9°C
Kdy jste s divadlem začínal, kdo vlastně objevil vaše herecké vlohy?
Moje divadelní kariéra začala vlastně už v Lovosicích na gymnáziu. Tam mě profesorka Kaiprová, s níž jsem dodnes v kontaktu, jaksi odhadla na komedianta. Tehdy se rozhodla, že s námi založí na gymnáziu divadelní soubor. My jsme ty hry sami psali, režírovali, šili jsme si kostýmy… byla to nesmírná sranda, jak to jenom mezi študáky může být. Troufli jsme si dokonce na vlastní muzikál. A právě paní profesorka Kaiprová mě seznámila s lidmi z Rádobydivadla Klapý, což je dodnes jeden z těch nejlepších amatérských souborů. S nimi jsem začal hrát divadlo a hráli jsme i těžké věci, například Ibsena, Bergmana, Strinberga… to mě vlastně předškolilo, odtud pak vedla cesta přímo do Karlových Varů, kde jsem v městském divadle strávil tři krásné sezony. Ve Varech mě nejvíc bavila role Christopfera Wrena v Pasti na myši od Agathy Christie a pak mě bavil Greg v komedii od Alana Ayckbourna Aby bylo jasno. To byla taková poctivá konverzačka o čtyřech lidech, kdy na konci vždycky lidi stáli, protože to byla taková sranda, že to kolikrát nešlo ani dohrát.
Nakonec jste se přesunul do Prahy. Co bylo impulsem?
Do Prahy vedla cesta tím stylem, že ve Varech rozpustili divadelní soubor. Ovšem už při mém působení v tamním divadle mě prý zaregistroval režisér Gustav Skála, který mě angažoval v Praze do divadla Metro, abych tam nazkoušel hru Poslední šance. V ní jsem se potkal s Toničkou Hegerlíkovou, Zdenou Herfortovou, Alenou Vránovou, Lubou Skořepovou, Jiřím Datlem Novotným, Janem Přeučilem… s herci velmi zvučných jmen. Tenhle začátek v Praze je vlastně doba, kdy jsem se začal v divadle opravdu natvrdo učit. Protože setkání s takými hereckými osobnostmi, ať chcete nebo nechcete, to vás prostě poznamená a posune. Kromě hry Poslední šance (tu hru jsme hráli mimochodem deset let, Luba Skořepová v ní oslavila devadesáté narozeniny, to bylo úžasné) jsem ještě hrál v komedii Drahé tety a já. V téhle komedii jsem se seznámil s Jarkou Obermaierovou, která pro to, kam jsem se posunul dál, byla taky velmi důležitá.
Jaký posun se tedy odehrál?
Jarka mě seznámila s Hankou Gregorovou, což bylo moje osudové divadelní setkání. Stalo se to tak, že jsme jeli na zájezd s divadlem Metro a před představením jsme s Jaruškou seděli v šatně a povídali jsme si. A ona mi najednou říká: „Hele, dám ti číslo na Hanku Gregorovou, ona shání chlapa do divadla. Řekla jsem jí, že ty by ses jí tam hodil…“ Tak jsem hned druhý den zvedl telefon, bylo to 23. 4. 2015, pamatuji si to přesně, protože jsem měl ten den svátek, zavolal jsem paní Gregorové v deset dopoledne, v pět jsem stál u ní v kanceláři a v pět deset jsem odcházel s dvěma rolemi u ní v Divadle Radka Brzobohatého. Jenže pak nastala ona nepříjemná anabáze přepuštění prostoru v Opletalově ulici jinému souboru, začaly změny, které vyústily v to, že paní Gregorová byla odejita. A protože ona určitě divadlo miluje, chtěla v tom dál pokračovat, tak potom oslovila některé z nás a my jsme její nabídku přijali. Na to konto jsme byli z Opletalovy ulice také odejiti. Vše zlé je ale k něčemu dobré, takže nyní společně působíme ve Strašnickém divadle. Já se tu cítím skvěle, myslím, že všichni se tu cítíme skvěle. Je to krásné, v podstatě komorní divadlo, kam se lidé chodí smát a odpočinout si. A pro mě to divadlo má ještě tu přidanou hodnotu, že já jsem velký milovník Divadla Járy Cimrmana, které v těchto prostorách působilo. Když jsme tady hráli poprvé, tak vzadu na jevišti byly stojny, na kterých ještě bylo vyraženo DJC. Tak jsem si říkal, panečku, já stojím na prknech, kde Cimrmani získávali tu svoji slávu. A já doufám, že se Hance Gregorové i Aleně Šebkové, která vlastně Divadélko Radka Brzobohatého ve Strašnicích vede, a vůbec nám všem společně podaří vrátit tomuto divadlu lesk, který mělo. Jsme rádi, že si lidé poměrně rychle cestu do Strašnického divadla začali hledat, a doufáme, že jich bude chodit ještě víc a víc, moc se na všechny těšíme!
Na jaké vaše představení byste rád příznivce divadla pozval?
Na všechna! Tři letušky v Paříži, to je nesmrtelná hra. Tu budeme hrát určitě ještě padesát let a furt se na ni bude chodit. Stará láska nerezaví, to je hezky rozverná vztahová komedie. Komedie Přísně tajné aneb Za vším hledej ženu – ta je taková střeštěná špiónská. A ta poslední s názvem Daně, daně, a jak na ně… ta je tak aktuální, až to leckteré účetní bolí.
Divadlo není jediné, co vás živí. Kdy přišly role v televizních seriálech?
Seriálové role začaly už s divadlem Metro. V té době jsem už dělal i v Rádiu City a ti, co řídí obsazení v seriálech, konkrétně v seriálu Ordinace v růžové zahradě, nás poslouchali. No, a jednou jsem ve vysílání na sebe prásknul, že hraju divadlo. Oni mi pak napsali, jestli nechci přijít na kamerovky, tak jsem přišel na kamerovky, a vlastně od toho roku 2011 jsem v Ordinaci v růžové zahradě v roli komisaře kamenické policie Petra Janáka. A teď jsem naskočil i do seriálu Modrý kód.
Jak dlouho už žijete v metropoli, která místa vás přitahují, kam naopak nemusíte?
Teď jsem oslavil patnáct let v Praze. Měl jsem svoje oblíbené kavárny. Záměrně říkám, že měl… já jsem bohužel kuřák a vždycky jsem si rád ke kávě dal cigaretu, což už teď nejde. V létě je to samozřejmě něco jiného, člověk si sedne na zahrádku…jenže tam mě zase ruší ten ruch… já mám rád klidné uzavřené prostory. V Praze je spousta míst, kam se dá jí relaxovat, odpočinout si. Z náplavky se stalo to, co se stalo, neříkám, že je to špatně, spoustě lidí se tam líbí, ale já nevyhledávám davy, mám rád místa, kde si člověk může připadat aspoň trošičku ve své bublině. Miluju třeba Grébovku. Horní část Grébovky doslova zbožňuji. Věřte nevěřte, i kolem Flory se dají najít místa, kde má člověk pocit, že unikl velkoměstskému ruchu. A nemyslím tím zdejší hřbitovy. No, a než jsem se přestěhoval na okraj Prahy, kde teď bydlíme s mou ženou Ivou, s níž dělám i v rádiu, tak jsem bydlel ve Strašnicích. Pod Třebešínem, což je kousek od Strašnického divadla, a tam je taky moc hezky.
