8°C
Felixi, také vás zpráva o smrti Ladislava Štaidla zastihla nepřipraveného?
„Naprosto. Sice jsem věděl, že ho odvezli do nemocnice, ale nebral jsem to nejdřív tak vážně. Až později jsem se dozvěděl, že to vážné opravdu je. Když mi v neděli ráno zavolali, že to nezvládl a umřel, rozplakal jsem se opravdu jako malej kluk.“
Na facebooku jste poté zveřejnil snímek ze své svatby s vaší první ženou Renée, na kterém právě Ladislav Štaidl nechyběl – a ani Karel Gott.
„Je to z léta roku 1975 v Jevanech. Láďa šel za svědka mně a mojí ženě zase Karel. Bylo to někdy na začátku naší spolupráce. Renée v Jevanech bydlela a seznámil mě s ní Láďův bratr Jirka Štaidl. Hodně jsme se v Jevanech vídali, hráli tenis… To byla překrásná léta.“
Kde jste se vůbec s bratry Štaidlovými seznámil?
Prvního jsem potkal Jirku Štaidla, bylo to ve vinárně Viola, kam jsme chodili hrát s Honzou Hammerem. Vždycky, když jsme dohráli v orchestru Karla Vlacha, scházeli jsme se tu s celou řadou dalších muzikantů, swingovali, jamovali, a jednou tam přišel Jirka. Zapovídali jsme se spolu a on říkal, že se akorát vrátili z Las Vegas a že jsou bez saxofonisty, protože ten zůstal v emigraci v Mnichově. Jestli bych prý eventuálně neměl zájem.“
A měl?
„Hned jsem mu neodpověděl, měl jsem teplé místečko u Vlacha a to byl zážitek. Ale byl jsem mezitím na jazzové soutěži ve Vídni, kde jsem se setkal s Rudolfem Roklem, Tondou Gondolánem a Jirkou Kysilkou, což byli tři muzikanti, kteří už s Láďou Štaidlem byli právě ve Vegas. A já si řekl, že hrát s těmahle klukama by byla nádhera. Načež mě Jirka seznámil právě s Láďou a Karlem Gottem a já se rozhodl. Jen byl trochu problém s panem Vlachem, ale Láďa to s ním vyřídil.“
On mě prý veliké managerské schopnosti.
„Určitě. Už jenom tím, že se u něj v kapele vystřídala celá řada hudebníků a bylo nutné to vše uřídit. Karel nejvíc bazíroval na bubenících, jakmile někde nějakého dobrého slyšel, dal Láďovi za úkol se s tím vypořádat a získat ho. Bubeníků se v kapele vystřídalo asi nejvíc.“
Vedl Štaidl svůj Orchestr pevnou rukou?
„Dalo by se říci, že ano, i když to byl velice příjemný a sympatický kapelník, se kterým se dalo povídat o všem. Nicméně si nedovedu představit, že bych se s ním měl přít. Mě spíš vedl. Třeba mi pomáhal vybírat repertoár pro má saxofonová sóla, Karel trval na tom, abych měl pokaždé nové a to byla soda. Pamatuju, jak jsme jeli do Mnichova, a Láďa říkal, že někde slyšel hrát na kytaru skladbu Amorada. A byla to fakt pecka, hraju ji dodnes.“
V čem si byli bratři Štaidlovi podobní a v čem se lišili?
„S Jirkou jsem se rád bavil u vína, chodili jsme na pivo a na zábavu, byl to spíš kamarád. Láďa byl můj šéf a tam jsem musel poslouchat. (smích)“
Jirkova smrt byla velkou ranou…
„Když jsem se o ní dozvěděl, jel jsem hned za Láďou do Jevan a našel jsem ho totálně zdrceného. Ležel v posteli, v ložnici se zataženými závěsy, ve tmě. Objali jsme se a moc jsme nemluvili, byl úplně vyčerpaný.“
Jaký byl Ladislav Štaidl vašima očima?
„Rád se zasmál, ale nebyl to typ, který by přišel a vyprávěl vtipy, na to jsme měli v kapele jiné, třeba Karla s jeho židovskými anekdotami. Hráli jsme spolu šachy, kolikrát do dvou do tří do rána, a jak tehdy ještě kouřil, zapalovali jsme si tempem, kdy jsme ještě nedokouřili předchozí cigaretu a už si zapalovali další. (smích) A byly i okamžiky, kdy pustil nějakou tajnost. Úžasný, charismatický chlap.“
Dnes už není tajemstvím, že svého času randil s Jitkou Zelenkovou, zpěvačkou a Karlovou někdejší sboristkou. Sledovala to kapela?
„Na jevišti se všechny takovéhle věci vždy smetou a na nějaké vazby se nemyslí. V té chvíli jsou důležité jiné věci. Samozřejmě jsme někdy viděli, že třeba Jitka není ve své kůži, nebo že se po sobě zrovna moc nedívají…
Dokážu si představit, že šňůry s kapelou byly dlouhé, trvaly řadu dní, takže ten kontakt musel být opravdu intenzivní.
„Jezdili jsme s Láďou autem, někdy s námi jel ještě Rudla Rokl, a zbytek kapely i se zpěvačkami jel za námi autobusem, a pak byl ještě mikrobus s technikou. Na těchhle cestách jsme se s Láďou střídali v řízení. Přezdíval mi Dymlo.“
Vy jste byl také s Ladislavem Štaidlem a Karlem Gottem v takzvané „cvičné emigraci“. Brali jste to tehdy opravdu jako pokus?
„Ze začátku jsem to bral vážně, stejně jako kluci. Ale postupem času jsem zjistil, že na to nemám. Pak jsem se klukům omluvil a řekl jim, že na to nemám sílu. Nakonec to dopadlo tak, že dojeli turné a vrátili se taky. To mě pak trochu štvalo, kdybych to věděl, dojel bych to s nimi taky a vydělal bych si víc peněz. (smích)“
Proč jste se k tomu vlastně odhodlali?
„V té době kolem nás byly různé snahy, tu aby nám nevyšla televize, tu aby nám nevyšla deska, abychom někam nejeli. Pořád se něco ukrajovalo. Tak si kluci řekli, že to zkusíme v zahraničí. To asi byl ten základní důvod.“
Překvapilo vás, když Ladislav Štaidl v roce 1989 kapelu rozpustil a odešel ze světa showbyznysu?
„Přiznám se, že ani moc ne. Jak jsem ho znal, věděl jsem, že je to člověk, který vždycky naprosto přesně ví, co chce. Měl kontakty, které mu poradily co dělat a spočítal si, kolik peněz se dá vydělat cestami s muzikou a kolik byznysem.“
VIDEO: Slováček o zesnulém Štaidlovi (†75): Svědčil mi na svatbě, smrt bratra ho pak srazila na dno
Slováček o zesnulém Štaidlovi (†75): Svědčil mi na svatbě, smrt bratra ho pak srazila na dno Petr Macek, Aleš Brunclík
