Kadeřníkovi Lukášovi zavřeli kvůli koronaviru salon. Naučil se šít a vyrobil přes 400 roušek
Ze dne na den mu opatření proti koronaviru zavřela kadeřnický salon, který pro něj byl vždy více než jen zdroj obživy. Následovalo nekonečné drnčení telefonů, nátlak klientů na soukromé stříhání doma i onemocnění blízké kamarádky. Kadeřník Lukáš (25) se však v náročné situaci snažil neztratit pozitivní přístup. Odjel za rodinou, poprvé v životě usedl za šicí stroj a společně poté rozdali přes 400 roušek potřebným, řekl v rozhovoru pro Blesk Zprávy.
Jak vás prvotní opatření proti koronaviru ovlivnila?
Najednou jsme se ráno probudili a vše bylo zavřené. Myslel jsem si, že to třeba bude jen na chvilku a v hlavě vyplanulo spousty otázek. Mám i kolegyně, které jsou například matky samoživitelky a bylo jasné, že se situace bude muset nějak řešit. Začali jsme také přemýšlet, co když to bude trvat déle a salon nebude zvládat nám nadále vyplácet výplaty? I když máme velkou důvěru v našeho majitele, tak to všechno samozřejmě tlačilo pořádně na naši psychiku.
Jaká byla reakce ze strany vašich zákazníků?
Někteří klienti začali volat hned od prvního dne a prosili nás, jestli bychom je nemohli přijít ostříhat do jejich domovů. A takhle to pokračovalo několik dní a prakticky i dneska mi přišly nějaké zprávy, zda bych nemohl jít stříhat k někomu do domu. Nemůžu vědět, zda náhodou covid-19 nemám a neumím si představit, že bych takto ohrozil lidi ve svém okolí. Zdraví je u mne na prvním místě. A proto klientům říkám, i když naléhají a slibují až trojnásobné platby, že k nim prostě nejdu.
Bylo pro vás odmítání svých často oblíbených zákazníků náročné? Jak na vaše „ne“ reagovali?
Někteří samozřejmě situaci respektovali. Ovšem, u některých začalo i takové mírné vydíraní, typu já tedy půjdu k někomu jinému, změním salon a podobně. Nebyl jsem v tom však sám. Mám i kamarády v jiných kadeřnictvích a kolegy, kteří jsou OSVČ, a extra výdělek by se jim tedy velmi hodil, ale všichni jsme se rozhodli, že karanténu nemůžeme a nebudeme porušovat.
Jak se tato situace vyvíjela dál?
Telefon nepřestával zvonit a do toho se mi svěřila kamarádka, že má koronavirus, a druhá, že byla s někým nemocným pracovně v kontaktu a bojí se, že je také pozitivní. Bylo toho najednou nějak moc a já měl nervy na pochodu. Sbalil jsem si kufr, sedl do auta a odjel jsem pryč. Všechny ty informace o nedostatku roušek a respirátorů. Informacím o koronaviru se nedalo uniknout a já si v autě uvědomil, že když už nemůžu pracovat, tak mohu alespoň nějak pomoci a budu tedy šít roušky.
Už jste někdy něco šil?
Ne a moji rodiče na mne nejdřív koukali jako na blázna. Nikdy jsem u stroje neseděl. Věděl jsem maximálně, že tam nějak kmitá jehla. První úkol tedy byl najít šicí stroj, který jsme naposledy viděli tak před dvanácti lety. Pak ho tedy zprovoznit, protože on přežil i povodně, tak si umíte představit, v jakém byl asi stavu. Asi čtyři hodiny jsme seděli nad šablonou. Přesunuli jsme se všichni do garáže a vytvořili takovou rodinnou manufakturu. Jeden stříhal, druhý šil, třetí přežehloval a čtvrtý navlékal tkalouny a různě jsme se střídali. Z mého nápadu najednou byla akce pro celou rodinu.
Kolik roušek jste byli schopní ušít a co jste s nimi dělali?
Myslím, že jich bylo tak čtyři sta. Rozdávali jsme je rodinám, přátelům i lidem na ulici, kteří je neměli. Moje teta pracuje v nemocnici, tak jsme je rozdali i tam. Několik jsem jich pak vezl zpátky do Prahy a dal jsem je zkrátka lidem, kteří je potřebovali.
Vláda začíná rozvolňovat některá opatření. Zatím se plánuje, že kadeřnictví se budou otvírat od 25. května. Jaký na to máte názor a jak asi bude vypadat vaše práce v této nové koronavirové éře?
Těším se do práce, ale jak jsem říkal, zdraví je pro mě i u nás v salonu na prvním místě. Jistě budeme muset dodržovat přísná hygienická opatření. Rukavice budou trošku problém, protože v nich budeme klienty tahat za vlasy. Ale to se dá zvládnout, při barvení je stejně už používáme. Foukání v roušce však bude tedy mnohem větší komplikace. Už tak je v ní vedro a představte si, když začne foukat těch dvacet dva fénů, do toho různé kulmy a žehličky. Barvu děláme dvě hodiny, jsme s klientem v úzkém kontaktu, když melírujete, tak je to minimálně hodina a balayage je klidně i čtyři hodiny. Na jedné směně je nás dvaadvacet, plus dvaadvacet klientů, recepce, asistenti a lidi, co se starají o salon, a najednou to nabyde a jedná se o velmi blízký kontakt poměrně velké skupiny lidí. Myslím si, že vláda bude muset ještě detailněji specifikovat restrikce a konkrétní opatření.
Jaká teď panuje nálada u vás v salonu. Došlo už k nějakému propouštění?
Nedošlo. Obdivuji našeho majitele. Jsme velký salon a jen kadeřníků je nás čtyřicet čtyři. Salon je zavřený a nevydělává ani korunu a do toho samozřejmě běží nájem. Náš šéf Libor Šula nikoho nepropustil a myslím si, že by k tomuto kroku ani nepřikročil. Musím říct, že v něm máme všichni velkou oporu a důvěru. Celý tým drží při sobě a všichni se snažíme být pozitivní.
Jak se na současnou situaci díváte nyní? Už jste zažehnal počáteční stres?
Myslím si, že vláda reagovala včas a správně. Velmi pozitivně mne překvapila i reakce našeho národa. Z počátečního psychicky náročného období jsem se i díky podpoře přátel a rodiny dostal a teď konečně řeším resty. Vymaloval jsem si a začal jsem i konečně sportovat. S kolegyní chodíme běhat a cvičit. Zkouším nové recepty na vaření a pečení. S mojí malou neteří si teď voláme každý den, říká mi Ukášku a dodává mi strašně moc pozitivní energie.