8°C
Kdy jste začal s řízením?
První řidičák na pionýra jsem absolvoval hned v patnácti letech a zažil u toho spoustu legrace. Na auto si ho pak udělal na gymnáziu v Hradci Králové. Autoškolu jsme měli jako nepovinný předmět, skoro zadarmo a v rámci školy, nebrala tedy ani volný čas.
Reálně jste začal s autem jezdit kdy?
Až na vysoké, kdy mi rodiče půjčovali žlutou oktávku. Ještě větší radost jsem měl ale ze strýcovy. Měl tu kulatou, s řazením pod volantem.
A první vlastní auto?
Na to jsem čekal dlouho a ještě to bylo tak napůl: pomohl jsem koupit rodičům Škodu 125. První úplně vlastní auto jsem si koupil až v Americe v roce 1990. Začal jsem tam s mazdou, jedna střídala druhou a na mazdě jsem nakonec v USA i skončil.
Jaká to byla změna přejít z ČSSR do USA?
Obrovská. V Československu jsem se v autě trápil po staré silnici z Hradce do Prahy po vesnicích a v Americe se přede mnou najednou objevily šestiproudovky, automatické převodovky a – což se mi líbilo nejvíc – automatické dvoubodové pásy zajíždějící po zabouchnutí dveří. Za mě škoda, že se od nich upustilo.
Změnila vás Amerika jako řidiče?
To každopádně. Naučila mě řídit v různých podmínkách, v zácpách a jiných složitých situacích, naučila mě přejíždění ne z jednoho do třetího, ale rovnou z druhého do šestého pruhu. Také parkovat natěsno, i když to časem dorazilo i k nám, šestiproudovky žel ne.
Pak přišel dlouhý život ve Švédsku. V čem je autařsky jiné?
Ze Švédů by člověk vyrostl, předpis je pro ně modla. Takže u cedule obce na to hamtnou a jedou předepsanou rychlostí, spíš pomaleji. My, Češi, na to nejsme úplně zvyklí. Ne že bych jezdil jako pirát, ale jsem naučený si podmínky přizpůsobit. Švédové ale pojedou i uprostřed noci městem pětačtyřicet. Co jsem se ve Švédsku hlavně naučil, že vzdálenost je relativní věc. Oni ji počítají v královských mílích, takže řeknou patnáct a ono je to sto padesát kilometrů. A to se třeba jedou jen vykoupat, je to pro ně nicotná vzdálenost. My to máme jinak. Já když jedu podobných dvě stě kilometrů do Zlína, trvá mi to dva dny.
Švédsko, to je parádní zima. Máte z ní nějakou příhodu?
Cestoval jsem v obrovské vánici do lyžařského střediska úplně na severu Švédska, chumelilo, že nebylo vidět na krok. Jeli jsme ve dvou autech, nikdo nikde celých 580 kilometrů – ve Švédsku je fakt všechno jinak… Vidím moc hezkou rovinku, že to teda trochu rozjedeme, dobrých sto deset jsme zmáčkli. No, a silnice najednou přehrazená třímetrovou sněhovou bariérou. Řidič přede mnou do toho obřího jazyku vlétl, těžko jsem mohl začít na sněholedu brzdit. Takže jel dál a doufal, že auto přede mnou projelo a nezůstalo uvnitř zapíchnuté.
Jak to dopadlo?
Dobře. Projel jsem. Pak už zbývalo jen třicet kilometrů do hor, ale najednou závora: „Tudy se nejezdí!“ „Jak nejezdí? My tu máme zaplacený pobyt,“ povídám. „Dobře, počkejte, za tři hodiny přijede pluh.“ Přijel, otevřeli bránu, odpočítali deset aut, zavřeli, protože desáté auto už bylo tak zasypané, že to nešlo. Stěrače marnost, jen mráz a já tohle všechno absolvoval s hlavou z okénka.
Je to největší historka ze severu?
První, na kterou jsem si vzpomněl. Jinak mám ze Švédska spíš ty každodenní, praktické. Třeba trojí vstávání za noc kvůli odhazování sněhu od garáže. Jinak by člověk ráno odhrnoval sníh tři hodiny. Taky jsem se tam naučil jezdit s hřeby, na sněhu, na ledu, protože Švédové v podstatě jen pluhují, aby jim losi a sobi nechodili do silnice lízat sůl. Pak mě taky dostalo, když jsem hrál v Södertälje, kde je fabrika Scanie, že od chvíle, kdy v Lulee, kde jsem hrál pak, vyjede ze železáren ocel, už má na sobě razítko, ke kterému konkrétnímu autu bude patřit. Takže každý kus plechu už na začátku ví, že bude patřit k vozu támhletoho strejdy z Belgie.
Boural jste ve Švédsku někdy?
Vážněji jednou. Vezl jsem děti do školy a sjížděl z kopečka na téčko, samý led, jel jsem maximálně dvacet, ale i tak bez šance zastavit. Chlápek, který odešel čerstvě do důchodu si koupil nové volvo, měl ho týden a já mu ho zbořil. Začal řvát, ale když viděl řvát mé děti, nechal toho.
Na které auto nejvíc vzpomínáte?
Ve Švédsku jsme fasovali hlavně škodovky, nejvíc ale vzpomínám na Mazdu MPV, kterou jsem koupil v roce 2000 a mám ji doteď. Už ne jako rodinné auto, ale například když je potřeba převézt sekačku na zahradu. Tohle auto mě nadchlo, jak moc funkční bylo. Sedm vyndavacích sedaček, obrovský placatý prostor, vždyť my se v mazdě kompletně odstěhovali ze Švédska po devíti letech: kola, skříně, vše se tam vešlo.
Jaký byl návrat do Česka?
Já se krátce vrátil v polovině devadesátek a pamatuji si, jak bylo časově náročné se procpat po okreskách do Prahy, tou jste pak ale projeli jako nic. Dneska je to přesně obráceně. Z Hradce jsem na Černém Mostě za čtyřicet minut a pak jedu další hodinu na Pankrác. A není to jen Praha. Pracuji teď ve Zlíně, člověk by řekl malé město, ale vede jím vlastně jedna silnice a tou musejí projet všichni.
Kam jezdíte rád?
Do Hradce Králové, tedy domů, ale jinak spíš pryč z Česka. Tam se dokážu i kochat: na trolích stezkách v Norsku, ve švýcarských horách. Ale upřímně: já bral hned od začátku auto jako kladivo. Potřebuji zatlouct hřebík, vezmu kladivo. Potřebuji někam dojet, sednu do auta. Teď ve Zlíně jsem ale přičichnul k motosportu, svezl se na Barumce při cvičné rychlostní zkoušce a byl to fakt zážitek.
Co jste se o sobě dozvěděl?
Že neumím řídit! Že se se soutěžním autem vůbec nerozjedu, nezařadím. Ale co rallyové auto umí! Stačí sházet kvalty dolů a stojí, to mě fascinuje.
A elektromobily a další novátorství, kterého je teď plno?
Zajímám se o to, ale ryze prakticky. Dokud s elektromobilem nedojedu, kam potřebuji, a já potřebuji denně minimálně dvě stovky kilometrů do Zlína, co s tím? S auty jsem dokonalá ukázka pragmatika.j. ◀
Martin Hosták
- Rodák z Hradce Králové, je mu 52 let.
- Bývalý hokejista, s reprezentací vybojoval medaile na MS 1990 a 1993, hrál i na olympiádě 1994 a MS 1995.
- Po zisku titulu se Spartou 1990 přešel do kanadsko-americké NHL, do roku 1992 hrál za Philadelphii Flyers. Pak se přesunul do švédské ligy, kde vydržel až do roku 2001: hrál postupně za MoDo, Södertälje a Luleu, v roce 2000 získal cenu za nejvíc vstřelených branek.
- Po skončení kariéry trénoval dospělé i mládež a až do roku 2017 také komentoval hokej v České televizi, skončil, neb se stal generálním manažerem hokejového klubu ve Zlíně.
Co jsem se ve Švédsku hlavně naučil, že vzdálenost je relativní věc. Oni ji počítají v královských mílích...
