8°C
Rodák z Libně se narodil 26. prosince 1926 do židovské rodiny. To bohužel předznamenalo léta jeho dospívání, která se nachýlila akorát v době nacistického teroru. Do té doby vyrůstal malý Arnošt v Libni, v nynější Sokolovské ulici.
Vzpomínky na Libeň
„Vidím ulici v dělnické čtvrti, ještě nedávno vesnici na okraji Prahy, která se roztahovala do polí,“ vzpomínal Lustig s odstupem času v knize 3x18 (portréty a postřehy), kterou Lustig napsal se spisovatelem Františkem Cingerem.
„Stříbrný plynojem na Palmovce nad stanicí tramvaje čísla pět, deset a devatenáct; kouli, na kterou jsme všichni kluci toužili vylézt až nahoru a tam vztyčit vlajku – viditelní daleko přes údolí a řeknu s mostem (…) a ulici Na Korábě, kde se měšťanská škola zdálky podobá zámku nebo pevnosti,“ líčil Lustig. Roky jeho dětství ubíhaly relativně bezstarostně.
S partou kluků chodíval v Libni do kina Svět, jehož budova je dnes bohužel v havarijním stavu. „Byla to nádherná doba dětství ve čtvrti chudých lidí, jejichž životy od sebe nebyly odděleny tlustou záclonou,“ myslí si Lustig.
Nezřídka se s jinými libeňskými kluky vydával na „válečné“ výpravy na Žižkov, kde byli „doma“ žižkovštví kluci, a obě dvě party se pochopitelně nemohly vystát, a jejich setkání často končila potyčkou. „Bylo to nebezpečné, a tím i krásné. Učili jsme se riskovat a riskovali jsme rádi,“ svěřuje se Lustig. „Obsáhlo to to nejprimitivnější dětské obstát, či neobstát, vyhrát, nebo zmeškat, první lekce, že za všechno se musí nějak zaplatit, a poznání, že ony první a poslední zdroje síly a vytrvalosti jsou v nás.“ Vytrvalost Lustig potřeboval a dostalo se mu jí požehnaně. Během protektorátu museli jeho rodiče do koncentračního tábora.
„Bylo lepší zemřít“
„Můj otec byl mrtev; zemřel v plynové komoře,“ svěřil se Lustig v knize Eseje z roku 2009. Podle jeho mínění byl důvod nacistické zvůle neuvěřitelně prostý a ohavný. Jeho otec Emil nosil brýle, což pro nacisty předznamenávalo jakýsi znak intelektuála a inteligence. Podle Lustiga skončil v plynové komoře právě kvůli nim.
„Svou matku jsem viděl naposled několik dnů předtím – běžela v houfu žen nahá po poli; vanul ledový vítr a začalo pršet. Přál jsem si tehdy, aby matka také zemřela, bylo lepší zemřít než žít.“ Arnoštova maminka nakonec válečné útrapy přežila, starala se celou dobu o jeho mladší sestru Hanku. „Maminka přežila Hitlera o celá desetiletí. Byla na to velice pyšná. Narodila se do světa, kde i jen být znamenalo rekordní výkon.“
S odstupem desetiletí, a tím, jak ubývá pamětníků, je dnes veskrze nemožné představit si hrůzy, jaké musel Arnošt Lustig coby dospívající chlapec zažívat. A spolu s ním miliony dalších židů – starších i mladších, bez ohledu na pohlaví. „Ve vagonu, v kterém nás jelo sedmdesát nebo osmdesát, byl mladý německý voják, který nás hlídal. Když konečně promluvil, řekl, že bude-li se muset vrátit nazpět do tábora a dívat se dál, co se tam děje, spáchá raději sebevraždu. Také jemu se zdálo, že je lepší zemřít než žít,“ napsal Lustig do Fejetonů.
Na smrt s hudebním doprovodem
Nejprve byl v Terezíně, posléze jej nacisté poslali do Buchenwaldu a Osvětimi. To už nebyl koncentrační, nýbrž vyhlazovací tábor, který byl primárně určen k likvidaci židů. Bestiálnost jeho fungování neznala hranic. Když nacisté hnali lidi do plynových komor, kam vhazovali cyklon-B, dbali na to, aby oběti do posledních chvil nic netušili a cítili se „bezstarostně“. Proto také při těchto událostech hrávaly nejrůznější vězeňské orchestry, které měly vzbudit zdání „normálnosti“.
„Měl jsem v orchestru přítele (…), jehož žena šla do krematoria s jejich třemi chlapečky, zatímco on hrál,“ vzpomínal Lustig v Esejích. „Ten den, kdy ztratil rodinu, hrál Měl žid ženušku a (…) písničku o neopětované lásce milované dívky k zamilovanému mládenci.“ Sám Lustig měl kolikrát namále. Jako by nestačily válečné útrapy, kdy hladověl a nacisté mu hrozili zastřelením, v roce 1945 přežil pochod smrti z Buchenwaldu do dalšího koncentračního tábora v Dachau. Při těchto pochodech umírali lidé po tisících.
Inspirace na celý život
Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Můj známý vili Feld nebo Noc a naděje. To je jen stručný výčet knih, skrz které získal Lustig doslova světové renomé. Většina z nich se vrací k jeho osobním vzpomínkám z dob protektorátu, ze zkušeností, které zažil v koncentračních táborech a po válce.
A byť žil po roce 1968 v zahraničí, po sametové revoluci se vrátil zpět do Čech a do „milované“ Prahy. „Rád navštěvoval Pražský hrad, Libeň nebo Nusle. A pak také rád trávil čas ,sváčami', což obnášelo čínskou kachnu, dobrou kotletu nebo crème brûlée či klobásu na Václaváku nebo studené pivo. Na to jsme také rádi chodili do knajpy na prvním perónu Smíchovského nádraží, když mě doprovázel na vlak,“ svěřila se dříve Blesku Markéta Mališová, bývalá ředitelka Centra Franze Kafky a Lustigova „poslední múza“. Lustig zemřel 26. února 2011 na rakovinu lymfatických uzlin.
