, respektive zatčení primátora Otakara Klapky. Na jeho místo si dělal zálusk, avšak primátorem byl zvolen Alois Říha, jenž ve funkci zůstal do konce protektorátních dní. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich (†38) měl dokonce s Pfitznerem určité neshody a netajil se svou nespokojeností s ním.

„Heydrich jednoznačně rozhodl, že Pfitzner bude z magistrátu důstojně odstraněn, ale jeho smrt odvolání zastavila,“ uvádí Míšková s Barvíkovou. Ani tak se nevzdával ambicí - jednou se stát primátorem, dokonce vyjádřil i touhu, „aby mu bylo poskytnuto místo a funkce na odpovídajícím univerzitním pracovišti jako výraz díků za prokázané služby a umožnění důstojného odchodu z pražské městské správy,“ uvádí historičky s tím, že měl zálusk na post rektora Univerzity Karlovy. Ani rektorem, ani primátorem se však nestal. „Zůstal náměstkem primátora – a nepochybně nejmocnějším mužem na magistrátu.“

Žít si jako primátor

To ale neznamená, že by si to byl nevynahradil jinak. Do roku 1944 bydlel Pfitzner v bytě v Holešovicích, na dnešní adrese U Smaltovny 6. Jednoho dne si ale usmyslel, že pokud je nevyužívaný byt v primátorské rezidenci na Mariánském náměstí, proč by jej nemohl obydlet zrovna on se svou rodinou? Pro „nejmocnějšího muže na magistrátu“ to problém nebyl.

Na jaře téhož roku se do třetího patra, které je v primátorské čtyřpatrové rezidenci určeno výhradě coby soukromý byt primátora, nastěhoval. „Měřítka jednotlivých prostor tohoto podlaží jsou mnohem komornější. Jedná se o realizaci řešení nadstandardní bytové dispozice s halou, dámským salonem, pánskou pracovnou, obytným prostorem, jídelnou s přípravnou. Ložnice tvoří samostatný blok,“ dozvíme se z brožury Rezidence primátora hlavního města Prahy, kterou sepsal akademický architekt Bohumil Chalupníček.

„Jen jsem poslouchal příkazy“

Komfort přepychové rezidence si náměstek užíval rok a stal se vlastně jejím posledním obyvatelem. Prostory primátorské rezidence se dodnes využívají zejména pro ubytování významných zahraničních hostů, popřípadě pro ryze ceremoniální či jiné reprezentační účely.

Jak známo, druhá světová válka dospěla v Evropě ke svému konci 8. května, kdy nacistické Německo kapitulovalo. A nastaly nejrůznější soudy s kolaboranty a nacisty, jichž nebyl ušetřen ani Pfitzner. „Z Prahy utekl až 8. května, v západních Čechách ho však zajali Američané a po dvou týdnech předali československé policii. Při následném šetření a výsleších vystupoval sebejistě, ale ne provokativně. Jako většina nacistů se hájil tím, že pouze poslouchal příkazy,“ píší historičky.

Dny sečteny

Rozsudek byl nemilosrdný – trest smrti. Za přítomnosti údajně až padesátitisícového davu byl Pfitzner oběšen 6. září 1945 na náměstí Hrdinů před pankráckou věznicí. Pro autentičnost exekuce nechme promluvit tehdejší denní tisk.

„V pátek 6. září 1945 tomu byly právě čtyři měsíce, co dr. Pfitzner, profesor historie na pražské universitě, přestal být náměstkem primátora a stal se velezrádcem po právu, když jím ve skutečnosti byl již od r. 1937, kdy jako člen Henleinovy strany připravoval odtržení t. zv. Sudet od republiky a pak násilné vtělení republiky do svazku říše. To byl jeho hlavní zločin, za který pykal hlavou. Ty ostatní, jeho falšování historie, jeho nabubřelá germánská zpupnost na radnici, jeho arogance, která mnohé Čechy přivedla do koncentráku – to už byly zločiny, pro které byl i lidsky odporný a pro které se davy pražských obyvatel shromáždily v takové míře před pankráckou vozovnou, aby viděly konec toho prvního, který zradil republiku,“ líčilo 16. číslo obrazového týdeníku Květen v roce 1945.