7°C
V naší domácnosti, stejně jako v celé republice, se toho za poslední týden hodně změnilo. Ještě 7. a 8. března jsem s Pepínem trajdal po pražských muzeích a galeriích a těšil se, že brzo otevřou novou australskou expozici s tasmánskými čerty v pražské zoo.
Nestabilní dílo
Na výstavě svérázného českého umělce Kurta Gebauera v Národní galerii Pepíno nadšeně maloval kameny po zdi a nad ním seděla nezajištěná sádrová postava. Celou dobu jsem si říkal, že tu sochu někdo shodí. Po chvilce mi to nedalo a do čmárání jsem se také zapojil. A zapomněl na sochu. Jak jsem se zvedal od dítěte, hlavou jsem o postavu samozřejmě zavadil: „Ježiši,“ spustila vyděšená kustodka, „ta má cenu šedesát tisíc.“ Naštěstí se socha trochu zaviklala, ale nezřítila se. Shodí ji někdo jiný.
Stihli jsme si také projít Náprstkovo muzeum, které se Pepčovi moc líbilo. V přízemí si pohrál v sibiřsky laděném dětském koutku, ve druhém patře jsem zase pořád slyšel „čiči“, když mi ukazoval egyptské hieroglyfy a malby s kočkami. V poslední expozici věnované indonéským kmenům si zatrsal u zvukového záznamu muziky domorodců a snažil se odmontovat hasičák.
Dítě a karanténa
Jenže v dalších dnech se začala situace ohledně epidemie koronaviru COVID-19 zhoršovat a s vládou nařízenou karanténou to vypadalo na noční můru rodičů. Být zavřený doma celé dny s nezastavitelným a znuděným dítětem. Přesto jsme každý den alespoň na tři hodiny vyráželi do obřího Malešického parku. Hned první den bylo dítě z nově objeveného parčíku úplně vyřízený. Mohlo volně běhat, pohrálo si na dětském hřišti a potkalo spoustu „bafbaf“. Jeden vlčák se dokonce nechal hladit a tulit. Unavený, olízaný od cizího psa a s pískem za plínou se Pepíno vrátil domů, a tím nám začalo jaro.
Každý den jsme se do parku vraceli a já sledoval, jak Pražané víc a víc nosí roušky. V pondělí jsem byl jeden z mála, co ji na sobě měl, připadal jsem si trochu jako blázen. V úterý už převažovali „orouškovaní“ a ve středu nařízení nerespektovalo jen několik jedinců. Včetně Pepína, který se ve svých patnácti měsících nenechal přesvědčit, že to nařídila vláda a měl by poslouchat. Horko těžko jsem ho v zimě ukecal aspoň na čepici.
Noční spánek
Nejnovější novinkou na poli výchovy se pak stal velmi razantní krok, kdy si žena sbalila peřinu, polštář, pyžamo a odstěhovala se do jiné místnosti. Doposud k dítěti vstávala v noci ona, protože s tatínkem Pepíno odmítal usínat a pláčem zoufale volal maminku. První noc byla pekelná. Synáček mi tři hodiny seděl na hlavě, brečel, hledal polohu. Trápil se. Druhý den jsem si koupil špunty do uší, obrnil se a po třech nocích nastalo výrazné zlepšení. Nyní se budí zhruba třikrát. Poprvé si lehne ke mně pod peřinu. Když se znova probudí, stačí přes něj přehodit ruku a pokojně spí dál. O tom, jak jsem Pepiho konečně naučil pít vodu, poreferuji zase příště.
