7°C
Rodina Mašínů je úzce spojena s významnými událostmi českých dějin 20. století. Na jednu stranu obdivuhodně a hrdinsky, na stranu druhou kontroverzně a rozporuplně. Josef Mašín st. (†45) spolu s Josefem Balabánem (†47) a Václavem Morávkem (†38) tvořili proslulou protinacistickou odbojovou skupinu Tři králové. Mašínovi synové Ctirad (†81) a Josef (88) pak vešli v povědomí jako bojovníci proti další totalitní ideologii – komunismu.
Záškodnictví a útěk
Nedlouho po druhé světové společně se Zbyňkem Janatou, Václavem Švédou a Milanem Paumerem (†79) dali vzniknout odbojové skupině, která během 50. let prováděla nebezpečné záškodnické kousky, při kterých bylo zavražděno i několik příslušníků SNB či nevinných obětí.
Diverzní činnost skupiny vyústila v útěk do Západního Německa v roce 1953. Na rozdíl od Mašínů a Paumera se utéct nepodařilo právě Janatovi a Švédovi, kteří byli lapeni ve Východním Německu a vráceni zpět do Československa. V něm byli společně ještě s Ctiborem Novákem, který byl strýcem bratří Mašínů, a jehož komunisté v zinscenovaném procesu označili za původce činnosti jejich diverzní činnosti, odsouzeni k smrti. Poprava proběhla 2. května 1955.
Hrdina dvou odbojů
Všichni tři byli uškrceni v Praze v pankrácké věznici, která se mimo dalších mnoha jiných popravených stala i smutným jevištěm pro justiční vraždu Milady Horákové (†48) v roce 1950. „Já jsem tatínka milovala. Když jsem později náhodou zaslechla, že už není, tak jsem pod peřinou plakala a plakala,“ svěřila se v roce 2013 Ludmila Zouharová (74), dcera Václava Švédy, Petru Markovi, který stojí za iniciativou Bez-komunistů.cz.
Oč smutnější pak osud Václava Švédy byl, když ještě jako student bojoval proti nacistům. „Tatínek byl v listopadu 1939 student, nacisti ho zavřeli, komunisti pak popravili,“ uváděla. V období protektorátu, ještě coby dvacetiletý mladík, padl kvůli svému boji za svobodu českého národa do sítě gestapa. Obdivuhodné však je, že se mu z vězení podařilo utéct.
„Václavu Švédovi se po zavření nacisty podařilo uprchnout dokonce z budovy gestapa, z 5. patra vylezl po okenní římse,“ vysvětlil pro Blesk.cz Petr Marek. „Chtěl bojovat, dostat se k západním jednotkám, podařilo se mu uprchnout až do Švýcarska, ale tam odtud ho vrátili zpět do Německa. V nacistickém vězení byl do konce války. Komunisti sebrali jeho rodině domov sousedící s rodinným statkem Mašínových v Lošanech,“ vysvětluje Marek s tím, že se Švéda se starým Mašínem, a tudíž s oběma jeho syny, velice dobře znal už v protektorátních letech, ne-li dříve.
Osiřelé dětství
Ztráta tatínka v životě paní Zouharové nebyla zdaleka jedinou. Její maminka Ludmila dostala 18 let vězení. Jejího dědečka Františka Švédu pak komunisté odsoudili k 15 letům a její strýčky Zdeňka a Vratislava ke 20 letům vězení!
O tehdy sedmiletou paní Zouharovou a jejího čtyřletého bratra Radslava (71) se musela starat babička, která měla sama už tak těžký život. Na „stará kolena“ pracovala na poli v JZD a děti se jí alespoň v tomto snažily pomoc. „Museli jsme okopávat a vytrhávat řepu. Nikdy jsem se neptala, proč to musíme dělat. Bylo to automatické,“ svěřila se v rozhovoru dokumentaristovi Adamu Drdovi v rámci projektu Paměť národa.
Tatínka se nikdy nedočkala, stejně jako místa posledního spočinutí jeho ostatků. Ty totiž, podobně jako ostatky jiných obětí komunistické zvůle, byly rozprášeny a zničeny tak, aby dotyční nemohli mít vlastní hrob. Maminky se paní Zouharová dočkala až v roce 1963.
Břímě jména
O osudech paní Ludmily Švédové, manželky popraveného, se v roce 2010 v odborném periodiku Paměť a dějiny zajímala historička Markéta Doležalová. „Byla odsouzena za maření pátrání po svém manželovi a napomáhání při jeho trestné činnosti k trestu odnětí svobody na osmnáct let,“ píše. „Její činy, tak pochopitelné a přirozené pro manželku a blízkou příbuznou mužů tvořících jádro skupiny Mašínových, byly posuzovány jako velezrada. Ve vězení strávila deset let, neviděla své děti vyrůstat.“
„Když se v roce 1963 po amnestii dostala na svobodu, hledali k sobě s dětmi obtížně cestu,“ píše dále Doležalová. „Jediné zaměstnání, kterým mohla sebe a děti skromně živit, byly úklidové práce nebo práce dělnice v přerovské továrně. Dožila se pádu totality, ale svobodných časů si příliš neužila, zemřela v roce 1991.“ Ještě před smrtí se ale měla dozvědět úplnou pravdu o tom, proč její manžel oproti jiným nezvládl útěk do svobodného světa na Západě.
Jeden za všechny, všichni za jednoho
To se však musíme vrátit zpět do roku 1953, kdy se skupina bratří Mašínů probíjela Východním Německem na Západ. Václav Švéda byl tehdy u Schönwalde postřelen do ruky. Co se dělo poté, měl paní Zouharové v roce 1990 vylíčit přímo Josef Mašín. Vážně postřelený Švéda, který utrpěl značnou ztrátu krve a docházely mu síly, tehdy vybízel své druhy, ať jej nechají na místě, a sami utečou.
„Měl bolesti. Možná to měli udělat,“ sdělila paní Zouharová v roce 2006 spisovateli Jáchymu Topolovi pro týdeník Respekt v souvislosti s ranou z milosti, nad kterou prý Švédovi kumpáni přemýšleli, aby jej ušetřili mučení a pravděpodobné popravě. „Ale nedokázali to. Měli ho moc rádi.“ Švédovy ostatky nebyly nikdy nikde po popravě nalezeny, byť podle Petra Marka není vyloučeno, že se nachází na masovém pohřebišti Ďáblického hřbitova, kam nacisté i komunisté sváželi nepohodlné osoby.
