*Ostrava, coby město havířů, patřila mezi bašty tehdejšího režimu, a většina jejích obyvatel jistě nepatřila k těm, kdo by chtěl revoltovat…

„To rozhodně ne. U nás byly i pomeranče a banány. (smích) Ale neřekla bych, že Ostrava byla vysloveně prominentním městem. Bylo to prostě město těžce pracujících, kterým se musela zavřít ústa, takže v obchodech se dala sehnat celá řada třeba jinde nedostupných věcí. Praha byla, je a bude stát ve státě, troufám si říci, že v řadě dalších měst a obcí to bylo nastavené jinak.“

*Jak moc režim zasahoval do vaší práce?

„Teď už se na všechny ty prověrky a přehrávky dívám jako na něco zábavného, ale tehdy to moc zábavné nebylo. Museli jsme mít na každý koncert přesný, schválený scénář, co říkat, a playlist skladeb, jehož jsme se museli striktně držet. V mluveném slovu nesměly být žádné narážky. Přehrávky probíhaly tak, že v sále pro pět set lidí seděli čtyři zasmušilí soudruzi a čekali, že je budeme bavit. Sehráli jsme pro ně celý koncert a trnuli, jestli nás blahosklonně schválí a dovolí nám vystupovat. Stávalo se, že vystoupení povolili, a pak chodili na kontrolu. A běda, když jsme se od scénáře odchýlili a zahráli něco jiného. Hned byl problém.“