7°C
Paní Janžurová, co se přesně stalo?
„Hrála jsem tehdy královnu Alžbětu, ale tu první, v Marii Stuartovně, přicházela jsem na závěrečnou scénu, měla jsem nabílený obličej, na hlavě paruku. Proti sobě jsem měla silný reflektor. Když jsem procházela pod kulisou, co vyjížděla nahoru, ozval se divný šramot. Protože jsem skoro neviděla, bylo domluveno, že inspicient, až dojdu na značku, zavolá: Stůj. Šla jsem, za mnou to šramotilo a já slyším: Ivo, uteč!“
Co bylo dál?
„Nikam jsem neutíkala, protože jsem to nestihla. Ale ještě mi prolétlo hlavou: Kam, kterým směrem? Než věta dozněla, boční kulisa spadla. Rovnou mně na hlavu! Dostala jsem ránu »papundeklem«, který prý vážil 320 kilo! Pak jsem to viděla na záznamu, který se tehdy dělal z každýho představení. Viděla jsem, jak kulisa dopadla a já úplně zmizela. Zbyla úplně rovná podlaha!“
Jak na to reagovali ostatní?
„Diváci zůstali sedět a vůbec se nedivili! Mysleli, že je to trik, že jsem zmizela v propadle. Za chvíli se ozval zvuk, začala jsem volat o pomoc. Jeden kulisák vběhl na scénu, chtěl to zvednout, ale nehnul s tím. Šla opona. Pak před ni vyšel Josef Vinklář a řekl, že představení nebude dokončeno.“
A dál?
„Vytáhli mě a řekli, že se nesmím hnout. A já na to: Vydržím to, ale přineste mi z rekvizitárny červený víno, který jsem si tam nalila, abych si dala po představení! Přijela sanitka, odvezli mě do nemocnice, já ležela na stole a měla ten bíle natřený obličej. Když vstoupil doktor, prý si řekl: Exitus! Pak ale zjistil, že ještě ne. Odvezli mě do tunelu a najednou si začali divně špitat a volali k sobě další. Vytáhli mě ven a řekli, že mám v hlavě nějaký třísky. A mě napadlo, že to jsou pérka, kterými mám přidělanou paruku!“
Koncem března vás v rámci Febiofestu čeká převzetí Ceny Kristián za celoživotní přínos. Jaký z toho máte pocit?
„Na jednu stranu je příjemný, že mám takový uznání, na druhou stranu si někdy říkám, že už nevědí, koho by našli, tak přišli na mě! (směje se) Vždycky mám pocit, že mi dávají najevo, že bych za tím vším měla už udělat čáru. Ale ještě to tak nebude. Pokud budu mít sílu, budu pokračovat dál.“
Kristián je také název filmu s Oldřichem Novým. Spolu jste hráli ve Světácích. Jak na ně vzpomínáte?
„Často říkám, že to setkání s ním pro mě bylo jako zázrak. Předtím jsem ho jednou potkala, když seděl u baru v divadle. Byl tak dojemný a začal mi říkat, že by mě pozval k sobě na návštěvu. Nevěděla jsem, co si pod tím mám představit, ale vůbec mě to tehdy nepohoršilo, bylo to příjemný! Ale nikdy na to nedošlo.“
Má herečka, která si zahrála tolik krásných rolí, ještě nějaký sen?
„Když jsem dostala Teroristku, tak mě to překvapilo, jak mi to téma bylo příjemný. Tak bych si ráda zahrála ještě v nějakém akčním filmu. Třeba bych si dala obchodníky s drogama! A taky by mě lákalo natočit vlastní film.“
Jaký?
„Jednou se mě jeden divadelní režisér zeptal, co se chystám dělat. A já řekla – teď budu režírovat film. A on: Kdo vám ho napíše? Já na to: Sama! Kdo tam bude hrát? Já! Tehdy jsem žertovala, ale pak jsem se přistihla, jestli taková zmínka člověka nějak nerozjede a nepustí se do toho. Divadelní hru už jsem si napsala a zrežírovala, tak třeba ještě přijde film.
VIDEO: Janžurová si Lva neodnesla: Místo sebe litovala dceru!
Janžurová si Lva neodnesla: Místo sebe litovala dceru! Markéta Reinischová, Jan Jedlička
