9°C
Do jisté míry panu profesorovi do výběru medicíny coby studijního oboru mluvily rodinné predispozice. Jeho tatínek byl také lékař. Že by ale tím spíše od dětství tíhl k jedné z nejnáročnějších profesí, to vůbec ne. „Lékařem jsem se stal v podstatě vylučovací metodou,“ směje se pan profesor.
„Chtěl jsem jít na univerzitu. Zajímaly mě nejvíce přírodní vědy a biochemie. Otec, původní odborností gynekolog, mne od medicíny spíše zrazoval, ale já si uvědomil, že tu biochemii mohu studovat i v rámci lékařství, tak jsem do toho šel,“ vysvětluje.
Jedno po druhém
Vylučovací metodou se pan profesor dopídil i ke svému nynějšímu oboru. „Původně jsem chtěl pokračovat ve šlépějích tatínka, ale před těmi více než 40 lety po gynekolozích nebyla poptávka, respektive jich byl nadbytek. Tak jsem se v Plzni začal specializovat na urologa,“ uvádí. Tehdy platil předpis, že lékaři nesměli pracovat v místech svého bydliště. Jakmile však měl možnost přestěhovat se zpět do Prahy, sáhl po ní.
„Jenomže v Thomayerově nemocnici zase nebylo volné místo urologa. Pouze dětského chirurga. Takže jsem se záhy začal věnovat této odbornosti, a vykonávám ji už 43 let,“ uvádí Dr. Havránek. Za tu dobu si vydobyl renomé jednoho z největších specialistů v daném oboru. Dokládá to účast v mnoha odborných radách, komisích i několik českých a slovenských ocenění.
Krušné začátky
„Do té doby jsem přicházel do styku především s dospělými pacienty. Péče o děti pro mne v prvních chvílích byla celkem nečekaný šok,“ připouští profesor, že začátky nebyly z těch nejjednodušších. „Už šest týdnů po nástupu jsem měl první pohotovostní službu, kterou jsem sloužil sám. To bylo celkem nervní, ale naštěstí nebylo tehdy tolik pacientů, kolik třeba dnes.“
Klinika v rámci Thomayerovy nemocnice, která platí za jedno z českých největších takto vysoce specializovaných pracovišť, se standardně zaměřuje na dětské zlomeniny, a to prakticky od miminkovského věku až po 18 let. Doktoři se také zaměřují na vrozené vady, vážné záněty ale i poranění orgánů nebo některé popáleniny. „Pro relativně čerstvého absolventa to není žádný med, vidět takováto zranění u těch nejmenších. Ale celkem rychle jsem se zaběhl a po pár dnech už jsem za odborné asistence poprvé operoval.“
Léta plynou, zranění se mění
Jak se změnila povaha a četnost dětských zranění v průběhu desetiletí, které Dr. Havránek zasvětil pomoci těm nejmenším? „Pravděpodobně počet úrazů, které musíme řešit, zůstává po všechna ta léta stejný nebo podobný. Co se ale změnilo, je určitě jejich závažnost,“ domnívá se. „Koncem 70. let jsme například operovali zhruba 10 zlomenin ročně, které se týkaly porušení kloubů v lokti, koleni nebo hleznu, dnes jich standardně operujeme kolem 600.“
„V době kdy jsem nastupoval, obor dětské traumatologie procházel průkopnickým vývojem. Neměli jsme moderní vybavení a přístroje, které máme dnes. Ty nám umožňují preciznější diagnostiku a také operační výkony,“ vysvětluje pan Havránek. Aktuálně prý klinika ošetří ročně zhruba 40 tisíc dětí ze všech koutů republiky, přičemž zhruba 4 500 tisíce z nich bývá hospitalizováno.
Nejvíce úrazů řeší lékaři u pacientů v pubertě při dospívání. „Souvisí to s historickým vývojem. Za našich let jsme dělali klasické sporty jako fotbal nebo lyžování. Dnes ale generace holdují adrenalinovým a rychlejším sportům jako snowboard nebo skateboard. Zatímco dříve jsme léčili u lyžařů převážně zlomeniny bérce, dnes řešíme těžší úrazy rukou, hlavy, páteře a pánve z kolizí ve vysoké rychlosti.“
Dále se také do nárůstu počtu závažnějších případů podepsal i rozvoj automobilismu. V ulicích dnes jezdí nejen mnohem více vozidel, ale řidiči nezřídka jezdí mnohem rychleji a nebezpečněji. „Přibyly úrazy jak ze sražení automobilem, tak i z dopravních nehod, kdy děti byly uvnitř vozidla.“
Zda-li mu vlastní zkušenosti z mnohých dětských úrazů promlouvaly do výchovy vlastních dětí a vnoučat? „Určitě,“ usmívá se. „Ty obavy o jejich zdraví byly silnější. Kdyby mělo moje vnouče lézt na osmimetrový strom, už si představuji ty zlomeniny, které by pádem mohly nastat. Nedobře se mi na to dívá.“
Neřešitelný případ? Neexistuje
Přijde-li řeč na nejsložitější úraz, kterého se dětští chirurgové a traumatologové nejvíce obávají, odpoví pan profesor pohotově: „Žádný zákrok by pro nás neměl být nemožný. Zvládnout bychom měli vše, a to jak teoreticky, tak i prakticky při výkonu operace,“ uvádí. Něco jiného to však je z pohledu pacienta.
„Operace se může povést, ale pakliže je pacientův stav závažný, ztratil mnoho krve nebo má jiné problémy, nemusí se i navzdory té povedené operaci plně zotavit,“ uvádí pan profesor. Nejobávanější tak z toho pohledu bývají poranění hlavy, kde je riziko trvalých následků, zrovna jako sdružená poranění orgánů a končetin. Samotné operace se pak liší v řádech minut až hodin, ba dokonce některé mohou probíhat i mnoho hodin.
„Vzpomínám na takové, kdy jsme operovali ve dvou týmech. Neurochirurg operoval krvácení do mozku, my jsme operovali komplikovanou zlomeninu dolní končetiny.“ Sám Dr. Havránek, který je v současné době již emeritním přednostou kliniky, nejdéle v kuse operoval 11 hodin.
