10°C
Úterky a čtvrtky dosud ovládala Ordinace. Nyní ji už pár týdnů válcuje seriál televize Prima Slunečná. Nebojíte se, že to bude pro Ordinaci konec?
„Nebojím. Ordinace kralovala 15 let. A 15 let se konkurence, nejen Prima, snažila všemožně tuto situaci změnit. Po tak dlouhé době se to nakonec podařilo. To se musí Primě nechat, podařilo se jim najít správný mix, který dočasně Ordinaci sesadil z trůnu.“
Dočasně?
„Myslím, že je to trochu, jako když manžel uteče ze vztahu za milenkou, aby nakonec po docela krátké době zjistil, že mu chybí rodina. A tak se nakonec vrátí. Ale vážně. Já vím, co všechno dalšího v Ordinaci chystáme, jak tvrdě pracujeme na tom, aby byl ten pořad v rámci žánru co nejlepší. A proto vím, že má Ordinace ještě pořád hodně co nabídnout, a jsem si skoro jistý, že se nám naši diváci vrátí. O Ordinaci nemám strach.“
Jedna z věcí, kterou jste změnili, jsou technologie. Nově natáčíte na dvě kamery stejně jako jakýkoli film. Má divák šanci tuto změnu zaznamenat?
„Ideálně by toho tolik zase poznat neměl a nemělo by ho to ani zásadně rušit. Ale popravdě si řekněme, že za těch 15 let byl zvyklý na oldschoolovou technologii. Kamery byly příšerné.“
V čem je největší rozdíl?
„V zásadě vychází obrazový jazyk filmů z toho, že máte v popředí člověka a v pozadí je to rozmazané. A televizní studiové věci se točí těmi »prasáckými « technologiemi, které vám to polijí ostrostí všude a je to vlastně video.“
To vám nevadilo, že jste do této doby natáčel »prasáckým« způsobem?
„Je to přirozený vývoj. A jsem rád, že jsem u té změny mohl být, a dokonce i mít na ní svůj podíl. Tedy když se naskytla možnost, nějakým způsobem k té změně přispět, tak jsem to rád udělal. Jinak samozřejmě pracuje člověk s tím, co má k dispozici, a snaží se toho využít naplno. S novými kamerami jsou ale možnosti mnohem větší.“
Pro vás to bude i trénink na vlastní filmy…
„Proto také natáčení Ordinace nepodceňuji.“
Přesto, styděl jste se někdy za to, že jste součástí nekonečného seriálu?
„Vůbec ne. Samozřejmě, že jsem se nevyhnul narážkám. Tohle je takové typicky české. Ale teď už můžu říct, že je mi to jedno, protože vím, jak je to těžká práce. Není to o tom, že si sednete do ateliéru a hulákáte. Samozřejmě beru v potaz, že neděláme něco, co by se mělo pouštět na FAMU, či bojovat o Oscara.“
Na natáčení Ordinace jste čtyři režiséři. Máte to rozdělené, že každý z vás točí linku určitých postav?
„To by bylo ideální, ale produkčně to bohužel nelze. Vždy nám to produkce rozhodí na začátku sezony po čtyřech dílech, které se natáčejí po dobu 14 dní.“
V čem by to bylo ideální?
„Někdy příběhy pokračují i po tom cyklu čtyř dílů a samozřejmě je pro režiséra lepší, když zná celý oblouk příběhu a může si herce vést, jak potřebuje, než když to musí od někoho přebírat.“
Jaký jste režisér?
„Protože dělám v divadle autorské věci, jsem závislý na komunikaci s herci. A to si přenáším i do natáčení.“
Mají z vás herci respekt? Sice je vám 34 let, ale vypadáte mnohem mladší.
„To jsem řešil celou režijní kariéru. V 21 jsem nastoupil do Ypsilonky jako kmenový režisér a tam byla jména jako Martin Dejdar, Jirka Lábus, Pavel Nový a člověk má tyhle legendy režírovat. Nemůžete pak ani počítat s tím, že si tam nakráčíte a všichni budou sedět jako pěna. Nejvíc se mi vždycky osvědčilo, přijít tam a ukázat, že vím, co dělám. Aby herec věděl, že nejste jen někdo, kdo ho bezmyšlenkovitě diriguje.“
To se vám daří?
„Neskromně si myslím, že ano.“
Jsou podle vás české filmy kvalitní?
„Vyhnu se odpovědi. Na české filmy moc nekoukám. Sleduji hlavně zahraniční.“
Proč?
„Mám takovou úchylku, že jak kolegy znám, tak mě pak nebaví na ně koukat. Ale určitě jsou mezi českými filmy i výjimečné počiny.“
Když se tedy zaměřím na ty zahraniční, jaký vás v poslední době zaujal?
„Od doby, co máme děti, a že jich máme dost – syna Huga (6) a čtyřletá dvojčata Dorotku a Žofii – nestíháme s manželkou moc sledovat filmy, a už vůbec ne v kině. Ale o Vánocích, když usnuly a druhý den jsme nemuseli vstávat do práce, jsme si pustili Tenkrát v Hollywoodu, a to je samozřejmě výborný film a Tarantina jako režiséra mám celkově rád.“
Tarantino je známý tím, že v jeho filmech je často dost násilí a krve. Stejně tomu bylo ve vaší divadelní inscenaci Masakr v Paříži.
„Tématem celé inscenace byla forma jako taková, zda lze převést krvavý béčkový film na divadlo. Jestli jde najít divadelní postupy, kterými by se suplovaly efekty z filmu. A docela dobře to jde.“
Jak jste to udělali?
„Špatně se to popisuje. Byla to velká prázdná plocha, kde jsme vymezili jednotlivé části, a když bylo potřeba udělat detail, tak se všichni seběhli dopředu a nasvítilo se to tak, že se udělal třeba detail vyražení zubů. Začínalo to decentně a na konci se všichni koupali v krvi.“
Co vím, bylo použito 55 litrů umělé krve. Jak jste řešili, aby se neumazali diváci?
„V prvních čtyřech řadách byli přikrytí igelitem a koukaly jim jen hlavy. Přeneslo se to přes tři sezony a stalo se to nejúspěšnější inscenací sezony v Disku.“
Chtěl byste něco takového převést i na plátno?
„To by mě hrozně bavilo, ale nevím, jestli to v českých podmínkách jde.“
Proč, kvůli financím?
„Částečně kvůli penězům. Ale je to velké riziko, takže producenti raději natočí komorní příběh z rodinného prostředí. Nebo totální jistotu o nějakých nevěstách. Mě na těch zahraničních filmech také baví to, jak tam ti herci hrají, oni těmi rolemi žijí. Ale představa, že by hráli tito herci v českých filmech, je bláznivá.“
Jak to myslíte?
„Představte si, že byste vyjmula jejich herce a vložila ho do našeho filmu. Vypadal by tam jako blázen. Třeba kdybyste dala Dr. House do Ordinace. To by si každý říkal: Co je to za debila, to je autista? Za to by vás lidé zlynčovali.“
Vás nelynčovali, když jste hrál v Ordinaci zmetka, doktora Zajíce?
„Šikanu jsem kvůli tomu nezažil, ale internetové útoky ano. Já to beru tak, že je to známka toho, že jsem svou roli dobře zahrál a režisér dobře natočil. Každopádně na začátku, když jsem byl ještě kladná postava, chodili pacienti za mým bratrem – internistou a říkali mu, že musí být rodiče pyšní, když jsou oba dva synové tak sympatičtí doktoři.“
Za šikanu by se ale dalo považovat to, když se vaše fotky objevily na pedofilních stránkách po natočení filmu Král sokolů.
„Dříve asi ano, ale upřímně dneska by to nikoho ani nezaskočilo, když lze na něčí tělo nasadit hlavu někoho jiného a dát to na porno stránky. Sociální sítě a internet všechno zrychlují i zbrutálňují.“
Internet a bezpečí na něm je obor, který vás fascinuje. Natočil jste dva krátké filmy Na hory a Maturant, které se používaly při přednáškách na školách. Proč toto téma?
„Moderní technologie mě zajímaly vždycky. Teď mám námět na celovečerní film, který se okolo tohoto okruhu motá. Zatím jsem ve fázi shánění finančních prostředků, ale více prozrazovat nebudu, aby mi to někdo neštípl, protože je to dobrý námět. Dáli Pán Bůh, mohli bychom za rok začít točit.“
Na co přesně chcete těmito filmy upozornit?
„Nejhorší je brutalita útoků, která je nevídaná a častá. Děcka si neuvědomují, co jim na internetu hrozí a do jakých problémů se mohou dostat, když kamarádovi pošlou fotku v prádle nebo i nahou. A jako další problém vnímám to, že to děti vůbec mezi sebou neřeší.“
Jak to myslíte?
„Mojí generaci by vůbec nepřišlo normální vyfotit se nahý a poslat to. Jim to přijde v pohodě, jim totiž svět on-line a off-line, jak ho rozlišujeme my, úplně splývá. A tak je to správně. Respektive, to je fakt, se kterým se nedá nic dělat. Ten smíšený svět internetu je ale hodně rychlý a nekompromisní, takže se všichni musí učit, jak v něm existovat co nejbezpečněji.“
Vy se o to snažíte? Nikdy jste neposlal svou intimní fotku?
„Ne, protože vím, co všechno to obnáší. Nikdy přesně nevíte, kdo na druhé straně je. Tedy pokud vedle toho druhého nesedíte.“
I to ale může být nebezpečné, kdyby si to nějaký hacker stáhl a použil jinde.
„To se samozřejmě stát může, ale možná až 98 % takzvaných hackerů jsou blbosti lidí, kteří si dávají špatná hesla. Představa tlustého, uhrovitého hackera, který sedí ve sklepě obklopen počítači, nabourávajícího se vám do účtu je pohádková. Lidé jsou jen málo opatrní.“
Snažíte se své děti o těchto problémech informovat a chránit je?
„Chtěl bych, aby z našich dětí vyrostly samostatně myslící bytosti, které o tom budou vědět, ale budou samy schopny o sobě rozhodovat. Myslím si, že mnohem důležitější je, než zakazovat internet, děti naučit rozpoznávat dobro a zlo.“
Vy ho dokážete rozpoznat?
„Snažím se o to každý den. A co se týče internetu, myslím, že jsem už natolik zkušený uživatel, že mě na něm málo co překvapí.“
Překvapilo vás, když se vám narodila dvojčata a musel jste z jednoho dítěte přesedlat rovnou na tři?
„No je to peklo. Vždycky když vidím někoho s kočárkem pro dvojčata, tak si říkám: Chudák malej, vím, co ho čeká.“
A co ho čeká?
„Šok je samozřejmě, když máte první dítě a všichni říkají, že z jednoho na dvě už je to relativně v klidu. Ale z jednoho na tři? To je peklo. Ale samozřejmě největší práce to byla pro manželku. Snažil jsem se pomáhat, ale stále dost pracuju, takže hodně to odnesla ona.“
Jak se synem snášíte převahu žen?
„Docela dobře. Teď jsme si pořídili pejska a je to fenka, takže jsou na nás holky čtyři.“
