9°C
Pane Hrušínský, spočítáte, jak dlouho trvalo sestavit tuhle výjimečnou knihu?
„Na knize jsme pracovali, bez přehánění, dvanáct hodin denně téměř tři čtvrtě roku. V hlavě jsem nápad ale nosil asi pět let. Nedělal jsem to ovšem sám, přizval jsem ke spolupráci svoji asistentku Nikolu Hrklovou a grafika Jana Balcara a do práce na knize jsme se doslova ponořili.“
Máte už první ohlasy?
„Ohlasy jsou zatím jen pozitivní, kniha měla výtečnou recenzi od kritičky Marie Reslové a spokojen jsem i s prodejem. Přestože byla po většinu času zavřená knihkupectví, prodalo se během dvou měsíců více než tři tisíce kusů. První, komu jsem knihu věnoval, byl brácha Rudolf. A jsem rád, že jsem ji mohl osobně před Vánocemi darovat režiséru Františku Filipovi, a být tak jedním z posledních herců, kteří se s ním setkali. Knihu mají také Zdeněk Svěrák, Jiří Suchý, Blanka Bohdanová, Theodor Pištěk, Jan Hřebejk, Hynek Bočan, Milan Šteindler, Petr Vacek, Jitka Smutná a mnoho dalších.“
Na co jste během hledání v rodinném archivu přišel? Třeba jste něco netušil...
„Nevěděl jsem třeba, jak táta přišel k zelenému kloboučku, ve kterém hrál Jarina France v Menzelových Slavnostech sněženek. Prý mu ho po prvním natáčecím dni dal Bohumil Hrabal a poprosil ho, aby v něm roli hrál. Nebo jsem nevěděl, že roli Švejka získal velkým konkurzem. A že kvůli Švejkovi přibral skoro dvacet kilo, čehož docílil pravidelnou návštěvou restaurací a nadměrnou konzumací plzeňského piva.“
Vynořily se vzpomínky, které už zavál čas?
„Bylo skvělé, že jsem díky knize prožil skoro celý zavirovaný rok 2020 se svými rodiči.“
Kniha je plná unikátních snímků z rodinného alba, filmových i divadelních. Co se vám vybaví, když si vzpomenete na tátu?
„Domov, dětství a všichni další nejbližší lidé. Vybaví se mi táta. Člověk, kterého jsem miloval a který miloval mě.“
Když jste spolu ve filmu hráli poprvé, popsal jste, že jste na sebe konečně měli čas. Jinak byl tatínek zaneprázdněn divadlem a filmem.
„To je pravda, díky Evaldu Schormovi, který nás obsadil do rolí otce a syna. Ve filmu Lítost jsme spolu s tátou intenzivně prožili dva měsíce, kdy jsme si mohli povídat o všem, co nás napadlo. Bylo to super a nosím to v sobě jako vzpomínku po celý život. Lítost šla hned po natočení do trezoru a dvacet let ji nikdo nesměl vidět. Další z komunistických zločinů.“
Jaké bylo společné hraní? Jak se dostat do jiné role než do té, co vám byla přirozená, tedy otec a syn? Vedl vás herecky?
„Hrát s tátou bylo skvělé, protože byl skvělý herec. Jeden z nejlepších. Vedle takových lidí se vždycky hraje dobře, protože vytvoří neomylně přesné herecké situace, jaké text nebo příslušná scéna vyžaduje.“
Rudolf Hrušínský měl v 70. letech zákaz filmu, televize, zájezdů, udivuje mě mechanismus rozhodnutí. Nepřišel z ministerstva kultury ani ÚV nebo z Barrandova, ale od vedení Národního divadla (v knize je dopis otištěn – pozn. red.). Jakousi alibistickou obklikou s tím, že v divadle má hodně úkolů a na další už nebude mít čas. Což poukazuje na to, že zákaz neměl oficiální ukotvení. Jak tohle všechno nesl?
„Říkal tomu »psychická vražda« a odskákal to dalšími dvěma srdečními infarkty. Mnozí z komunistů byli sprostí vrazi a stejná verbež jako nacisti. Komunistická strana a její tajné služby měly být v roce 1989 zakázány a mělo jim být zakázáno podnikání a účast ve veřejném životě, respektive v politice. Není normální, aby zločinci a soudně usvědčení lháři mohli kandidovat na nejvyšší místa státu a zneužívat ho ke svým zájmům a svému obohacování. Snad k zákazu této zločinné ideologie jednou dojde.“
Co to pro rodinu znamenalo v praktickém životě? Měli jste na sebe víc času? Nicméně asi scházely peníze...
„Rodiče v sedmdesátých letech museli prodávat rodinné cennosti, sošky, obrazy a podobně, aby měli na uhlí a elektřinu, aby zaplatili složenky. Jinak by přišli o rodinný dům, ve kterém se maminka narodila.“
Stranické vedení Barrandova po vás chtělo, abyste se společně s bratrem vzdali rodného jména. Jak vám to tehdy podali? Přišel úředník a řekl – vymyslete si jiné jméno? Vybavíte si ten absurdní okamžik?
„Vidím to před sebou jako dnes. V roce 1973 jsem měl točit hlavní roli v povídce Básník ve filmu Maturita za školou. Ráno pro mě přijelo auto, ale neodvezli mě do ateliéru, nýbrž k technickému řediteli FSB Bohumilu Steinerovi. Místnost byla plná papalášů z Barrandova, byl tam i producent filmu Jaroslav Prokop – rudý až za ušima – a Steiner mi tam oznámil, že mi dává na vybranou: Jestli chci film točit, musím napsat do rozhovoru pro filmový časopis Záběr, že se zříkám otce na protest proti jeho politickým postojům a že chci ve filmech hrát pod jiným jménem – anebo už prý si na Barrandově neškrtnu.“
To se dnes těžko chápe, šílenost.
„První možnost jsem rovnou odmítnul a skutečně jsem dva roky nenatočil nic. Václav Vorlíček mi krátce potom nabídnul roli prince ve filmu Tři oříšky pro Popelku a druhý den mi volal, že to bohužel neprošlo. Ludvík Toman a Bohumil Steiner mu moje obsazení bez váhání zakázali. Když jsme o pár let později spolu točili pohádku Jak se budí princezny, řekl mi Vorlíček: Honzo, prince Jaroslava máš za tu Popelku...“
Byl důvodem zákazu podpis manifestu Dva tisíce slov?
„Ano, byl. Brácha Rudolf zase nesměl přijmout nabídku angažmá do Činoherního studia v Ústí nad Labem. Prý jedině, když se přejmenuje. Taky to bez váhání odmítl. Nejvíc tyhle zákazy deptaly tátu a proti němu byly namířeny. Komunisti ho tím chtěli donutit, aby odvolal svůj podpis pod Dvěma tisíci slov. Nikdy to neudělal.“
Uvádělo se také, že hodil láhev kalného šampaňského jakožto reklamaci k nohám sovětského dohlížitele při natáčení Oázy a to měl být důvod zákazu. Zjevně šlo o záminku.
„Nebylo to jen kvůli láhvi ruského sektu. Z Ruska na tátu přišla celá řada udání od estébáků, kteří byli ve štábu filmu, ale stejně by přišel zákaz činnosti kvůli postojům v roce 1968 a 1969, které nezměnil. Film se měl původně točit v Africe a končit měl obrazem stočených písmen SOS vytvořených z československé vlajky. To vše začátkem normalizace na Barrandově zakázali. Původně zajímavý scénář se přepisoval a všechno, co z Oázy mohlo udělat skvělý film, bylo na příkaz nového vedení FSB odstraněno.“
Korespondence s vaší maminkou během natáčení filmu Oáza je velmi výpovědní a emotivní, poukazuje na tristní podmínky, kdy šlo o život. Porouchané vrtulníky, kontaminované potraviny. Jak to celá rodina vnímala?
„V jednom dopise, který táta posílal ze Sovětského svazu mamince, napsal: Radši bych byl tři měsíce v kriminále než točit film v Rusku.“
Jak zbědovaný se otec vrátil?
„Na pohled vypadal dobře, protože během natáčení blízko Ašchabádu zhubnul čtrnáct kilo. Podmínky, ve kterých několik měsíců žil, se ale na jeho zdraví podepsaly. Padesátistupňové vedro v poušti Karakum, kde filmaři strávili téměř čtyři měsíce, muselo být pro člověka, který měl za sebou dva srdeční infarkty, peklem. Žádná klimatizace, v improvizované kuchyni nefungovaly mrazáky ani lednice a potraviny – hlavně maso – byly prý většinou zkažené, už když je přivezli. V písku lezli jedovatí pavouci a v pokojích, kde byl štáb ubytován, občas běhali potkani. Do toho udávání a hlášení do Prahy o výrocích jednotlivých lidí. Zkrátka Sovětský svaz 1971.“
V Národním měli neoficiální nařízení, že má hrát jen záporné postavy. Skutečně tak scestné rozhodnutí padlo?
„Ano. Absurdity komunismu byly na každodenním pořádku. V Národním divadle se k moci dostali lidé, kteří nic neuměli, ale byli ochotní kolaborovat s režimem i ruskými okupanty. Režisér Macháček říkal, že zákazy hraní pro něj, pro Hrušínského, Högera, Danu Medřickou, Kemra a další skvělé herce byly hlavně proto, aby nebylo možné srovnání s nýmandy, kteří v té době začali hrát všechno. Aby nebylo vidět, jak jsou špatní.“
Najdeme i veselejší témata. Tatínek neřídil, bavili jste se o důvodech? Údajně za to mohla zatažená ruční brzda...
„Myslím, že na řízení a jízdní provoz v Praze neměl nervy. A nebavilo ho to. Proto řídila maminka a všude ho vozila.“
Ve Vesničce jako by hrál coby řidiče sám sebe. Pan doktor se kochal, boural...
„To máte asi pravdu. Proto se mu možná hrál doktor Skružný tak dobře.“
Maminka pro něj prý jezdila, když se zdržel v divadle. A pod kabátem měla noční košili, jak jen vyběhla z postele.
„To se možná jednou nebo dvakrát mohlo stát, ale určitě ne víckrát.“
Když jel do Národního divadla podepsat smlouvu, stopnul si prý pohřební vůz.
„Ano. Jel jsem tehdy s nimi. V Bělehradské ulici jsme píchli přední pneumatiku. Táta začal být nervózní, že přijde k podpisu smlouvy pozdě, tak maminka stopla první projíždějící auto a poprosila řidiče, jestli by nevzal tátu do Národního divadla. Ten řekl, že pro něj bude ctí a že jeho pasažér prý stejně nikam nepospíchá. Tak tatínek nasedl vedle šoféra do velkého pohřebního vozu a s nebožtíkem za zády ujížděl k podpisu smlouvy do Národního divadla.“
Jakou tátovu roli máte rád? Přijde vám třebas výjimečná. Případně jste ji spoluprožívali v rodině.
„Měl jsem hrozně rád, jak hrál Jeppeho z vršku nebo herce Bockelsona v Novokřtěncích a Jaga v Othellovi. Toho hrál fantasticky. Pamatuji se, jak o přestávce dva lidé vedle mě mluvili o tom, jak je fascinuje Hrušínský tím, jak toho největšího grázla hraje tak sympaticky, že by mu skoro uvěřili, že je slušný člověk. Ve filmu miluju jeho plavčíka Důru v Rozmarném létu.“
Jak se připravoval na roli pana Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol? Tušil, že film bude tak zásadní?
„To si moc nepamatuji, bylo mi tehdy třináct. Juraj mi později vyprávěl, že roli ze začátku odmítl, protože ve scénáři bylo snad čtyři tisíce krátkých záběrů. Táta měl dojem, že nebude mít prostor roli rozehrát. Herz ho naštěstí přesvědčil, respektive řekl mu na rovinu, že bez něj film točit nebude.“
Podle Juraje Herze se prý během natáčení schoval v nějaké fabrice a nechtěl ven, protože do Československa vtrhli Sověti. Můžete to vzpomenout?
„Ne, takhle to nebylo. To je zkreslená historka o tom, jak se po 21. srpnu 1968 rozběhla zpráva, že jsou po celém Československu zatýkáni signatáři Dvou tisíc slov. Byli jsme na chatě v Plané nad Lužnicí, když 23. srpna dopoledne přijela černá Tatra 603 a z ní vystoupili dva pánové, kteří se ptali po tátovi. Všichni jsme se lekli, že ho přijeli zatknout. Táta se s námi pohledem rozloučil, a vtom se ukázalo, že pánové jsou z vedení továrny Silon v Sezimově Ústí a přijeli tátovi nabídnout, že ho před Rusy a před StB schovají ve fabrice. To byla síla. Nikdy na to nezapomenu. Táta sice s nimi jel, aby dělníkům poděkoval, ale odpoledne se vrátil domů. Říkal, že zažil neuvěřitelný výjev, když před ním několik set dělníků trhalo členské legitimace KSČ.“
Nerad se prý koupal, přitom měl chatu u vody a v Rozmarném létě se cachtá a dovádí jako kluk a scény z vody jsou legendární včetně zapáleného doutníku. Chodil s vámi jako dětmi plavat?
„Jiří Menzel říkal, že točí film u řeky, a přitom pan Brodský se vody bojí a pan Hrušínský se jí štítí. Párkrát jsem ho viděl skočit do Lužnice, a mě dokonce naučil plavat, když mi bylo asi šest let. To bylo krásný!“
Byl jste u natáčení filmu Tarzanova smrt. Měl prý speciální druh chůze a pohybu a nakonec si ještě vyrazil zuby. Vzpomenete si na tu situaci?
„Byli jsme tehdy na place, když se mu to stalo. Točil scénu, jak skrčený vbíhá klecí, kterou do manéže pouštěli lvy, a když se narovnával, tak si nešťastně o mříže ty zuby vyrazil. Pamatuji se, že u toho byl ještě tenkrát Jan Tříska, který hrál klauna. Odvezli ho do nemocnice, kde mu pusu operovali. Muselo to tehdy hrozně bolet.“
Najdete důvod, jak to, že se padesát let držel v nejvyšší herecké lize? Vždy byl oblíbený a žádaný režiséry. Jako Švejk, Důra, Meluzin, Kalaš, Radosta, doktor Skružný... Pokaždé nezapomenutelný.
„Všechny jeho postavy ve filmu i v televizi nebo na divadle spojuje jedna základní jistota, kterou jim vtiskl – byly pravdivé. Hrál vždycky naplno, ale nikdy ne falešně. Pravda a charisma, které měl, byly tím nejsilnějším, co svým rolím dával. On sám s nadsázkou říkal, že všem svým postavám dal vždycky svoje srdce – proto prý ho měl tak opotřebované.“
Jaký byl rybář? Dařilo se mu? Neváhal prý a šel ve tři ráno k vodě. Stačilo mu jen koukat na Lužnici nebo do ohně...
„To je pravda. Nešlo mu o úlovek, ale o klid, který u řeky nacházel. Neříkal, že jde na ryby, ale že si jde sednout k vodě.“
A jaký byl lovec? Rád údajně chodil na kachny, ale v pozdějším věku už nerad střílel a zabíjel.
„Když v šedesátých letech chodil na hony, většinou to byly divoké kachny, čírky nebo husy, občas nějaký zajíc. V 70. letech mu zabavili dvě lovecké pušky, protože prý nebylo v zájmu republiky, aby Hrušínský byl ozbrojen.“
Co vás naučil a jakou vám dal radu do života?
„Když mě učil plavat, tak říkal, že teď už se musím nad hladinou udržet sám. Od té doby vím, že i v životě nebo na jevišti musí člověk většinou plavat v mnoha věcech sám – a nesmí se utopit. To byla dobrá rada a často si na tátu vzpomenu, zvláště nyní v divadle, které nám vláda bez zásadnější pomoci zavřela. Vím, že teď se nesmím utopit, když chci, aby soukromé divadlo tuhle dobu, a především tuhle vládu přežilo.“
Evidentně měl rád lidi okolo sebe, ale byl zřejmě i introvert. Vnímáte to také tak, nebo se pletu?
„Myslím, že jste ho pojmenoval přesně.“
Když poskytl fotografii coby komisaře Ledviny z filmu Adéla ještě nevečeřela plzeňskému pivovaru, měl údajně dostat jako honorář několik bas piva, přivezla to prý k vám do Nuslí avie. Je to tak, nebo jen veselá historka?
„Už si to moc nepamatuji, ale myslím, že šlo tenkrát spíš o soudek piva. Náklaďák to, obávám se, nebyl. Dneska by mu pivovar určitě zaplatil za takovou reklamu líp! Tedy doufám.“
V dnes už zapomenutém filmu Smrt na cukrovém ostrově hrál černocha. Namazali ho tam jako Othella. Dnes by to bylo bráno jako nekorektní, tehdy si s tím asi nikdo hlavu nedělal. Uvědomujete si to?
„V Čechách se to s korektností nikdy nepřehánělo a myslím, že by ho klidně černým líčidlem namazali i dneska. Potíž by byla v tom, že dnes už by si to nenechal na tvář dát. Táta líčidla nesnášel, a pokud vím, líčil se vždycky střídmě a nerad.“
Jan Hrušínský Veronika Kuželková, Aleš Brunclík
