S jakými pocity či myšlenkami tuhle písničku zpíváte, když jste se přiblížil k dalšímu životnímu mezníku?

„Pořád ji zpívám s chutí. Naživo dobře šlape a lidi ji mají rádi. Padesátku moc neřeším, cítím se fyzicky i psychicky mnohem líp než před sedmnácti lety. Narodily se mi děti, srovnal jsem si profesní život, zhubnul pár kilo. Dokonce se mi na chvíli ulevilo, že kvůli koronaviru nebudu muset pořádat nějakou oslavu.“

Nemáte je rád?

„Už jsem se asi naslavil dost… A navíc jsem hodně stydlivý člověk.“

Pro mnohé muže je padesátka psychologický zlom, kdy si uvědomují, že s největší pravděpodobností jsou definitivně za půlkou života a snaží se z něj ještě urvat maximum. Pořizují si milenky, druhé, třetí či v pořadí následující manželky, chtějí si sílu dokázat ve sportu, v překonání vlastních hranic. Jak se to projevuje u vás? Cítíte tuhle touhu dokázat, že jste ještě plný sil?

„U mne se naopak začínají dostavovat chvíle bohorovného klidu. Přestal jsem se někam hnát, něco obhajovat, zbytečně se stresovat. Užívám si rodinný život, jsem co nejvíc s dětmi, dokud jsou malé. Do toho mám kapelu ze skvělejch lidí, skládáme spolu písně a můžeme pak na koncertech využívat ty nejlepší technický vymoženosti a fóry, o kterých se nám v mládí ani nesnilo.“

Bývalá manažerka Chinaski a máma Marpa: Zametli se mnou!

Co způsobilo, že jste se přestal hnát, něco obhajovat?

„Logicky to přichází s věkem. Nasbírali jsme spoustu zkušeností, pohybujeme se na scéně víc jak 20 let, nemusíme už nikomu nic dokazovat. Můžeme to dělat pro radost, radost z hudby a společně stráveného času.“

V tom hitu s názvem 1970 zpíváte: Nechci tu hloupě vzpomínat, koho taky dneska zajímá silnej ročník 70. Nejste sice autorem textu, ale cítil jste ročník narození někdy jako nevýhodu?

„Myslím, že nikdy. V jistém pohledu je to dobrý ročník, v listopadu 1989 mi bylo devatenáct a můj start do života se spojil s tou ohromnou změnou ve společnosti.“

Také vám vaši říkali, abyste nehasil, co vás nepálí a nebojoval sám?

„Tohle vnímám jako stigma naší generace. Jako děti jsme kolem ponejvíc slyšeli: Hlavně se do ničeho nemíchej, nikde nic neříkej. Když budeš navenek držet formu, doma si pak budeš moct dělat skoro všechno, co budeš chtít. Zavřelo nás to do ulit a svým způsobem zdeformovalo naše vnímání společenského života.“

Co vás tenkrát nejvíc štvalo?

„To nebylo úplně naštvání, jen jsem zíral, jak všichni dodržují společenský úzus, který evidentně nefunguje. Jak místo světlých zítřků se jen záplatují ty největší průšvihy. Jak se to mocným sype pod rukama a my jim k tomu máváme v průvodu pod tribunou.“