8°C
Jak se to stane, že se vysněný partner promění v tyrana?
Můj příběh začal už na střední škole, kde jsem se s bývalým manželem seznámila. Po maturitě jsme se rozhodli vzít a odjet na zkušenou na Nový Zéland, kde jsme měli nejenom cestovat, ale také pracovat, zlepšit se v angličtině a poznat místní kulturu. Byl to především manželův sen, ale já se rozhodla ho podpořit a jít do toho s ním. Už první týden po příjezdu mi ale bylo jasné, že tohle dobrodružství bude tak trochu jiného charakteru.
Bylo to vůbec poprvé, co jsem byla takhle daleko od své rodiny, od přátel. Hodně se mi stýskalo a často jsem brečela, a to ho přivádělo k šílenství. Myslel si, že když odjedu a budu jenom s ním, budu šťastná, ale já místo úsměvů rozdávala slzy. Samozřejmě jsem se snažila své pocity skrývat, abych ho nenaštvala, nezklamala, ale on mě po těch několika letech chození dobře znal.
Jak pobyt v tak daleké zemi pokračoval?
Když mě jedno ráno zahlédl v koupelně s opuchlýma očima, vytrhl mi z ruky telefon, kde byla rozepsaná zpráva našim domů, a se slovy, že mi ho vrátí, až si tady zvyknu, mi ho prostě zabavil a strčil k sobě do batohu. V tu chvíli jsem věděla, že to není dobrý a měla jsem takový zvláštní pocit, jako bych cítila, že s ním žít navždycky nebudu. Podotýkám, že to bylo 4 měsíce po svatbě. Od té chvíle to bylo jako hra na kočku a myš. Kdo s koho. Telefon mi vracel a zabavoval podle toho, jak moc jsem se mu zdála „hodná a poslušná“ a jak moc se mi stýskalo po domově.
Došlo i na fyzické útoky?
Ano, časem to bylo čím dál horší. Po zabavení telefonu přišel i zabavený notebook a tablet, taky facky, nadávky, ponižování a v neposlední řadě škrcení a zamykání doma. Doteď si pamatuji, jak jsem se jednu noc doslova plazila po zemi pro telefon, který měl schovaný v batohu vedle sebe a on mě u toho nachytal. Strašně jsme se tu noc porvali. Já především za svá práva, on za to, abych se mu poddala a poslouchala ho na slovo. Na poslední den na Novém Zélandu si pamatuji jako včera. Bylo ráno a on mě nechtěl pustit do práce, když jsem se stavěla na zadní a dovolila si něco říct, chytil mě pod krkem a začal mě škrtit. Kopala jsem ve vzduchu nohama jako šílená. Pak se mi naštěstí podařilo utéct.
Jak dlouho trvalo, než jste se rozhodla odejít? Co vám v tom pomohlo?
Ještě půl roku trvalo, než jsem se odhodlala odjet z Nového Zélandu. Pomohla mi policie a já si tak mohla v klidu zabalit svoje věci a odletět. Za měsíc se však za mnou vrátil a prosil, že už bude všechno jinak, že se změnil. Vztah ještě další 2 roky pokračoval, bylo to ale ještě horší. Neustálé odcházení a následné omlouvání se, nemělo to konce. Nakonec mi pomohla souhra náhod a štěstí.
V práci jsem se seznámila s klukem, se kterým jsme se dali do řeči, a byl na mě tak strašně hodný, že jsem se mu svěřila s tím, co se u nás doma děje. Povídali jsme si hodiny a byl to on, kdo mi pomohl, dodal odvahu a já tak požádala o rozvod a definitivně odešla. Nikdy mu nebudu schopná vrátit to, co pro mě udělal. Kdyby ho nebylo, možná bych navždy zůstala s bývalým manželem.
Jaké pocity domácí násilí provázejí?
Těch pocitů byla celá řada. Mísila se ve mně nenávist a lítost. Pak chuť bojovat a taky naděje, že to všechno bude jako dřív. Samozřejmě taky láska, vzpomínky a závislost na něm. Bez těch bych s tím člověkem pravděpodobně vůbec nebyla. No a také jsem ex manžela neustále obhajovala a omlouvala. Že facka přilétla, protože zrovna neměl svůj den, nebo že mi nadává, protože je nervózní z práce. Bylo to zvláštní období v mém životě. Zkušenost to byla ale k nezaplacení.
Popište vznik vaší knihy...
Po rozvodu na mě padly obrovské stavy úzkosti. Často jsem plakala a kolikrát jsem nemohla ani vstát z postele. Netušila jsem, co sama se sebou. Natož aby to vědělo moje okolí. Přítel nevěděl, jak mi pomoci, ale napadlo ho, že bych se mohla ze svého trápení vypsat, a tak jsem si založila blog. Nejprve jsem tvořila články o tom, kam jet na výlet, co jsem měla k snídani nebo jak udělat ty nejlepší šunkofleky. Pak jsem si ale řekla, že bych mohla vytáhnout kostlivce ze skříně a třeba tím někomu pomoct.
A tak jsem přemýšlela nad tím, jak to uchopit, jak sepsat všechno to, co se mi dělo, a dát tomu nějakou strukturu, aby ostatní ženy věděly, že na to nejsou samy. A tak vznikla kniha Svobodomyslná. Když jsem ji poprvé držela v ruce, nemohla jsem tomu uvěřit. Kniha není jenom smutná, má šťastný konec a je plná náhodných myšlenek a postřehů, které mi za ty roky proletěly hlavou.
Tušíte, jak dnes váš exmanžel žije?
Nic o něm nevím a ani nechci. Jsem šťastná a spokojená se svojí rodinou, a to je pro mě nejdůležitější. Nechci se vracet k nějakým vzpomínkám. Kniha ve mně uzavřela všechno to, co se mi dělo. A ukončila tak nejenom moje úzkosti, ale i všechnu zášť a nenávist. Ze začátku jsem měla z vydání knihy obavy, ale pak jsem si řekla, že pokud to neudělám já, neudělá to třeba nikdo. A to mi dodávalo odvahu.
