8°C
Voják Lukáš po výbuchu rakety skončil v kómatu: Díky rodině se dal dohromady a sní o běhání
Voják Lukáš Hirka umí překvapit. Po vážném úraze, který utrpěl v roce 2012 na misi v Afghánistánu, strávil rok ve vigilním kómatu, kdy nikdo nevěděl, jestli se vůbec někdy probere. Lukáš se dal ale navzdory pesimistickým prognózám až zázračně dohromady a dnes je znovu schopný žít důstojný život. Bez pomoci druhých se nicméně stále neobejde.
V roce 2012 byl Lukáš Hirka jakožto profesionální voják na své třetí zahraniční misi. Sloužil v Afghánistánu v provincii Lógar. Bylo 7. září, když se základnou Shank rozezněly sirény. Šlo o signál všem přítomným, aby se co nejrychleji dostali do krytu. K základně se totiž blížila raketa vypálená bojovníky Tálibánu.
Lukáš se ale do bezpečí nedostal včas a raketa dopadla kousek od něj. Mladý voják utrpěl vážná zranění hlavy a zad, do těla se mu dostaly střepiny a kousky betonu. Lukáš skončil v péči lékařů polní nemocnice, kteří mu zachránili život. Následně byl transportován do střešovické vojenské nemocnice.
Následující dva měsíce strávil Lukáš v umělém spánku. Lékaři rodinu připravovali na nejhorší, nebylo jisté, jestli mladík vůbec přežije. Selhávaly mu orgány, praskla mu plíce, kromě sepse a trombózy měl také problémy s termoregulací těla. Lékaři navíc nevěděli, jak moc má Lukáš poškozený mozek. Prognózy proto nebyly nejpozitivnější.
Později ho převezli do Olomouce. Byl ve vigilním kómatu, měl celé tělo zkroucené spastickou křečí, velmi omezeně pohyboval pravou rukou, trpěl opakovanými záněty močových cest, epileptickými záchvaty, bolestmi hlavy. Lukášova rodina to ale nevzdávala a v červenci 2013 se mladík přestěhoval na kliniku do Klimkovic a začal s rozsáhlou rehabilitací.
Tam také po odstranění tracheostomie poprvé po dvou letech promluvil. Řekl: „Ty vole, já mluvím!“ Dnes je Lukášův stav nesrovnatelně lepší než v době, kdy do Klimkovic nastoupil. Dřina se vyplatila, Lukáš v červenci 2018 mohl odejít po svých. To bylo ale mladému muži málo, za cíl si dal, že bude jednou schopen běhu.
Dva roky po vytyčení tohoto cíle běhu Lukáš stále není schopen a chodí za pomoci chodítka, ale stále na sobě maká, aby jednou opravdu mohl vyběhnout. „Ráno si dávám ještě před snídaní kardio, třeba trenažér veslování. Pak je na řadě studená sprcha, abych se otužil, potom snídám a jdu si číst,“ popsal Lukáš v roce 2019 pro časopis Forbes.
Obrovskou zásluhu na Lukášově dojemném příběhu má jeho rodina. Mladší bratr, také voják, se nejprve nechal přeložit do střešovické nemocnice, aby byl bratrovi na blízku. Právě na něj také Lukáš jednoho dne zareagoval mrknutím, což signalizovalo zlepšování stavu.
V Klimkovicích byla s Lukášem pro změnu takřka neustále jeho maminka, která se tam o něj starala. Pro rodinu šlo o velmi těžké období, kdy reálně hrozilo, že kvůli dluhům bude muset prodat dům.
Na příbuzné je Lukáš odkázaný i dnes. „Pořád se mnou někdo musí být, protože trpím posttraumatickou epilepsií,“ vysvětlil Lukáš pro Forbes. Snu vyběhnout v běžeckých botách se nicméně nevzdává. Tenhle voják totiž nikdy bojovat nepřestane.
Témata:
Související
