8°C
Táta dvou dětí Luboš (45): Od letadel na invalidní vozík. Kolegovi pomohli „kluci z armády“
Kapitán Luboš Rous strávil v leteckém prostředí téměř třetinu svého života. Válečnému veteránovi ho změnila nešťastná nehoda na motorce. Loni v říjnu skončil upoutaný na lůžko a nyní na invalidním vozíku. Z toho už se podle lékařů nemá šanci postavit. Pro Blesk Zprávy popsal, jak mu ze všeho nejvíc pomohli kamarádi z armády - třeba při přestavbě domu na bezbariérový. I díky kolegům má také nyní i speciálně upravené auto. Za mnohé vděčí nadacím, které válečné veterány, policisty či hasiče v těžkých životních situacích nenechávají na holičkách.
V české armádě odsloužil 25 let, má za sebou třeba misi v Bosně. Nyní už pětačtyřicetiletý válečný veterán působil jako velitel 2. technického roje 241. dopravní letky. Pomáhal zajišťovat třeba přepravu ústavních činitelů. Pracoval jako letecký mechanik u vojenských strojů na letišti v pražských Kbelích. Pak ale přišla tvrdá rána.
Život mu změnil smyk
„Já jsem jel na motorce, já mám rád motorky, víte,“ vzpomíná kapitán Luboš Rous na svůj osudný den. „Bohužel prostě v jedné zatáčce jsem dostal smyk zadního kola a spadnul jsem,“ popisuje redaktorce Blesk zpráv, připomíná také, že ani nejel příliš rychle. „Špatně jsem spadnul, s ničím jsem se ani nestřetl, prostě jsem jenom špatně spadnul,“ říká. Ještě ten den ho operovali. Následovaly další a další zákroky.
Poškodil si míchu v oblasti hrudní páteře a diagnóza lékařů zněla jasně: paraplegie. Ze statného a svalnatého muže v nejlepších letech se tak loni prakticky ze dne na den stal křehký veterán. Dodnes je upoutaný na vozík a ví, že s ním stráví už celý zbytek života. Neslouží mu nohy a nefunkční má i břišní svalstvo.
„Ten můj zdravotní stav je takový, že vlastně po té nehodě jsem šel strašně s váhou dolů, se sílou, se vším všudy. V podstatě jsem začínal cvičit úplně od nuly,“ říká s tím, že za fyzickou kondici vděčí hlavně armádě, kde po nich vyžadovali tvrdě na sobě pracovat. Pravidelně dělal fyzické testy. I díky tomu měl pak vůli chodit na mnohdy bolestivé rehabilitace.
Vojáci se na mě nevykašlali, říká zraněný kapitán
„Byl jsem šest měsíců mimo domov. Tři měsíce jsem byl po nemocnicích a tři měsíce v Kladrubech,“ vzpomíná na dobu léčby i rehabilitace otec dvou dětí. Manželka tak dočasně byla sama na osmnáctiletého syna a třináctiletou dcerku. „Já mám velkou chuť do života, hlavně bych nechtěl zůstat nikomu na obtíž,“ říká kapitán Luboš Rous, když se zamýšlí nad svojí motivací žít upoutaný na kolečkovém křesle kvalitní život. „Rozhodně bych ho nechtěl trávit v nějakým ústavu opečovávanej,“ říká.
„Měl jsem opravdu velkou podporu a pořád i mám. Z rodiny, ale i od kolegů z práce, kluci mi pomohli jak finančně, tak třeba i s úpravami doma, co jsem potřeboval. Stačilo jenom zvednout telefon a už tam bylo pět lidí, kteří tam ochotně pomohli,“ říká s vděkem Rous.
„Ta komunita v armádě je, myslím, velmi silná a ty lidi drží při sobě, je to taková velká rodina. Sice je tam hodně lidí, ale ty vztahy jsou velmi propojený,“ pochvaluje si.
K letadlům se vrátí i s invalidním vozíkem
S prací, kterou do té doby dělal, je definitivně konec. „Bohužel můj současný stav už se neslučuje se službou vojáka z povolání,“ říká sklesle kapitán Rous. Díky dobré domluvě s kolegy se však bude moct do práce vrátit. Místo tzv. občanského zaměstnance mu navrhli už v nemocnici.
„Armádě ČR patří velké poděkování. Kapitánu Rousovi po vyřazení z činné služby nabídla na letišti v Praze – Kbely stejné pracovní zařazení jen v pozici civilního zaměstnance,“ pochvaluje Hynek Čech, jehož nadační fond Lubošovi pomáhá.
„Budu se vracet zase k letadlům, ale do administrativní pozice,“ říká. Už nyní se těší, že bude alespoň objednávat náhradní díly a starat se o potřebné dokumenty. „Já jsem strašně rád...Letadla mě provázejí celý život, mám za těch skoro 26 let služby nějaké zkušenosti a myslím si, že je můžu dál využívat, i když ne s těma nefunkčníma nohama no,“ říká s úsměvem.
Celý den sedět nevydrží
S administrativní pozicí se ale pojí také prakticky nehybná pozice po celý den. Jak ale sám Luboš přiznává, na invalidním vozíku je celodenní sezení nepříjemná věc. „Nese to spoustu věcí, které normální člověk nevnímá. Nevydržím třeba celý den sedět na vozíku. Prostě potřebuju za ten den na půl hodiny, hodinu lehnout a narovnat si ty záda,“ říká kapitán.
O tom, že by měl zkrácenou pracovní dobu nebo částečný úvazek, prý zatím ale ani neuvažoval. „V případě, že by to pro mě bylo nějak náročný, tak asi jo,“ předpokládá.
Svým potřebám musel Luboš přizpůsobit i svůj domov. Jak říkal, významně mu pomohli bývalí kolegové vojáci. „Musel se vyřešit i vstup do domu, abych se tam vůbec dostal. Jsou tam tři schody,“ popisuje Luboš s tím, že museli upravit i dveře a koupelnu. „S tou invaliditou se nesou i v ložnici postele, protože potřebuju speciální postel polohovací,“ říká a dodává, že jen ty nejnutnější úpravy vyšly celkem na 150 tisíc korun.
Díky solidaritě má auto i vozík
Na začátku dubna se obrátil na Nadační fond REGI Base s prosbou o pomoc. I díky Nadačnímu fondu Miloše Zemana se podařilo zajistit bezmála 70 000,- Kč. A to za pouhé dva týdny. Díky tomu teď má kapitán Luboš speciální odlehčený vozík. Ten totiž pojišťovny neproplácí.
Obyčejný invalidní vozík by Lubošovi ohromně komplikoval život - nedokázal by si ho dát do auta. I přesto, že mu neslouží nohy, chce však být Luboš plnohodnotným otcem. K tomu teď leteckému mechanikovi pomáhá nejnovější dar - speciálně upravené auto, které mu zařídila firma, co mimo jiné vyváží právě jím milovaná letadla.
Auto vyšlo na 670 tisíc korun a, co Lubošovi pomáhá nejvíc, jsou třeba elektronicky ovládané dveře. Místo pedálů požívá páky. Ty ovládá rukou a jsou umístěné hned vedle té klasické řadící. „Normální člověk pak může vozidlo ovládat klasicky i pedály. Může ho používat kdokoliv z mojí rodiny,“ pochvaluje si.
Témata:
Související
