7°C
Historie Novomlýnské vodárenské věže, která stojí nedaleko nábřeží Ludvíka Svobody, se začala psát už ve středověku. „Konkrétně v roce 1438 v těchto místech stála dřevěná vodárenská věž pro Petrskou čtvrť,“ přibližuje kurátor památkově chráněných objektů muzea a sbírky zbraní Muzea města Prahy, které věž spravuje, Karel Kučera.
Napotřetí a napořád
Kdo jde dnes okolo věže, ten pochopitelně pozná, že není ze dřeva, nýbrž z kamene. To proto, že se ta původní nedochovala, nejspíš kvůli požáru. Zrovna se nedochovala ani ta následující, kterou Pražané vztyčili během panování Rudolfa II. a která jistě stála roku 1606 už v kamenné podobě. Padla za oběť velké povodni v roce 1652. „Věž byla totiž postavena na dvou geologických podložích – na skále a říčním štěrku,“ uvádí Kučera. „Když velká voda podemlela štěrk, věž se doslova roztrhla vedví.“
Nynější podoba Novomlýnské vodárenské věže tak pochází z roku 1660. „Byla založena lépe. Zajímavé je, že vzhledem se podle dochovaných pramenů příliš nelišila. Na její stavbu byly, alespoň z části, použity kameny ze starší věže,“ uvádí kurátor. Dokonce se má za to, že nynější portál ze sliveneckého mramoru je kompletní pozůstatek z té předešlé věže, tudíž možná nejstarší dochovaná část.
Od Vltavy dál
Zatímco dnes věž stojí přes 100 metrů dále od břehu Vltavy, dříve tomu tak nebylo. Ve skutečnosti totiž koryto Vltavy vedlo mnohem blíže věži, která tak z řeky mohla čerpat vodu pro centrum města. „Vltava byla dříve mělčí a širší. Také proto v ní byly k nalezení ostrůvky, a to i tady v Praze,“ líčí Kučera.
„Hořela i voda“
Dnes je tekoucí voda v domácnostech prakticky standard. Ve středověku i v novověku byl takový přepych prakticky nemyslitelný. Neznamenalo to ovšem, že museli měšťané pro vodu až k Vltavě nebo do nejrůznějších potoků, tůní či rybníčků. A to právě díky vodárenským věžím.
Ta Novomlýnská čerpala vodu pomocí vodního mlýnu a tlačného dřevěného potrubí, které vodu vyneslo do nádrže pod nejvyšším patrem věže. Odtud pak voda tekla samospádem dolů, prostřednictvím vodovodního potrubí dále do kašen na náměstíčkách, v případě bohatších měšťanů či šlechty do soukromých kašen. Doteď je v přízemí věže pozůstatek odchozí štoly, odkud voda opouštěla věž potrubím a valila se do města. „Dnes je bohužel zavalená, takže nemáme přesné vědomosti, kudy konkrétně vedla,“ připouští Kučera. Z dochovaných archiválií je ale jasné, že věž zásobovala vodou 56 kašen v Petrské čtvrti a části Nového Města pražského.
K přízemí se pak váže ještě jedna zajímavost. Bylo řečeno, že dřevěná předchůdkyně nynější vodárenské věže patrně lehla popelem. To má pochopitelně svůj důvod. Jaký? „Během největších mrazů hrozilo, že voda bude zamrzat, proto se v přízemí rozdělávaly ohně,“ vysvětluje kurátor nejpravděpodobnější příčinu požáru věže.
„Není to nic neobvyklého ani u jiných vodárenských věží. Později se z toho důvodu budovala kamna, která vytápěla vnitřní prostor, ve kterém potrubí vedlo,“ uvádí Kučera. Věži ovšem ke kamnům scházel komín. „Dým musel být transportován ven pomocí dnem vzhůru obráceného dřevěného korýtka, k oknu v přízemí, které je dnes zazděné.“ Symbolicky právě v této věži provozuje Muzeum města Prahy expozici Praha hoří, která mapuje historické požáry hlavního města.
Soumrak
Novomlýnská vodárenská věž sloužila Praze věrně dlouhá léta i staletí. Navzdory požárům a válkám. „Dodnes jsou na jejím schodišti patrné známky ohně z roku 1757, kdy věž ostřelovali Prusové,“ upozorňuje na několik černých ohořelin dřevěného schodiště kurátor.
„Kdy ale věž přestala být funkční, kupodivu nevíme. Roku 1879 byla zvětšena její nádrž, protože tehdy u věže vznikla parní čerpací stanice s velkým výkonným čerpadlem,“ uvádí Kučera. „Víme jen, že roku 1909, kdy byla odstraněna veškerá vodárenská technologie, byla věž již nějakou dobu nefunkční.” Věž nicméně k zemi nešla, Pražané ji zachovali. Proč?
Evropská kuriozita
„Na samém vršku věže si totiž konšelé nechali zbudovat tzv. „lusthaus“ neboli letohrádek, což je na poměry nejen Prahy, ale celé Evropy celkem atypický unikát,“ vysvětluje Kučera s tím, že letohrádky byly doménou šlechty, nikoliv měst. „V tomto případě je to o to větší, že jde doslova o letohrádek v oblacích.“ Jde o velikou a reprezentativně vyzdobenou místnost, z níž je nevšední pohled prakticky na celé město. Vltava, Štvanice, Letná, Nové i Staré Město, panoráma Hradčan – vše jako na dlani. Tím se její historie propsala až do současných dnů, a ani tady není bez zajímavosti pár zmínek z 20. století.
Kromě povodní, požárů a pruského obléhání si totiž věž odnesla „památku“ i na protektorátní léta. Konkrétně na 6. květen 1945, kdy se nad Prahou proháněla německá letadla. Ve věži po náletu zbyly dva otvory po střelách z 20mm leteckého kanonu. „Balistik určil, že byly vystřeleny směrem od Národního muzea. Šlo tedy s největší pravděpodobností o střely Messerschmittu Me 262,“ uzavírá zmínkou o legendárním proudovém letounu, který se honosil přezdívkou Schwalbe neboli vlaštovka, kurátor.
