7°C
Málokdo ví, že klávesista Lucie se začal učit na klavír v Alžírsku, jak jste se tam dostal?
„Pracovali tam babička s dědou. Tehdy tam bylo hodně Čechů, stavěli elektrárny a továrny, bylo jich tam tolik, že jsem chodil do české školy. Moje máma mě měla velmi brzo, v osmnácti letech. Tak aby mohla dostudovat, tak jsem tam za nimi odjel. Původně na krátkou dobu, nakonec jsem tam byl tři roky. Od mých šesti a půl do devíti let. Sice se mi velmi stýskalo po mámě, ale myslím si, že dodneška z toho čerpám samostatnost a podobně.“
Babička prý uplatňovala dosti tvrdé metody výuky, je to pravda?
„Je, ne že by mě babička mlátila nějak surově, to vůbec, ale ono by to bez nějakého toho donucení jinak nešlo, byl jsem dost divoké dítě. Jako rodič už teď vím, že nebýt babičky a její mohutné vařečky, tak bych možná dnes prodával třeba v nějakém fastfoodu. Při vší úctě ke každé práci.“
Vaši se rozvedli?
„Ano, ale já měl velké štěstí, že noví partneři mámy i táty byli velice inteligentní a tolerantní lidé. Jednoho tátu jsem tak měl na sport, druhého na filozofii. Jedna máma byla éterická bytost, druhá spíše pragmatická. Takže jsem citově ani jinak nestrádal a jako dítě jsem na tom spíš vydělal.“
Každopádně vy sám máte s rozvody také bohaté zkušenosti, tuším, že máte za sebou tři, je to tak?
„Ano, a naštěstí mám se všemi svými bývalými manželkami pohodové vztahy. Moje první žena Tereza byla spolužačka z gymplu i z vysoké školy, studentská láska. Pak jsme se vzali a žili jsme spolu 13 let. S Marcelou, která dnes žije v Americe, jsme byli šest let. A s Evou, třetí bývalkou, to bylo tak rychlý, že se to asi nepočítá!“
Na sňatek s modelkou bych vás zrovna netipoval…
„No jo, to byla velká »itálie«, dalo se to asi čekat, vysvětlete to ale blbečkovi z tehdy nejslavnější kapely v Čechách!“
VIDEO: Lucie vydá novou desku a pojede turné: Zjistili jsme, že se pořád sneseme!
Lucie vydá novou desku a pojede turné: Zjistili jsme, že se pořád sneseme! David Turek, Jan Jedlička
Chápu. Třikrát jste se ženil, než jste potkal tu pravou, proč jste šel pokaždé dobrovolně do chomoutu?
„Protože jsme si vždycky na začátku mysleli, že je to ten pravý vztah. Ale nevyšlo to, v prvních dvou vztazích určitě sehrál roli fakt, že jsme neměli děti. A třetí manželství, to byl vzájemný úlet, přiznávám. Ale člověk má poznat asi skoro všechno, třeba bych pak do konce života litoval, že jsem to aspoň nezkusil.“
Čím vás oslovila vaše nynější manželka, pohledná dýdžejka Lucka (DJ Lucca)?
„Nijak se nespecializuju na taneční hudbu, ale mám blízko k technologiím a technice, s kterými tahle muzika pracuje. Takže jsme si rozhodně měli co říct. A protože jsme oba z branže, dovedeme lépe pochopit, jak to chodí, že se pracuje do noci a tak. O tom, že jsou u nás dvě pěkné dýdžejky a jednou z nich je DJ Lucca, jsem věděl. A jak se to říká, náhoda tomu chtěla, potkali jsme se na nějakém večírku na Žižkovské věži. Oba dva jsme v té době byli single, tak to začalo. Dobré je to, že Lucka má podobné životní nastavení jako já. Má ráda sport, lyžuje, hraje stolní tenis, takže jsme si byli blízcí i v tomto.“
V takovém pracovním režimu, jaký oba máte, vám asi ponorková nemoc nehrozí…
„To určitě ne, Lucka pracuje v noci a já jsem s dětmi přes den. Ta její branže je fakt strašná, hraje třeba dvě párty v pátek a sobotu, a protože je považovaná pořád za headlinera, vystupuje vždycky až ke konci, třeba ve dvě, ve tři ráno. A v pondělí ráno naskočí a děti do školy. Dvakrát za týden otočený biorytmus, hrozný. Chudák Lucka, práce dýdžejky a starost o malé děti, to je náročná kombinace.“
Po třetím rozvodu jste asi s další, v pořadí již čtvrtou svatbou dlouho váhal…
„Protože jsem se po třetím rozvodu zařekl, že už to stačilo, že už nikdy. Když jsme pak ale už žili s Luckou, měli jsme spolu prvního syna Míšu a čekala druhého, Františka, tak jsem říkal, kdy jindy se vzít než teď. Mimo jiné i kvůli legislativě. Když se totiž cokoliv stane a nejsou dva lidé svoji, tak jsou u nás problémy s úřady, v nemocnici nebo i s cestováním. Tak jsme se vzali.“
Předpokládám, že čtvrtá svatba už nebyla v roce 2012 tak velkolepá a honosná…
„Předpokládáte správně, zašli jsme na úřad a podepsali to tam. Žádný obřad, nic. Byla to spíš formalita a Lucka o to ani nestála, na rozdíl od těch předchozích…“
Takže ani žádné zasnoubení a žádost o ruku?
„Ne, prostě jsme se dohodli. Lucka byla už docela velká holka a já velkej kluk, tak jsme to neřešili.“
Nebudete tak asi následovat slavného, bohužel nedávno zesnulého, režiséra Karla Weinlicha, který se desetkrát rozvedl…
„V žádném případě, jednak je Lucka skvělá ženská, a už na to taky nemám čas ani peníze, víte, jak je rozvod drahá záležitost. Pana Weinlicha určitě v tomto následovat nebudu. Navíc mám před sebou ještě pár projektů, které bych rád dokončil!“
Nezhatila vám je koronavirová opatření, která postihla hodně muzikantů? Poškodila i vás?
„Je to shoda okolností, ale já jsem pro letošek počítal s tím, že mi z muziky nekápne v zásadě ani koruna. Naplánoval jsem si práci na nových projektech. Musel jsem si samozřejmě vytvořit finanční polštář, abych měl na život a mohl také zaplatit spoustu lidí, kteří se mnou na projektech dělají. Tyto práce jsme nezastavili, i když kvůli koronaviru pokračují s nižšími rozpočty.“
Je tak úspěšný producent, skladatel a muzikant jako vy za vodou a vůči koronaviru tak finančně imunní?
„To fakt ne. A pokud by třeba nynější opatření pokračovala i příští rok, byl by to lidově řečeno velký prů*er. Neměl bych na to platit dál lidi, které potřebuji, kreslíře, animátory, techniky. To bych měl velké problémy. Naše projekty bychom neměli komu prezentovat, jsme závislí na divácích a posluchačích a museli bychom se přeorientovat na produkty pro všechny ty chytré krabičky, mobily, iPady a podobně.“
VIDEO: Dvořák z Lucie nejen o 30 letech kapely! O rozpadu, ostrých hádkách a vyhazovu!
Dvořák z Lucie nejen o 30 letech kapely! O rozpadu, ostrých hádkách a vyhazovu! Petr Macek, Petr Soukup, Markéta Reinischová
Takže letos vůbec nic neplánujete?
„Něco málo ano, v pátek 14. srpna by se mělo uskutečnit představení našeho mezinárodního multimediálního projektu Vivaldianno na Prague Kemp Letňany a poslední prodloužený víkend v srpnu by měl proběhnout pátý ročník Mezinárodního festivalu filmové hudby a multimedií Soundtrack Poděbrady. Tam představíme i ochutnávku nového projektu iMucha, což jsou vlastně oživlá díla Alfonse Muchy s hudbou a příběhem. Snad to okolnosti dovolí a případné restrikce kvůli koronaviru nezhatí. Dost mě totiž štve, jak jsou ta opatření zmatečná a postihují jen některé profesní skupiny. Proč se nesmějí konat velké koncerty, a přitom je třeba na koupalištích hlava na hlavě a hobby markety jsou narvané tisícovkami lidí. Ti se nemohou nakazit?“
Lucie měla letos také podle plánu spát na vavřínech?
„Spát ne, neskládáme sice nové písničky, ale připravujeme aranžmá pro příští rok, kdy vypukne projekt Lucie v opeře. Máme už domluveno pět pražských O2 aren, bude to velká show se symfonickým orchestrem. A připravujeme také obsáhlou fotoknížku o kapele. Co se týče koncertů, tak občas zahrajeme na nějaké soukromé akci, abychom nevyšli ze cviku.“
Vy jste se od mládí aktivně věnoval hlavně sportu, proč jste vlastně na gymplu dal přednost hudbě?
„Upřímně? Dívky, kapela, koncerty, to funguje. Na to, že běžíte rychle po lese, holku nesbalíte… A co se týče Lucie, hráli jsme nejprve s Davidem Kollerem v kapele Zoo. Strašně nás ale oba štvalo, že tak málo zkoušíme, že další členové kapely mají plno jiných hudebních zájmů. Chtěli jsme normální fungující kapelu. Já jsem v původní Lucii hostoval, a tak jsem jednou řekl Davidovi, to se psal tuším rok 1987, že klukům z původní Lucie zrovna utekl zpěvák Michal Penk, chtěl být slavný sám.“
Tak jste to s nimi dali dohromady?
„Ano, přidali jsme se k P.B.CH., Robertu Kodymovi, Tomáši Waschingerovi a Petru Francovi. Vznikla nová Lucie, sestava pak postupně krystalizovala v podstatě do té dnešní podoby, tedy já, David, Robert a P.B.CH. Málokdo ví, že úspěch nepřišel jen tak, zkoušeli jsme šestkrát, sedmkrát týdně, fakt jsme dřeli. A kapela šla pořád nahoru.“
Brzy jste se stali hvězdami, házely vám holky na koncertech podprsenky?
„Samozřejmě, kalhotky, podprsenky… Bylo to dobrý, užil jsem si všeho až až. Měli jsme úspěch, A splnily se nám všechny i ty pubertální sny, hráli jsme třeba jako předkapela s Rolling Stones. A to je vlastně to, co drží kapelu dodnes pohromadě, ať tam byly v minulosti jakékoliv antipatie. Když tohle prostě s někým zažijete, nedá se na to zapomenout.“
Po 16 letech, v roce 2002, vás najednou z Lucie vyhodili, byl to šok?
„Byl, strašný. Považoval jsem to i za určité příkoří, protože jsem se považoval mimo jiné za »manažera« kapely, byl jsem její spoluzakladatel a tak. Abych se přiznal, mně se tenkrát zatmělo před očima, když mi kluci řekli, že už s nimi nebudu hrát.“
Co vás ale nezabije, to vás posílí, byl to ten případ?
„V podstatě ano, tehdejší vyhazov mi hodně dal. Krátce nato jsem zorganizoval roční expedici Pandurango, což byla hudební cesta kolem světa. A ta mise, kdy šlo několikrát i o kejhák, mě mnohému naučila, změnila mě, i můj přístup k muzice. Přestože ji miluju, přestal jsem ji brát tak urputně, začal jsem tvořit s ohromnou lehkostí, vždycky jsem si řekl, že když nejde o život, jde vlastně o hov…“
Jak vám tehdy chlapi z kapely zdůvodnili vyhazov?
„Něčím ve smyslu, že jim to už nějak nevyhovuje. Každopádně, ať mi tehdy řekli cokoliv, byl to zástupný důvod, tři měsíce nato se rozpadla celá kapela. Takže ty vnitřní rozpory už tam dozrály. Taková antipatie, už vám vadí třeba to, že někdo jen dýchá, že má nějaká gesta, zvyklosti, cokoliv.“
Jako v přežitém manželství?
„To bylo horší než přežité manželství, tam jsme byli čtyři kohouti na jednu slepici jménem Lucie. Navíc jsme měli všichni čtyři, včetně mě, v té době taková ega, že bychom se do tohohle studia, kde teď mluvíme, nevešli.“
To jste si nikdy nedali aspoň pár měsíců pauzu, abyste se sobě nezprotivili?
„Byli jsme takoví volové, že nedali. My jsme spolu dokonce jeli na měsíc na dovolenou do Thajska. Chtěli jsme tam komponovat, neudělali jsme samozřejmě ani notu. A přijeli jsme domů tak unavení, že jsme se už nemohli ani vystát. A z dnešního pohledu, kdy je v kapele úžasná atmosféra, zpětně vidím, že byl rozpad kapely neodvratný a nutný.“
Jak jste to pak po letech v roce 2011 dokázali všechno překonat a zase se dát dohromady?
„Začali jsme se tak oťukávat, dostávali různé nabídky na koncerty, které byly sice v průběhu celé té pauzy, ale najednou se objevily takové, že nebylo možné je odmítnout! Tak jsme to zase dali dohromady, doba nazrála. Řekli jsme si, že by bylo škoda do toho zase nejít, když se ta muzika líbí i někomu jinému než jen nám ve studiu. (směje se) A to snad platí dodnes…“
Zajímavosti: Budovatelský název i práce na reklamě
Většinou se má za to, že Michal Dvořák založil na gymplu ve 14 letech první kapelu Pant. Není to ale úplně přesné. „Zpočátku se ta kapela jmenovala Vzestup. Jak jsme ale časem zjistili, byl to naprosto debilní název. Takový nějaký budovatelský, takže jsme ji přejmenovali na Pant, což byla taková slovní variace na punk, takže fajn,“ vzpomíná Michal.
Michal Dvořák složil muziku k mnoha reklamám a vzpomíná: „Před pár lety jsem dělal reklamu na pomerančový džus, mimochodem hrozně hezky natočeno. Piráti nosí bedny s pomeranči na loď, tam to sypou, svalnatí, správně namaštění, aby svaly vynikly. A paní z jedné reklamní agentury mi čtrnáctkrát vrátila muziku, že to pořád není ono. Normálně dostávám tak tři, čtyři připomínky. Už jsem nevěděl, jak na to. Ona třeba říkala: Pane Dvořák, je to dobrý, ale já tam v té hudbě necítím ten chlapský pot. A já na ni koukal…Tak jsem jí nakonec dal tu úplně první verzi, a ona na mě familiárně: No vidíte, když se chce, tak to jde!“
Hudebník a producent Michal Dvořák absolvoval Fakultu tělovýchovy a sportu. Věnoval se vytrvalostním sportům, běhal na lyžích a jezdil na kole. „Takže jsem byl v roce 1984 docela ve formě a absolvoval jsem Ironmana, tedy za 24 hodin čtyři kilometry plavání, 180 km na kole a na závěr maraton. Nejhorší byly čtyři kilometry plavání, když člověk není plavec, tak to hodně bolí. Na kole se jelo v rovinatém terénu, to se dalo přežít, a maraton bolel až v závěru. Začalo mě totiž bolet koleno a posledních 12 km jsem tak spíš rychle šel, to už nebyl běh. Ale dal jsem to…,“ říká hudebník.
iMucha rozhýbá epopej!
Nový multimediální projekt iMucha navazuje na světové úspěchy Vivaldianna. Hlavní hrdina Drawman, kreslič, má superschopnost vstupovat do obrazu. A protože se tento mladík z New Yorku zamiluje do Francouzky studující umění, snaží se co nejvíce dozvědět mimo jiné o Alfonsi Muchovi. Příběh vyprávíme formou komiksu, kterým provází Pierce Brosnan. Obživne slavná Slovanská epopej i Muchovy plakáty.
V zahraničí se iMucha představí příští rok mimo jiné v Soulu, kde bude nejprve tříměsíční výstava a následně několik pódiových show. Vivaldianno viděli diváci v 35 světových metropolích, iMucha by měl toto číslo ještě překonat, v pražské O2 areně by se měl představit příští rok v květnu.
VIDEO: Michal Dvořák o hudební show Vivaldianno Reloaded
