9°C
Roušky se staly fenoménem posledních měsíců. Když vypukla pandemie a ochranných pomůcek byl nedostatek, Češi oprášili šicí stroje, navlékli nitě a zasedli k šití. Nešili ale jen pro sebe nebo pro nejbližší okolí, ale neváhali věnovat hodiny svého času a úsilí a roušky rozdávat tam, kde je třeba. Do porodnic, do nemocnic nebo do dětských domovů. Národní muzeum se rozhodlo zdokumentovat tento fenomén posledních měsíců a představit výběr těch nejzajímavějších kusů.
„Jedním z hlavních úkolů muzea je dokumentovat dění a události kolem nás a nechávat budoucím generacím obraz naší doby, včetně uchovaných sbírkových předmětů. Symbolem koronavirové krize v České republice se bezpochyby staly roušky. Národní muzeum jich několik desítek za poslední týdny převzalo do svých sbírek, včetně popsaných příběhů, které je provází. Symbolicky v den, kdy již není nutno zakrývat venku naše tváře rouškami, otevíráme malou výstavu těch nejzajímavějších, také jako poděkování všem, kteří v těžké době pomáhali ostatním,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.
Muzeum bez front a za polovic
I když je v Národním muzeu až do 15. července vstupné jen za polovic, ve všední den a k tomu v dopoledních hodinách nebyl rozhodně v muzeu žádný nával. Jen pár maminek s dětmi a pár dalších lidí.
„Ráno nebylo moc hezky, tak jsem s dětmi nechtěla jít ven na hřiště. Navíc jsem na sociálních sítích zaregistrovala, že je tu výstava roušek, tak jsme se sem s klukama vypravili,“ říká mladá maminka Hanka. „Jakmile nastala povinnost nosit roušky, trochu jsem měla strach, jak to kluci vezmou, ale naopak mě překvapili. Vzali to jako hru a teď si je ani nechtějí sundávat. Prý si připadají jako banditi a moc se jim to líbí,“ řekla se smíchem Blesku.
A které roušky se klukům nejvíc líbily? „Mně se moc líbila ta se suchým zipem, kolikrát mám žízeň a je hrozná otrava si roušku sundávat, napít se a zase nandat. Takže taková by se mi líbila. Jinak je ale nošení roušek sranda,“ svěřil se Blesku starší z chlapců, Ben (7). Mladší Maxík (4) se trošku styděl a tolik sdílný nebyl, ale podle maminky má rád všechny zvířátka a moc se mu líbila ta s broukem.
Roušky ze svatební košile, ale i od návrhářů
Kromě roušek, které se zalíbily chlapcům, najdou návštěvníci v muzeu ale mnoho dalších. Asi nejzajímavější příběh má rouška šitá ze svatební košile. „Manželovu svatební košili jsem léta nedokázala vyhodit, přestože už byla obnošené a jen ve skříni zabírala místo. Až když přišla pandemie, vytáhla jsem stroj, vzala nůžky a košili rozstříhala,“ napsala ke své roušce Frederika Cundralská.
Je tu i mnoho roušek od známých českých návrhářů. Minimalistické roušky on Petry Balvínové, která začala šít roušky ihned 12. března pro své zákaznice a rodin. Pak pokračovala se šitím klasických látkovývh ústenek pro domovy seniorů, nemocnice a dětské domovy. Nechybí ani Japonskem inpisrovaná rouška od Liběny Rochové nebo rouška značky Peter James Proud, kterou lze sladit s košilí, které firma zakázkově šije.
Roušky spojily Česko
Úsilí, které Češi do šití roušek vložili, bylo neuvěřitelné. Takřka přes noc se rozjely šicí stroje po celé České republice. Spoustu roušek pro potřebné ušila i vietnamská komunita. Když se na sociálních sítích objevil příspěvek jedné Vietnamky, že její táta zavřel večerku dřív, aby s mámou mohli šít roušky, zavládl nejen silný pocit soudržnosti, ale i naděje. Není proto divu, že se o fenoménu „roušky v Česku“ zmiňují i zahraniční media. O výstavě v Národním muzeu napsal i britský celostátní deník The Times.
