Irenu Kačírkovou coby herečku zná každý. Jaká ale byla lidsky, mimo jeviště a kamery?

Báječná. Lidi ji měli rádi, protože je uměla pochválit. A když nebylo za co, raději mlčela. Taky nebyla drbna, což je u žen vzácné. Když jí někdo svěřil tajemství, nechala si ho pro sebe. Někomu to ale potřebovala povědět, tak to říkala mně. Máma mi ale nikdy nic nesdělovala jako žhavé drby. Měla své »holky z divadla«, jak jim říkala, moc ráda, všechny milostné příhody jim ze srdce přála a trable s nimi prožívala. Byla to prostě taková normální ženská.

To by ale nemusela. Krásná, vzdělaná, talentovaná… To vůbec neměla nos nahoru?

Nos nahoru měla jen vůči lidem, kteří byli nad ní. Dokázala od plic seřvat kdejakého ředitele nebo ministra. Říkávala s úsměvem: „Podívej se, Kristino, sprdnout šikovnou uklízečku, to umí každej. Ale takovýho blbýho ministra, to už chce kuráž!“ Hodně lidí ji mělo rádo, protože se k nim hezky chovala. Od garderobiérek v divadle po osvětlovače.

Jaká ale byla máma? Herecká profese se přece jen s mateřstvím těžko skloubí.

Naprosto nesnášela nafoukané a rozmazlené protekční dětičky a dělala všechno pro to, aby ze mě žádná taková zhýčkaná dceruška Kačírkové nebyla. Byla ke mně až zbytečně přísná a kritická. Aby mi nenarostl hřebínek, říkala, že musím být skromná a že stejně nic neumím… A já měla pocit, že jsem poslední ošklivý hlupáček na světě. Pochválit, hlavně před lidmi, mě neuměla.

To vás ale muselo mrzet.

To víte, že mrzelo a že mi to chválení chybělo. Sebevědomí jsem neměla žádné. Ono vedle příliš krásné a vzdělané maminky to ani nešlo. Neměla jsem vedle sebe tátu, pro kterého bych byla ta princezna. Naši se rozvedli, když jsem byla velmi malá. Když mi bylo osmnáct devatenáct, tak ještě všichni kluci koukali po mámě. Často jsem slýchala z úst různých dam, které samy mamince nesahaly ani po paty, jaká jsem tlustá a ošklivá a že jí nejsem podobná… 

Vy to dnes říkáte s úsměvem, ale v tom věku to muselo být dost těžké.

Bylo. Ale na druhou stranu nutno uznat, že doma byla milující maminkou. Nikdy jí nebylo zatěžko dát mi pusu nebo si se mnou číst. Milovala jsem to. Uměla zpaměti snad všechny Erbenovy balady, ty byly moje nejoblíbenější. Rády jsme se procházely v přírodě a recitovaly si je. Taky jsme si spolu hodně zpívaly, hlavně lidové písničky. Máma zpívala výborně. Někdy, když jsme si zanotovaly dvojhlasně, mi to ujelo a ona se na mě z legrace mračila a dělala rozčilenou. Přece jen to byla herečka. Perfekcionistka, měla ráda všechno dokonalé. Ale hlavně u sebe.

Vy jste se herečkou nestala, ale v branži jste zůstala, jste scénografka.

Protože mi nic jiného nešlo. Malovala jsem odmalička. Své první dílo – obrovskou rybu – jsem namalovala ve dvou letech pro maminku. Marmeládou přes celou zeď jejího pokoje. (směje se) Maminka ocenila moje dílo obrovskou pusou a nemenším povzdechem. Od divadla mě odrazovala. Ale nakonec mě divadlo stejně neminulo a vystudovala jsem scénografii.

A že je máma slavná, to vám jako malé holce docházelo? 

Já si dobře uvědomovala, že je slavná, protože babička s dědečkem kolem maminky vytvořili auru nedotknutelnosti. Lehce si ji rozmazlovali. Za bývalého režimu, jako bývalí živnostníci, přišli o všechno. Neměli žádné příjmy. Z mámy se ještě před třicítkou stala živitelka nás tří – dědečka, babičky a mě. A byla na to sama. Což při tehdejších platech v divadle nebylo jednoduché. Dělala všechno, dabing, rozhlas, televizi, divadlo, aby vydělala peníze. Ale ji to bavilo. Po osmašedesátém už nesměla točit filmy ani vystupovat v rozhlase, protože se nepodřídila tlaku komunistů. Odmítla donášet na své kolegy. 

Za to jste si jí ale musela vážit, ne? Že se nepodřídila, i když ji to skoro stálo kariéru. 

No jistě, já si své mámy vždycky nesmírně vážila! Bylo to pro ni velmi těžké období, prvně jí slibovali hory doly, že když kývne, bude moct cestovat, hrát v cizině a vydělávat velké peníze. A když odmítla, přišly výhrůžky, že nebude hrát vůbec a že jí mě vezmou, protože vyrůstám v reakcionářské rodině. 

Vaše maminka měla krásu i inteligenci, přesto její život nebyl jednoduchý.

Nebyl, právě naopak. Ji asi nejvíc mrzelo, že nikdy nepotkala svou osudovou lásku, partnera, o kterého by se mohla opřít. Jak říkávala: „Normální mužskej se v životě neodváží Kačírkovou oslovit.“ Měla muže, většinou umělce, kteří se opírali spíš o ni. Pro většinu jejích partnerů, až na Jiřího Šlitra, jsem byla přítěž. Máma, při svém půvabu, nebyla přelétavá. Naopak. Vždycky měla dlouhodobé vztahy. Ale obyčejného chlapa na trvalý vztah nikdy nenašla. To jí bylo líto až do konce života.

A jinak byla šťastná?

To bych bohužel neřekla. Byla obrovský pesimista. Věřila tomu, co kdysi řekl Čechov, že každý příběh, který se vypráví až do konce, končí špatně. Byla na sebe tvrdá, pořád měla pocit, že musí ještě víc zabrat, vzdělat se, že to a to ještě dokonale neumí, že je potřeba přidat… Její základní vlastnost, která jí komplikovala život, byla zodpovědnost. Za divadlo, za rodinu, za kolegy, za diváky i lidi kolem. Někdy, jak se mi zdálo, nesla na ramenou »celý svět« a připouštěla si jeho nespravedlnost.

Vy jako pesimistka nepůsobíte. Je něco jiného, v čem jste po mámě?

V té zodpovědnosti, což je občas hodně těžké. Když jsem učila, cítila jsem se odpovědná za své žáky. A co se práce týče, tak jsem stejná jako ona. Okolí mi říká, že už je kresba dobrá, ale když nejsem spokojená, nešťastně to zmačkám, vyhodím do koše a začnu od začátku. Takže mám po mámě spíš život komplikující vlastnosti.

Pohádku Byl jednou jeden král, kde hrála, dávají každé Vánoce a ani letošní Štědrý den nebyl výjimkou. Dívala jste se?

No jistě, tu máme u stromečku puštěnou každý rok. Díky tomu je maminka s námi každé Vánoce, to je moc fajn. Ale co mě dojímá, to je záznam divadelního představení Benátská vdovička. Na tom jsem totiž vyrostla. Hrálo se to od mých sedmi let snad do mých sedmnácti a já na to pořád chodila. Uměla jsem z toho všechny písničky a máma se vždycky dusila smíchy, když mě z jeviště viděla, jak tam na svém místě v lóži mezi reflektory poskakuju a hraju s ní. Benátskou vdovičku mám s mámou spojenou nejvíc, váže se mi k tomu spousta vzpomínek. Když náhodou ten záznam dávají v televizi, pokaždé ho obrečím. To byl náš život, to jsme byly my dvě.

Jaké bývaly vaše Vánoce v dětství?

Skvělé! Tedy nijak přehnaně štědré, protože těch peněz tolik nebylo, ale to vůbec nevadilo. Máma byla geniální kuchařka, takže vždycky nachystala úžasnou večeři. O svátcích si k nám chodili posedět i její kolegové z divadla, ale nejradši vzpomínám na chvíle, kdy jsme byly samy – jen my a náš obrovský strom, který měla maminka zásadně vždycky až do stropu. A to stropy v našem tehdejším bytě na Václaváku měly čtyři metry! Na obřím stromě musely být pravé svíčky, což držím dodnes. Z tradice, kvůli mamince, i dnes nemáme žádná elektrická světýlka, ale svíčky z vosku. K tomu zapalování jsme si vždycky pouštěly koledy. Maminka milovala opery, ty nám taky často hrály z gramofonu. 

Pamatujete si nějaký dárek, který jste od ní dostala a byl pro vás zásadní? 

V dětství jich bylo dost. Jak jsem říkala, dárků nebyly hromady, ale přesto se maminka vždycky snažila splnit má absurdní přání. Jeden rok jsem například chtěla princeznovské šaty, tak mi je nechala ušít. Byly z bleděmodrého saténu, měly dlouhou velikou sukni, závoj, korálky… A takových výmyslů jsem měla víc. Pokaždé udělala první poslední, abych je pod stromkem našla. Měla mě moc ráda a byla ke mně velmi něžná, i když to před lidmi nedávala najevo.

A co jste dávala vy jí, když už jste byla větší?

Svoje obrázky. Ze začátku určitě dost příšerné… Později desky a knihy. Byla vášnivá čtenářka. V knihovně jsme měly přes tři tisíce knížek a ona všechny přečetla. Byla schopná ležet v knihách klidně do čtyř do rána. Ze svého prvního honoráře jsem jí koupila zlatý šperk na krk, z toho měla velkou radost, i když pravila, že jsem se zbláznila.

(do kavárny za námi přichází manžel Kristiny Novotné, Ivan – pozn. aut.)

Když tu vidím vašeho muže, měla vlastně máma radost, že vy jste, na rozdíl od ní, měla v lásce štěstí?

Kristina: Neměla radost. Na začátku našeho vztahu nemohla vědět, jak to se mnou a Ivanem dopadne. Dokonce existuje fotka z naší svatby, na které jsme my dva a moje máma, jak pláče. A nešlo rozhodně o slzy štěstí a dojetí, to brečela kvůli tomu, koho jsem si to vzala. 

Ivan: No jo, brečela, že si její jediná, vzdělaná dcerunka bere cikána od kolotoče! Cikán byla její metafora pro to, že jsem byl vždycky opálený. A kolotočem myslela lyžařský vlek, dělal jsem instruktora lyžování. Asi jsem pro ni nebyl nejlepší partie. (směje se)

Kristina: Zvykla si, nakonec měla Ivana moc ráda. Když už byla hodně nemocná, vždy u sebe chtěla jen svou rodinu, včetně jeho. Ivana poprosila, aby ji vozil na zájezdy. Chtěla jezdit už jen s ním. A velkou radost měla z vnuka Kryštofa. Těšila se na něj.

Vážně? Byla dobrá babička?

Kristina: Milovala ho a on ji. Pěkně ho rozmazlovala. Bohužel se moc nestihli užít, babička umřela, když mu byly jen čtyři roky. Ale aspoň těch pár let byli spolu, jak jen Irena mohla. 

Vy jste byla těhotná, když mámě diagnostikovali rakovinu…

Kristina: Ano, ještě i v devátém měsíci jsem za ní byla v nemocnici. Pamatuju si bolest, žal, zmatek. Nedokázala jsem pochopit, že mám přijít o maminku. Tehdy se to ještě nestalo. Ale za čtyři roky ano… Ale pojďme k něčemu veselejšímu, nebudeme přece mluvit o umírání. To už by nebylo o mámě, protože v těch posledních měsících života to nebyla ona, vlivem utišujících léků a bolestí se změnila celá její osobnost. A tak si ji pamatovat nechci. Chci si ji pamatovat jako mámu, herečku, krásnou, inteligentní a temperamentní bytost… Ivane, když jsou ty Vánoce, zavzpomínej na mámin opilý dort!

Opilý dort?

Ivan: To byla Irenina vánoční specialita! Vždycky nachystala skvělý bramborový salát, rybu, řízky a cukroví… No a po tom všem se vytasila s pořádně velikou mísou dortu. Samá šlehačka, výborné dva druhy pudinkového krému, cizokrajné ovoce, nahoře čokoláda. Vypadal opravdu pohádkově. Nabídla mi a já si samozřejmě rád dal. A protože jsem do té doby netušil, o co jde, vzal jsem si pořádný kus. To bylo něco neskutečného… V této vánoční laskomině bylo snad půl litru koňaku! Byl jsem z něj úplně opilý. Nicméně ten Irenin sladký výtvor byl tak vynikající, že jsem se na něj těšil každé Vánoce. 

VIDEO: Potomci slavných: Dcera Ireny Kačírkové (†60): Mámina životní láska byl...

Video
Video se připravuje ...

Potomci slavných: Dcera Ireny Kačírkové (†60): Mámina životní láska byl... Zuzana Bubílková, Jan Jedlička, Lukáš Červený

Šestadvacátého října uběhlo 34 let od její smrti. Připomínáte si to nějak?

Kristina: Každý rok zapalujeme svíčku a povídáme si o Irence. Ale my o ní často mluvíme i při jiných příležitostech. Máme s ní spojenou řadu hezkých i zábavných vzpomínek. Jen s tím výročím její smrti občas trochu zápasíme. Protože my máme s Ivanem 25. října výročí svatby a sem tam se nám ta data pletou. Už se stalo, že jsme si museli vyhledat na internetu datum maminčina úmrtí a našeho výročí.

Chybí vám pořád? Nebo jste s tím už smířená?

Chybí mi moc. Nejčastěji, když chodím doma po zahradě. Moje máma totiž hrozně milovala kytky. Jenže byla silná kuřačka a každá rostlina nám v bytě pomalu chřadla, až uchřadla. Teď, když mám zahrádku, vím, že by byla nadšená, že tam ty kytky jsou, že pěstuju zeleninu a že se jí daří. To by se jí líbilo. Takže pokaždé, když se venku hrabu v hlíně, myslím na maminku a na to, jakou by měla radost. Nejradši měla hyacinty, ty pěstuju kvůli ní, aby rozkvetly na jaře, na její narozeniny. Ano, hodně se mi stýská. A mrzí mě, že toho máma spoustu nestihla, že neměla zdaleka všechno, co si v životě přála. Ale nás měla až do konce. Mě, Ivana a Kryštůfka. Rodinu.

Fotogalerie
15 fotografií