8°C
*Jste představitelka generace, která v době okupace teprve studovala a pro kterou příchod Rusů dodnes znamená velké trauma.
„Už dávno jsem pochopila, že o věcech, které se vás hluboce dotknou, nejste po jejich skončení moc schopni mluvit. Slyšela jsem, že Václav Havel, přestože ve vězení napsal nějaké knížky, když se vrátil domů, nebyl o tom věznění schopný napsat nic víc. To samé se pak stalo v roce 1989 mně, když jsme jezdily s Veronikou Žilkovou po republice a mluvily s lidmi o tom, co se děje. Veronika v tu chvíli prožívala těžkou operaci svého syna Cyrila a bála se, že mu někdo ze msty utáhne kohoutek od kyslíku. Pak jsme si říkaly, jak si o tom budeme jednou v klidu vyprávět. A ne, nikdy o tom nemluvíme…“
*Osmašedesátý je pro Vás také takhle zakořeněnou ranou?
„Zničilo nám to život. Narodila jsem se, a když mi byl rok, přišel únor 48. V roce 1968 mi bylo dvacet, byla jsem krásná. A vtrhli sem Rusové. Myslela jsem, že to je nějaký průserový omyl, že po prázdninách odtáhnou. Ale že tu budou dvacet let? Když přišel rok 1989, bylo mi už dvaačtyřicet. Nelituji se, to si zakazuju, ale moje generace to prostě odnesla. Ovšem jak říkám, lidi z koncentráku také nemluví o tom, co tehdy prožívali. Mají to v sobě, ukryté v srdci, ale nemají potřebu o tom vyprávět. Jak jsem o tom přemýšlela, o čem si budeme povídat, tak jsem si uvědomila, že to je přesný.“
*Pamatujete si, co jste ten den dělala?
„Byla jsem v druhém ročníku na DAMU, divadelní fakultě, v září jsme začínali třetí. Na noc z 21. na 22. nezapomenu nikdy. Vzbudil mě kluk, se kterým jsem tenkrát chodila. Pak už nikdo nespal. Lidé se obvolávali, byli jsme všichni v šoku, něco takového jsme nečekali. Ještě ten den jsme vyrazili k rozhlasu, kde jsme věděli, že se střílí. Je neuvěřitelné, jak ve vás vzdor nebo nesouhlas vyvolá pozitivní sílu, že se nebojíte. Teď si říkám, že bych to už nedokázala. Ale v těch chvílích byl člověk ochotnej položit život za cizího.“
*Nebála jste se vojáků?
„Vzpomínám si, jak jsme s přítelem, později manželem (herec Oldřich Vízner - pozn. red.), šli přes Jiráskův most. Na klopě jsme měli trikolóry a na rukávech černé pásky. Než jsme na most vstoupili, přišel k nám nějaký vysoce postavený voják, ať ty trikolóry sundáme. Odmítli jsme. Ať prý tedy sundáme alespoň to černý. Vzpomínám si, jak ze mě vylítlo: „To černý, to jste vy.“ Nesundali jsme je.
Opravdu ne. Opět, dneska si to neumím představit. Šli jsme přes most a já měla každou chvíli cuknutí, kam to dostanu. Každej metr jsem sebou trhla, že dostanu kulku do zad. Přešli jsme most, sedli si na lavičku, v tom začala nevídaná palba. Vůbec nevím proč. Po obou stranách stály tanky. A z těch na nás koukali vyděšení mladí kluci, který sem nahnali. Přišli na něčí rozkaz, a teď koukali, že je to asi jinak, než jim říkali. Byli překvapení, stejně jako my.“
*Řada lidí s nimi mluvila, debatovala… Zkusila jste to taky?
„Mně jich bylo spíš líto, jsem soucitný člověk. Řekla jsem jednou bratrovi, že bych jim uvařila alespoň čaj. Brácha řekl, ať se ani neopovážím. Říkala jsem mu, že kdyby jemu nějaká holka v Rusku podala čaj, byla bych jí do smrti vděčná. A on, že jednou jsou to příslušníci svého národa, musejí za to nést důsledky. Tak jsem to neudělala.“
*Věřila jste v ideály Pražského jara, které invazi vyvolalo?
„Byli jsme naivní a měli jsme představu, že všechno bude dobré. Podepsala jsem i Dva tisíce slov. Byla jsem bezvýznamná herečka a mohla jsem si to dovolit, ani z toho nic nebylo. V té době jsem točila jeden ze svých prvních filmů, Těch několik dnů v česko-francouzské koprodukci s režisérem Yvesem Ciampim. Vím, že postsynchrony jsme jeli dělat do Paříže, protože se sem už bál vrátit.“
*Politici, kteří Pražské jaro symbolizovali, se poté museli podvolit, případně byli odejiti. Co jste si o nich mysleli?
„Olda Vízner chodil do školy s Káťou Smrkovskou, takže Smrkovský byl za námi několikrát na DAMU. A měli jsme tam Reginu Rázlovou, takže u nás byl i její otec Stanislav Rázl. Měli jsme představu, že když nám někdo něco řekl, tak jsme mu věřili. Proč by nám inteligentní člověk ve vysokým postavení lhal? Teď už vím, že to jde.“
*Lhali, nebo byli sami obelháni?
„Nevím, nikdy jsem se jich na to neptala.“
*Podepsala jste Chartu 77?
„Rozhodovali jsme se s mužem, že jeden z nás ji podepíše a druhý bude živit rodinu. Vedli jsme hodinové debaty, co udělat. Kdybychom byli sami, bylo by to jednoduché, ale měli jsme dvě děti. Podívejte, jak dopadla Marta Kubišová. Taky jsem nemohla říct manželovi, že vydělávám víc, tak ať je za hrdinu on. Nakonec jsme se rozhodli, že ji nepodepíšeme.“
*Proč?
„Protože tam byli i lidé, kterých jsme si zas tak moc nevážili.“
*Koho třeba?
„Třeba Kamily Moučkové.“
*Ta je přece symbolem okupace a odporu…
„Jasně, vy jste mladý. Ona je symbol okupace, ale je také symbol toho, že její tatínek byl Vilém Nový. Za něj nemůže, zřekla se ho, ale prostě… dědila po něm. Já, kdybych se někoho zřekla, tak už s ním nechci mít nic společného.“
Jana Šulcová: O smrti kamarádky se dozvěděla před kamerou! David Turek, Jan Brunclík
*A podpis Anticharty?
„Podepsala jsem ji. Jediný, kdo ji nepodepsal, byl Rudolf Pilar. To byli lidi, kteří si to mohli dovolit, on se živil něčím jiným, jako herec nebyl moc významný. Jinak podepsali všichni. Jdete si pro peníze do divadla, musíte je podepsat, a vedle toho leží Anticharta, kterou musíte podepsat také, jinak vám výplatu nedají. To se tomu ještě ani neříkalo Anticharta. Ale nic neomlouvám, měla jsem vždy věci v hlavě srovnané. Musela jsem zvolit ze dvou zel to menší. Komunisti měli na člověka takové páky! Dnes už na to koukám jinak. Jsou i lidi, kterých si hluboce vážím, co byli zapsaní u StB, ale nikdy nikomu nic neudělali. Jeden herec točil v Rusku a prostě mu řekli, buď to podepíšeš, nebo už se domů nevrátíš. Kdyby někdo mému dítěti držel břitvu pod krkem, taky podepíšu všechno. Stejně nic neovlivníte. Národ se dělí na dělníky, rolníky, pracující inteligenci a kompars. A kompars vždycky zkomplikuje natáčení. Osmdesát procent každého národa je intelektuálně méně zdatná. Lidé vnímají politiku břichem a vůbec jí nerozumí.“
*Řada umělců dnes říká, že nevěděli, co podepisují. Že šli na setkání do Národního divadla, kde se Anticharta podepisovala veřejně, aniž by věděli, co se bude dít.
„Všichni jsme věděli, že jdeme podepsat sviňárnu. Mě spíš naštvalo, že tam pozvali pana Wericha. Pak říkal: Tak jsem byl v Národním divadle dvakrát. Jednou tam prodávali Mařenku, včera tam prodali i Jeníka.“
*Odnesla jste si z té doby i něco pozitivního?
„Uvědomila jsem si, že jsem hrdá, že jsem Češka. Tenhle národ má jednu úžasnou věc. Během jedné vteřiny, aniž by se domluvili, jsou Češi ochotní se scuknout proti společnému nepříteli. Za pár let jsem jela tramvají, to už jsme si zvykli, že tu jsou, a na Staromáku přistoupili dva sovětští občané. A tehdy se poprvé začaly dávat lístky do turniketu. Samozřejmě, kde se vzal, tu se vzal, dědek aktivista. Nevybitej důchodce. Začal jim vysvětlovat, že musejí mít lístky, oni mu nerozuměli, tak se otočil na nás: „Soudruzi, naši přátelé se dostali do nesnází, pomozte jim, zalovte v kapsičkách, určitě máte lístek navíc, věnujte jim.“ Samozřejmě nikdo ani brvou nehnul. Jeden koukal radši z okna, další do země. Nikdo jim lístek nedal. Takže sovětští přátelé museli na další stanici vystoupit. Dědka to naštvalo, sám jim nic dát nemohl, protože už jezdil zadarmo, tak na nás začal křičet: „Já moc dobře vím, že máte lístky, a taky moc dobře vím, proč jste jim je neposkytli! Protože to jsou sovětští občané!“ Seděl tam takovej kluk, jen na dědka kouknul, a povídá: „To není pravda, pane, vy jste třeba Čech, ale vám bych ho taky nedal.“ To se mi líbí na Češích. Náš humor je nevídaný.“
Celý rozhovor najdete v knize 1968 očima 50 slavných osobností.
