9°C
V rodině není Ráchel první, kdo se propadl hudbě. Již její dědeček miloval muziku a byl skladatelem. Za minulého režimu byl perzekuován, celý život se věnoval hře na varhany a také hudbu skládal. Věnoval se především hudbě duchovní, ale v repertoáru má i filmovou a seriálovou hudební tvorbu. „Díky svému handicapu jsem byla odmala fascinovaná všemi možnými zvuky. A určitě i nějaké ty geny mě dovedly takhle brzy ke klavíru,“ vzpomíná na své dětství Ráchel.
Hudební sluch jako pomůcka
Její muzikálnost jí vlastně i hodně pomáhá v běžném životě. „Při pohybu ve městě se hodně řídím echolokací. Dokážu podle zvuku kroků nebo hole odhadnout, jak daleko jsem od zdi nebo kdy bude končit blok domů. V tomhle jsem tak trochu delfín,“ říká se smíchem. „Problém nastává, když třeba napadne hodně sněhu. Najednou se vše utlumí a najednou je orientace v prostoru mnohem složitější. Musím ale říct, že v Praze se mi pohybuje opravdu dobře. Ve srovníná třeba s Helsinkami, kde je více než 50 % přechodů zvukově neoznačených, je to tady pohoda.“ přibližuje život nevidomého Ráchel.
Z gymnázia až na HAMU
Vcelku záhy bylo jasné, že je to velmi talentovaná dívka, a tak v deseti letech nastoupila na Gymnázium Jana Nerudy, kde studovala hned dva obory: klavír a zpěv. Po třech letech jí to ale bylo málo a přestoupila na Konzervatoři Jana Deyla. „Měla jsem obrovské štěstí na kantory. Hru na klavír mě začala učit skvělá Jana Köhlerová. Kdybych měla říct, kdo mi dal nejvíc, je to určitě ona. Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mohla dostat na HAMU, ale ona mě za těch 8 let připravila opravdu dokonale,“ vzpomíná Ráchel na svou oblíbenou učitelku.
Asi bude mít Ráchel pravdu, vždyť už během studií na konzervatoři se účastnila jak soutěží, tak koncertovala na mnoha místech a to nejen v Čechách, ale i například v Německu nebo Americe. „Do Německa mě pozval klavírista Lars Vogt. Byla jsem jako jeho host na 18. ročníku festivalu Spannungen který je pořádán v německém Heimbachu,“ líčí skromně své úspěchy.
V současné době je jedinou nevidoumou studentkou HAMU. „Notové zápisy jsou většinou k dispozici v breilově písmu, takže jednou rukou čtu a druhou si skladbu přehrávám. Jde mi to tedy pomaleji než běžnému studentovi. Naštěstí jsou v dnešní době už různé programy, které jsou schopny zápis přečíst a pak mi to pomalu přehrávat," popisuje své studium Ráchel.
Duet se Žbirkou
Ten největší zážitek přišel před dvěma lety. „Už od mala hraji na různých akcích pořádaných Světluškou a jednou jsem tam na klavír doprovázela i Mira Žbirku. Zřejmě jsem se mu musela zalíbit, protože za nedlouho mi řekl, že složil duet speciálně pro nás dva. To mi opravdu vyrazilo dech,“ vypráví se smíchem. „Je až neuvěřitelné, jak odhadl moji hlasovou polohu. Navíc celkové poselství písně přeyně vystihuje to, co i já se snažím do svých skladeb vložit.“
A Ráchel není daleko od pravdy. „Složil jsem jednu písničku a snažil jsem se představit si v té skladbě nějakou zpěvačku. A představil jsem si Ráchel,“ svěřil se před časem známý zpěvák Radiožurnálu. Tím ale spolupráce neskončila. Ráchel Žbirkovi asistovala i při nahrávání jeho alba v legendárním Londýnském studiu Abbey Road. Tady vznikaly nahrávky i takových kapel jako U2 nebo Beatles.
Splněný sen
Ráchel však není jen skvělá muzikantka, je i velká sportovkyně a milovnice Finska. „Můj celoživotní sen byl, podívat se do Finska. I jsem se Finsky sama šest let učila. I když to nebylo kdovíjak soustředěné studium, něco jsem přece jen pochytila.“ To ale určitě nevěděla, jak se jí studium bude hodit a že si svůj velký sen splní.
„Když jsem nastoupila na HAMU, naskytla se mi možnost v rámci Erasmu jet na rok studovat do Helsinek. Nemohla jsem uvěřit, že mám takové štěstí a neváhala jsem ani minutu. Bylo mi jasné, že to nebude žádná procházka růžovou zahradou, ale řekla jsem si, že to zkrátka dokážu.“ Její přístup by mohl sloužit jako skvělá motivace všem studentům, kteří nad studiem v zahraničí přemýšlí, ale mají z něj strach.
Nemoderní Česko
Ráchel studovala v Helsinkách na Sibeliově akademii. „Je to největší a nejlepší hudební akademie v celém Finsku, jsem hrozně moc vděčná, že jsem tuhle příležitost dostala. A jak srovnává studium v Čechách a ve Finsku? „Ve vší úctě k HAMU, přijde mi škoda, že se minimálně věnujeme moderním skladatelům, v Helsinkách to byl pravý opak. Tam se toho nebojí vůbec,“ říká se smíchem.
Ne vše ale bylo zalité sluncem. „Byly tam samozřejmě i nepříjemné situace. Finové jsou národ, který si jen těžko pouští nové lidi k tělu. Co Čechovi trvá hodinu, jim měsíc. Jednou jsem chtěla jít na výlet pořádaný školou, měla jsem i domluveného průvodce. Když jsem ale přišla na sraz, byli ze mě jemně řečeno nešťastní. Vůbec nevěděli, co si se mnou počít. Nakonec jsem je přesvědčila a celý výlet s nimi bez problému absolvovala," vypráví Ráchel.
Za rok si v Helsinkách udělala Ráchel spoustu kamarádů, se kterými je stále v kontaktu. „Dokonce se letos v létě do Finska znova chystám na dovolenou a už se moc těším, až je všechny uvidím,“ uzavírá.
