9°C
„Češi se naučili smrkat,“ raduje se Špaček. Zavrhl nový pozdrav i Hamáčkův svetr
Etiketa dostala během koronaviru pořádně na frak. Lidé se museli přizpůsobit jinému pozdravu, drželi se od sebe co nejdál a změny jsme mohli pocítit i v chování obsluhy v restauracích, když už konečně mohly otevřít. Ačkoliv ne všechny novinky jsou změnami k horšímu, jak poznamenal v rozhovoru pro Blesk Zprávy mistr etikety Ladislav Špaček, stále jsou v koronavirové historii události, nad kterými mu zůstává rozum stát. Nechápe například červený svetr, kterým se profiloval ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), a zdvihnuté obočí má i nad přetrváváním pozdravu loktem. Doporučil pak, jak nabízenou ruku případně odmítnout a jak se „alternativně“ pozdravit.
Během koronavirové epidemie se uchytila nová forma pozdravu. Lidé si místo dlaně nabízeli loket. Myslíte si, že tento pozdrav s námi zůstane?
Ani náhodou. To, co jsme zažili během koronaviru, byly náhražkové formy. Východiska z nouze. Nebyl to trend k něčemu normálnímu. Všichni jsme věděli, že žijeme v naprosto nenormální době – nosíme roušky, vyhýbáme se jeden druhému, sedíme doma. Nyní už se vracíme k normálu, takže opouštíme i tyto trochu legrační metody, jak jsme se zdravili v době pandemie.
Všimněte si, že když se lidé zdraví, dejme tomu puberťáci nohama, nebo když se lidé zdraví lokty, tak je v tom vždycky trochu legrace. Vždycky se přitom smějeme a dáváme najevo, že je to fór a že to bereme jako méně výživnou záležitost. Není to srdečný a upřímný stisk ruky.
Pokud se ale budu chtít tohoto zvyku držet, i ze strachu před nákazou, jak nabídnutou ruku zdvořile odmítnout?
Jsou lidé, kteří budou žít v té hrůze, že dostanou covid. Mají strach, můžou být polymorbidní, tedy mohou být již nemocní, a takovým lidem to nemůžeme vyčítat. Stejně jako když někdo bude chodit s rouškou. Musíme je chápat a vycházet jim vstříc.
Pokud tak nebudeme chtít přijmout nabízenou ruku, tak odmítneme a ukloníme se. Můžeme se dotknout lokty – takto zdravil i princ Harry při návštěvě Westminsterské katedrály. A potom máme japonský, thajský a indický pozdrav, kdy se mírně ukloníme se sepnutýma rukama. Můžeme se také pozdravit dotykem pěstí, kdy nám zůstanou dlaně čisté.
K čemu se vy osobně přikláníte?
Když narazím na člověka, se kterým se nechci pozdravit potřesem, tak naprosto ideální pozdrav je úklona se sepnutýma rukama. Takto zdraví i princ Charles. Je to velmi zdvořilé. Je to metoda, kterou můžeme praktikovat z velké dálky. Můžeme se ze tří metrů uklonit a dát najevo, že je pozdrav hotov.
Takto to ostatně děláme i při společenském styku. Když přijdete na recepci či večírek a někdo si nese talířek a skleničku, tak mu nemůžete nabízet ruku. Ten člověk by byl v tísni. V takovém případě se zdravíme i za běžných podmínek tak, že se ukloníme, zamáváme rukou a nemusíme si ji nezbytně podávat.
Pokud ale ruku přijmu a budu si ji chtít umýt, vydezinfikovat. Platí nadále, že tak mám učinit v soukromí?
Určitě bychom to měli udělat v soukromí. Umýt si ji před lidmi je vrcholně urážlivé. Podání rukou je symbolický akt, který se provozuje tři tisíce let, už od starého Říma. Dávali jsme tím najevo, že nemáme v rukou zbraň. Když si podáváme ruku, cítíme toho druhého. Dlaň je velmi citlivá, cítíme teplotu, vlhkost, třes, intenzitu stisku – to jsou prvotní kontaktní vjemy a tím si i vytváříme o druhém člověku i první dojem. To nelze nahradit ničím jiným – dotekem loktu či úklonou.
„Hamáčka nechápu, etiketa dostala na frak“
Během pandemie došlo k situaci, kdy německá kancléřka Angela Merkelová nabídla ruku spolkovému ministrovi vnitra Horstu Seehoferovi. Ten ji odmítl a vlastně se i zatvářil překvapeně. Co říkáte na tuto situaci?
Při setkávání ve vyšších kruzích, všeobecně, kde jsou média, by toto mělo být vyřešené, aby se pak veřejnost nepásla na rozpacích účastníků. Protokol obou úřadů by se měl domluvit předem. Když tedy Merkelová jela za ministrem, mělo se upozornit: „pozor, kancelářka nabídne ruku“.
Vypozoroval jste i nějaký jiný akt během pandemie, který byl zbytečný? Napadá mě nošení červeného svetru ministrem vnitra Janem Hamáčkem.
Samozřejmě že etiketa dostala na frak, protože v tu chvíli bylo povoleno si ruku nepodávat, bavit se spolu jakoby s cizími na dálku. Bylo to nepříjemné. Hamáčkův svetr je kapitola sama o sobě. Nechápu, proč chodil na tiskové konference vlády, na kterých byli všichni oblečeni normálně, v červené mikině. Nebylo to pochopitelné. Nevím, jestli tomu chtěl dodat napětí, tak jako když Václav Havel chodil v revoluční bundě. Ta zelená bunda, za které běhal za revoluce a vždycky když se něco dělo, tak se smál a říkal, že když si ji vezme, tak začíná velké drama. Možná to tím chtěl dát Hamáček najevo. Chtěl ukázat, že je v poli a válčí. Bylo to zbytečné.
„Když někdo kýchne v tramvaji, polovina lidí vystoupí“
Jak dál etiketa utrpěla? Co se změnilo?
Připravili jsme se o řadu kontaktních situací, které považujeme za přátelské a které tvoří emocionální součást lidského setkání. Zavěšení se do partnera, když máte lodičky a vracíte se z restaurace, nebo když jste pod deštníkem. Naprostá samozřejmost je líbání na přivítání, což je velmi půvabný a intimní zvyk. Vzal nám i běžné stolování v restauraci. Pečivo nosili v sáčcích, příbory zabalené ve fólii a dávali vám jídelní lístek v krabičce s UV lampou. To je ale za námi a vracíme se k normálu.
Když už se bavíme o restauracích, pozorujete nějakou změnu k lepšímu? Co se změnilo zde? Ať už ohledně odsouvání židle partnerce či nošení rukavic obsluhou?
Pravidla se změnila v tom, že obsluha je ohleduplnější než dřív. Dříve se k vám číšník hrnul a podával ruce. Nyní zachovává obsluha odstup. Nabízejí, jestli vám mohou kabát vzít, nebo jestli si ho sami odložíte. Některé restaurace začaly zavádět malé nerezové kloše, poklopy na talíř. Často teď také odsunuje židli partner místo číšníka.
Myslím také, že se obsluha zbavila příšerného zlozvyku, který je navíc nevhodný – přestala se naklánět blízko k hostovi. Někteří se i opírali o stůl a z 20 centimetrů vám něco nabízeli. To nyní odstoupilo a číšník hovoří z odstupu, a to si myslím, že je dobrá věc.
Co se týče rukavic, tak ty nemají smysl. Ty vydrží čisté jen do doby, než se dotkneme něčeho jiného – kabátu či jídelního lístku.
Co se tedy změnilo a co zůstane při starém?
Již se vracíme ke kontaktním situacím. Vidíme to všude. Lidé už se normálně vítají a na ulici se chovají jako před krizí.
Důležitá věc ale je, že jsme se naučili kýchat, kašlat a smrkat. Zatímco dříve jste viděla v tramvaji, na ulici i v letadle, jak někdo kýchnul a před sebou rozprašoval aerosol bakterií, tak dneska už to nevidíte. Řada lidí si zvykla kýchnout do kapesníku, do ohbí lokte, případně se odkloní do ústraní.
Když dneska někdo kýchne v tramvaji, tak polovina lidí vystoupí, protože jsme si uvědomili, jak to může být vražedné. Je to dobré poučení. Naučili jsme se také udržovat odstup. Neobtěžujeme lidi v jejich osobní zóně. Dbáme na hygienu a naučili jsme se mýt ruce.
Témata:
Související
Samozřejmě. Je také zajímavé, že nedokázal poradit ani Havlovi, aby všude kam přijde nečmudil. Prostě zoufalec.