8°C
Začněme asi tím základním. Můžete vysvětlit, co to znamená být nebinární člověk?
Jsem nebinární, což znamená, že se neidentifikuji ani jako muž, ani jako žena. Necítím příslušnost ani k jednomu z těchto dvou pohlaví. Přála bych si, aby lidé dohlédli dál za mé tělo a viděli mě takovou, jaká opravdu jsem. To, jak mé tělo vypadá, neurčuje to, kým jsem, jak se budu cítit, jak chci, aby mě ostatní vnímali, jak vnímám sám sebe. Mé tělo jednoduše není překážkou či nedostatkem, už vůbec není špatné a necítím se v něm uvězněn. Jednoduše pro mou identitu není tak podstatné. Důležité je to, kým jsem, mé reálné a opravdové já.
Okolí vás nejčastěji vnímá jako ženu…
Jelikož mé tělo vypadá určitým způsobem, při naprosté většině interakcí jsem opravdu chápán jako žena. Tohle označení je mi však nepříjemné, někdy až bolestivé. Když mě lidé označí za holku či slečnu, připadá mi, jako bych něco hrála a předstírala, avšak nedobrovolně a bez mého vědomí. Zřejmě to však dělám tak dobře, že tomu ostatní věří.
Jak vás oslovují známí? Jak na vaše vnímání sebe samé reaguje okolí? Ono to totiž je pro okolí matoucí. Lidé jsou zřejmě sami v rozpacích a prostě jen neví, jak reagovat….
Je přirozené, že nedokážeme přemýšlet o skutečnostech, pro které nemáme slova a o kterých tak neumíme mluvit. Protože na tom, co říkáme, záleží. Na tom, jak oslovujeme ostatní a jaký jazyk používáme, když s nimi či o nich mluvíme, záleží. Čeština je proto pro mnoho nebinárních lidí problém. Jakožto těžce genderový a nepřizpůsobivý jazyk nám podkopává nohy. Nechci být oslovován ani jako slečna, ani jako mladý pán. Nechci, aby mě a mou přítelkyni lidé oslovovali jako holky. Rozumím tomu, že mé požadavky mohou být matoucí a zůstat nepochopeny, nicméně i tak mám právo na to, abych se ve společnosti cítila dobře. Proto prosím zkuste raději oslovení: lidi či děcka. Stejně tak používám a střídám rod mužský i ženský, když o sobě mluvím, a cítím se dobře a viditelně, když to dělají i ostatní.
Často se setkáváte s nepochopením okolí…
Mluvit o tom, kým opravdu jsem, je pro mě vždycky těžké, přestože to tak většinou nevypadá. Bojím se toho, že nebudu brán vážně, což se mi už mnohokrát stalo. Bojím se, že mě lidé budou se zájmem poslouchat a souhlasně přikyvovat, jakoby vlastně docela rozuměli tomu, o čem mluvím, avšak nakonec pro ně stejně budu slečna, která má akorát krátké vlasy a klučičí oblečení.
Jaké jiné situace jsou, kromě představování, pro vás nepříjemné?
Mohou pro mě být paralyzující a úzkostné běžné situace, ve kterých gender hraje určitou roli a kterými mnoho lidí prochází naprosto automaticky a bezmyšlenkovitě. Jako například návštěva veřejných toalet. Nestojím o zaražené pohledy, nechci, aby lidé kontrolovali, jestli jdou buď oni, nebo já do těch správných dveří, popřípadě, aby se mě snažili nasměrovat na ty toalety, kam si myslí, že patřím.
Jak sama sebe vnímáte? Jak se aktuálně cítíte?
Jsem na sebe opravdu pyšný. Jsem tady, jsem trans, jsem k sobě maximálně upřímná a to, co ostatní říkají, či jak mě vnímají, nemění, kým jsem. A člověk, kterým jsem, je boží a moc se mi líbí.
Psychoterapeut: Ten pocit mají lidé od pradávna
O nebinárních lidech si Blesk.cz povídal s psychoterapeutem Janem Kulhánkem z Psychoterapie Anděl.
Kdo jsou nebinární lidé?
Jsou to ti, kteří se nedokážou, nechtějí nebo nemohou ztotožnit s naším obecně platným pohledem, kdo je muž a kdo je žena. Někdo se necítí být mužem ani ženou, někdo se cítí být spíš opačným pohlavím, je tam více variant. Tito lidé, jako kdyby nechtěli nebo nemohli přijmout binární rozdělení, že muž je muž a žena je žena a že mezi tím v rámci normy nic není. Věříme, že jde o vrozenou dispozici.
Jde o nějaký nový fenomén?
Myslím, že to, že muži a ženy měli pochyby, zda obstojí ve své roli muže nebo ženy, jestli se narodili správně, že to tady bylo od pradávna. Vždycky měli někteří představy, jaké by to bylo, kdyby se narodili jako někdo jiný. Jen dříve to bylo společensky nepřijatelné nebo dokonce patologizované. Buď je upálili, nebo neposlouchali, nebo jim řekli, ty seš nemocnej. Někteří lidé se zkrátka narodí s dispozicemi nevejít se do svého pohlaví. Leckdy jsou to lidé, kteří jsou od dětství opravdu nešťastní, mění pohlaví anebo žijí hodně alternativně. Nebo jsou to lidé, u kterých se z nějakých důvodů pohlavní identita vytvořila jinak, než u většiny vrstevníků. Ti to mohou pojmenovat, najít si svou skupinu vrstevníků a ukázat, že nejsou divní, ale jiní.
Jak těžká je pro ně ta situace?
Jsou lidé, kteří odlišnost vyžadují a potřebují, snaží se nesplynout s davem, nebýt stádo, je to určitý povahový rys, podpořený třeba i výchovou. A pro toho, kdo se snaží vymezit, vymanit, být jiný, je ta situace určitě snazší, než pro ty, co chtějí být zapojení do skupiny, zařadit se a nevzbuzovat nadměrnou pozornost.
Pocit nebinárnosti bývá trvalý?
U někoho se může jednat o přechodné období, takže jak se postupem času osobnost dál vyvíjí a zraje, je možné, že zůstanou v nebinární skupině, ale jiní si možná najdou místo blíž tomu, jak jsme dnes zvyklí dívat se na odlišné pohlaví. Pro ty, co zůstanou v nebinární skupině je to alternativa, jak žít jinak, jak se jinak ve světě prezentovat, a tak vzniká nová identita, postoj, způsob života. Najdou si svou polohu ve světě rozděleného pohlaví, ve které se cítí dobře.
Pomáhá projekt TakyTrans
Facebookový projekt TakyTrans vznikl letos jako iniciativa bojující proti stereotypizaci trans lidí. Smyslem projektu je informovat o příbězích a zkušenostech trans lidí v České republice a pomoci šířit osvětu směřující k odklonu od lékařské definice tzv. „transsexuality“, která bývá až příliš často zobrazovaná jako jediná možná a správná, k reálnější představě toho, že neexistuje jen jeden způsob „jak být trans“.
