8°C
Tak jako každý, i Jan musel nějak začínat. V podstatě lze říci, že ho dosavadní vášeň dostihla v rodinném kruhu během středoškolských studií počítačové grafiky. „Můj otec se zhlédl v digitální fotografii. Začal kupovat kompaktní fotoaparáty, digitální zrcadlovky. Hrozně jej bavilo fotit přírodu,“ líčí Jan. Brzy sám začal koketovat s vlastním focením, prostředky doma měl. Více než příroda jej zajímaly rozjitřené půvaby ženské krásy.
„Protože jsem měl pěknou sestřenku, která se chtěla stát modelkou, domluvili jsme se, že uděláme pár fotografií. Mě to bavilo, tak jsem v tom pokračoval. Záhy měly moje fotografie na internetu velice slušnou odezvu,“ uvádí. Tehdy se ještě jednalo o decentní umělecké fotografie zachycující ženskou krásu v šatech. „Sestřenku jsem si nedovolil svléknout,“ usmívá se Jan.
Půvabný svět pozadí
To už neplatí v případě slečen, které následovaly. Jan Svoboda si velice brzy vydobyl renomé coby fotograf decentních aktů, jehož fotky vytiskl například Playboy. Mimo nich však vešel v povědomí především coby fotograf dámských zadečků, na které se specializuje, v čemž je do jisté míry průkopníkem. „Asi před šesti lety si mě najala na focení jedna slečna, jejíž zadeček se mi strašně líbil,“ uvádí ke vzniku jeho známé série, z níž vzešlo už několik kalendářů.
„Pak jsem přemýšlel, co bych s těmi fotkami mohl dělat. Napadlo mě, proč bych se téhle tématice nemohl věnovat pravidelně? První rok jsem z nich pak udělal úspěšnou výstavu, následoval kalendář a oboje šlo na dračku.“ Podle Jana i díky tomu, že se jedná o cudnou erotiku, kterou mohou skousnout i puritáni, poněvadž explicitně zpravidla nic, co by mohlo urážet, neodhaluje. Nezřídka pouze sličné obliny dívčí sedínky.
Stáří versus mládí
„Nedělám rozdíly v tom, jak moc vysoké modelky jsou, nebo kolik jim je. V mém loňském aktovém kalendáři jsme například fotili s paní, které bylo přes 40 let,“ uvádí fotograf.
A není to prý nic výjimečného. „Ty mladší jsou povšechně za svůj vzhled obdivované svým okolím. Že vypadají dobře, berou jako samozřejmost a nechávají se oslovovat. Ty starší se naopak chtějí ukázat a samy se nabízí, zvláště když jsou to třeba několikanásobné maminky,“ líčí fotograf. „Nebo když od manžela »dostanou« například nová prsa,“ dodává s úsměvem.
Umění bez podpisu
Že přitom dívkám, které svůj zadeček vydají všanc objektivu, není často vidět do tváře, jim prý vůbec nevadí. „Naopak je spíše baví, že se mohou vystavit a zůstat při tom i klidně malinko v anonymitě,“ líčí sympaticky fotograf z Prahy, kterému to naopak vyhovuje. „Aspoň nemusíme řešit výraz ve tváři,“ dodává.
„Čím větší, tím lepší“
Vyvarovat se přitom ale musí tomu, aby jeho fotografie nesklouzly pod pokličku laciné nahoty. Při focení zadečků to prý není snadné. Stačí jedna „vyšpulená póza“ a je vidět úplně vše! „Záleží na typu pozadí. Když mají holky větší a zaoblenější zadeček, většinou není nic vidět. Pak jsou dívky, které jej mají malý a je vidět všechno, ať se snažím sebevíc. V tu chvíli musí přijít na řadu kalhotky,“ připouští.
Profík každým coulem
Pro většinu mužů musí Janova práce znít doslova jako sen. Pravidelně se před ním svlékají krásné slečny, on si je ke všemu zvěčňuje, aby pak z tisíců nafocených snímků vybral ty nejlepší. Na druhou stranu ale upozorňuje, že to není tak snadné, jak se zdá. Za každou fotografií se totiž prý skrývá neviděné množství práce. „Je mylná představa, že jen stačí vypadat hezky a nakráčet před objektiv. U každé fotografie se snažím, aby měla nějaké »cinknutí« nebo kouzlo, prostě něco navíc.“
Také se striktně drží své profesionální role. „Fotografové, kteří tvoří akty, ani na nějaké případné »očumování« nemají čas. Ptá se mě na to přitom spoustu lidí, protože si myslí, že to tak je. Ale fotografování zahrnuje tolik věcí, na které si musím dát pozor, jako je navození atmosféry, vymyšlení póz, výběr zátiší a vůbec prostředí, kde bude fotit,“ vysvětluje Jan. „Kolikrát si doopravdy dívku ani pořádně neprohlédnu, jen přes displej foťáku.“
Janově manželce, také fotografce, jeho práce nevadí. I když týden co týden potkává krásné ženy, podněty k žárlivosti svou prací nezavdává. A hned vysvětluje proč. „U mě se ty dívky střídají. Možná je horší chodit dennodenně do práce, kde je hezká recepční, se kterou by si člověk naopak dlouhodobě mohl rozumět až moc,“ svěřuje se. „Mně se bohužel ještě nestalo, aby mě nějaká modelka sváděla,“ směje se v nadsázce.
Z »lovce « je »štvaná zvěř«
Dříve také musel Jan dívky oslovovat sám, dnes už si víceméně vybírá a hlásí se samy ony jemu. „I z toho důvodu se jim pak radši věnuji více individuálně, protože si vážím, že ke spolupráci přizvaly zrovna mě,“ říká. Nekývne přitom pokaždé.
Jak modelky, které se mu hlásí, selektuje? „Musí se jim líbit má tvorba, a také se musí líbit ony mně,“ vysvětluje fotograf. Dívky se mu nabízí buď osobně nebo mu posílají fotografie. „Osobně jsem ještě žádnou neodmítl,“ svěřuje se s jednou ze svých slabin. Zato přes e-maily prý dennodenně. „Není to nic příjemného. Zvláště když mi třeba dívky pošlou nahaté fotky, protože pak to může vypadat všelijak. Ale vzájemně se pak ušetříme většího zklamání.“
Při stylu své tvorby proto do jisté míry často zažívá déjà vu. Dívek, které by se před objektivem svlékly, přece jen prý tolik není, nezřídka proto fotografuje určitý okruh stejných žen. „Najít holky, které by měly hezkou tvář, pěkná prsa, krásný zadek a ještě by se svlékly, k tomu všemu měly s focením nějaké zkušenosti a ještě měly do vínku nějaké kouzlo, těch na rovinu tolik není.“
Lepší vděk než rutina
Jinak většinou Jan preferuje pro focení méně známé krásky. „Dříve jsem snil o tom, že budu podepsaný pod fotkami celebrit, ale zjistil jsem, že se mi daleko lépe pracuje s méně známými modelkami. Ty totiž přijdou a jsou nadšené z toho, že fotíme. Kdežto ty profi modelky, pro ty už je to taková rutina, samozřejmost,“ uvádí Jan. Na konkrétní otázku, které modelce by jednou chtěl fotit zadeček do svého kalendáře, nad odpovědí nepřemýšlí dlouho: „Nela Slováková by v každém kalendáři vynikala.“
Ze svého stylu nicméně sejít nemíní. „Kdybych začal fotit dívky v prádle, kde bych měl na výběr mnohem více modelek, bojím se, že by má tvorba nebyla tak vidět. Naopak kdybych chtěl být více provokativní, znevážil bych jméno, které jsem si vybudoval,“ uzavírá s tím, že mu vyhovuje balanc na hraně provokace a decentnosti, který mu obnažená či spoře oděná dívčí pozadí poskytují.
