Je tomu měsíc, co Česko zasáhla smrt Karla Gotta. První díl StarDance, který se vysílal v den Mistrova pohřbu, se tancovalo na jeho hity. Prý jste ale byla proti?
„Popravdě jsem na začátku bojovala i protestovala proti tomu, že se bude v den pohřbu Karla Gotta tančit, že bude takováhle show. Dělala jsem trochu scény, že mi to přijde nedůstojné.“

Jak na váš protest reagovali lidé ze StarDance?
„Musím přiznat, že byli vlastně strašně vstřícní. Snažili se mi vyjít maximálně vstříc a pomoci ovládnout emoce, které se mnou cloumaly. Zpětně ale musím říct, že to byla dobrá volba. Bylo to vyslání jakési energie nahoru té odcházející duši s pokorou a respektem k tomu člověku. Po prvním přenosu jsem za nimi přišla a musela přiznat, že to byl výjimečný zážitek, že jim vlastně děkuju.“

Celkově je tato soutěž pro vás, co jsem slyšela, výjimečná. Už před lety jste říkala, že byste do StarDance chtěla jít. Jaká byla vaše první reakce, když se vám přání splnilo?
„Nevěřila jsem tomu, myslela jsem si, že si ze mě kamarádi dělají legraci. Uložila jsem si to číslo volajícího jako StarDance a pořád jsem se koukala na přijaté hovory, že se mi to nezdá. Pak za několik dní, když se neozývali, jsem na to číslo zavolala a říkala jsem: Já se moc omlouvám, volám jen proto, abych si to ověřila. Opravdu jsme si volali, nezdálo se mi to?“

S tancem jste měla zkušenosti z konzervatoře. Pomohlo vám to nějak?
„StarDance je úplně něco jiného. Minimálně kvůli tomu stresu. Ale samozřejmě ty základy jsou dobré, když je člověk zvyklý hýbat se do hudby.“

Chodila jste i do tanečních?
„Ano, ale ty mají ke StarDance ještě dál, než ten tanec na škole. Tam chodí puboši, kteří chtějí hlavně flirtovat. I já jsem tam chodila flirtovat s klukama. Nechci to snižovat, to vůbec ne, je v pořádku tam chodit, ale nedá se to srovnávat s tím, co se učíme teď.“

Konzervatoř a StarDance mají pro vás ještě jedno pojítko a tím je Matouš Ruml, se kterým jste na školu chodila a nyní je vaším soupeřem. Jaký spolu máte vztah?
„S Matoušem se od školy potkáváme pořád, ať už pracovně, tak jsme hlavně velmi blízcí přátelé. Jeho manželce Terezce jsem byla za svědka na svatbě. Jsme spolu permanentně v kontaktu, hlídám jim občas děti, i když teď není moc čas, trávíme spolu Silvestry a spíš než přátelé jsme téměř rodina.“

Věděla jste dopředu, že budete v soutěži spolu?

„My jsme to před sebou tajili, protože je dáno, že nesmíte nikomu nic říkat. A já jsem se to pak nějakou náhodou dozvěděla a poslala jsem mu emotikon tanečnice. A on mi odepsal: Nene, počkej, jak to víš? Ty tam taky budeš? Víš, že je to tajný, že to nesmíš nikomu říct?“

Kdo je podle vás lepší tanečník?
„Myslím si, že Matouš. Už od školy vím, že je mimořádně pohybově talentovaný. Ale já se učím, taky se snažím.“ (směje se)

Zatancovali jste si i spolu?
„Ano, na jedné z generálek jsme našim tanečním partnerům říkali, že si to zkusíme spolu. Tak jsme se chytili a oni nás tak upravovali. Ale jo, myslím, že by to i šlo. Říkali jsme si, že příští rok se toho budeme účastnit jako ti profesionální tanečníci, ke kterým přiřadí celebrity.“ (směje se)

Překvapilo mě, že jste si vybrala nejvyšší podpatky ze všech tanečnic, abyste měla hezké nohy. Nelitujete toho zpětně?
„Nelituju. Nepopírám, že to občas opravdu bolí. Já jsem ale na takové boty zvyklá, nosím je i na plesy. Jen mi nedošlo, že na nich budu trávit tolik času. Zase si ale myslím, že to krásně zpevní tělo.“

Vy už nějaké zpevnění pociťujete?
„StarDance přišla akorát včas, protože už jsem začínala být taková trochu napucnutá. Jako ten popcorn, co pukne v mikrovlnce. Musím říct, že pokud ženy chtějí dostat do formy svoje partie jako zadek, nohy, břicho, tak ať doma uklízí na vysokých podpatcích. Jako asi to ničí chodidla, ale postavu to tvaruje. Muži by měli určitě radost, kdyby si ke koštěti vzali červené lodičky.“

Máte ještě nějakou radu pro ženy, jak udělat mužům radost a udržet si je?
„Věřím, že muži mají rádi ženy šťastné a autentické. Bez křečí, zbytečných hysterií a nevyžádaných rad. Ale především si myslím, že muže udržet nejde. Oni potřebují poletovat. Jde o to, abychom jim vytvořili takový přístav, kam se budou rádi vracet.“

K vám se již více než čtyři roky vrací manžel Pavel Khek. Jak snáší to, že denně trávíte několik hodin s tanečním partnerem Dominikem Vodičkou?
„Teď už je to lepší, ale ze začátku trochu žárlil. Jak jsme s Dominikem trávili hodně času, tak jsem přišla domů a říkala jsem: Dominik říkal tohle, Dominik byl tam a tam a Dominik mě inspiroval v tomhle… Tak to potom manžel říkal: Pořád Dominik, nemusím vědět všechno, co dělá Dominik. Ale já jsem zase otevřená ve všem a baví mě to s ním sdílet. Každopádně, tohle je těžké pro všechny partnery, i pro přítelkyni Dominika, když o vás najednou všude mluví jako o páru.“

U vás je to znásobeno tím, že jste mladá a krásná žena a Dominik mladý pohledný muž…
„Jako ano, ale zase počkejte. Nejen, že jsem zadaná, ale Dominikovi je 23 let. Pro něj jsem asi trošku důchodkyně. Vůbec nechci urazit holky v mém věku, myslím si, že jsme ve skvělém věku, my holky kolem třicítky, ale pro něj už je to trošku moc. Takže tohle nehrozí.“

A čistě teoreticky, kdybyste nebyla vdaná, snesla byste o tolik mladšího partnera?
„Život mě učí, že je možné úplně všechno. A když o něčem říkám, že to se mi nikdy nemůže stát, pak se mi to jako naschvál stane. Takže čistě teoreticky ano.“ (usmívá se)

Manžel vás přišel na přímý přenos podpořit. Jaký je tanečník?
„Je to bývalý hokejista, v nynější době ve volném čase hodně vytížený volejbalista, takže má velké svaly, a když mě chytí, tak hodně pevně. Je trochu zatuhlý, takže by se jen potřeboval víc uvolnit. Ale myslím si, že by byl jinak dobrý tanečník.“

Zkoušeli jste si společně zatancovat doma?
„No jo, zkoušeli jsme i nějaké zvedačky, ale pak mu trošku z toho křuplo v zádech, protože nevěděl, co má dělat. To mi nějak nedošlo. Takže už jsme pak raději nic nezkoušeli. Ale rozchodil to.“ (směje se)

Nutí vás jako sportovec do pohybu?
„Nutí a hodně. A když jsme spolu začínali chodit, tak jsem s ním dokonce šla asi dvakrát běhat, abych se předvedla, že nejsem srab. Ale málem jsem zkolabovala, protože on běhá třeba i šest sedm deset kilometrů denně. Ale lyžujeme spolu, jezdíme na kole a tak.“

Běhat jste chodila i kvůli natáčení filmu Ženy v běhu. Jak často jste trénovala?
„Měly jsme tam pár scén, navíc jsme běhaly jako amatérky, takže jsme mohly u toho být zničený. Samozřejmě jsme to musely vydržet, abychom po půl dni neumřely, ale stačilo mi jít párkrát běhat, žádný dlouhodobý trénink jsem neměla.“

Inspirovalo vás to k nějakému pravidelnému běhání?
„Jako byla by to dobrá reklama, ale bohužel ne.“

Předpokládala jste, že bude mít tento film až takový úspěch?
„Bude to znít blbě, ale jo. Ne až tak extrémní, ale mně se tak líbil scénář a ten tým lidí, že jsem měla pocit, že to bude mít úspěch, že by to diváky mohlo bavit. Podobný pocit jsem měla i u Žen v pokušení.“

Hrajete v jednom z nejúspěšnějších českých filmů a zároveň jste členkou Dejvického divadla, které je plné hvězd. Jak se vám stojí na jevišti vedle hereckých es?
„Je to samozřejmě velká pocta, ale nesmíte se nechat zastrašit tím jejich talentem. Je to totiž také úkol, jak si najít své místo v herectví.“

To se vám podařilo?
„Je to cesta na celý život, ale už se cítím rozhodně lépe.“

Máte mezi zdejšími herci blízké přátele?
„Mám vlastně většinu přátel mezi herci. Umíme se bavit i o jiných tématech než jen o hraní. Ale být hercem je určitý druh postižení a člověk si pak nepřipadá jako blázen, když tráví čas s podobně postiženými lidmi.“

Váš manžel sice herec není, ale je divadelní režisér. Hrála jste pod jeho velením a až po pěti letech, co jste se znali, jste se dali dohromady. Prý kvůli ráně do hlavy?

„Ano, dostala jsem ránu do hlavy dřevem. A to byl podle mě opravdu začátek. Díky tomu jsme si začali psát, protože se mě ptal, jak mi je. Ale mně se tím rozsvítilo. Líbil se mi už před tím, ale osud mě plácnul a řekl: Podívej, kdo před tebou stojí.“

Dříve jste měla za přítele režiséra Karla Janáka, teď máte znovu režiséra. Přitahuje vás toto povolání něčím konkrétním?
„Přitahují mě muži, kteří mají názor a jsou ochotní a schopní ho říct, což jsou prostě režiséři. Ale jsou to i muži s jiným povoláním, třeba ošetřovatelé v zoo, jen já se v profesi potkávám hlavně s režiséry.“

Já bych se bála, že mě budou režírovat i doma.
„To byste se bála správně. Mají ty tendence. Říkají vám, co máte dělat, protože jsou na to zvyklí z práce.“

Už jen z toho, jak jste se postavila proti vysílání StarDance, si myslím, že mu ale umíte vzdorovat, nebo ne?
„Jo, to umím. To by bez toho nešlo. Chodím do práce, abych poslouchala, takže nechci poslouchat i doma. Nebo tedy já poslouchám, respektuji svého manžela, ale zároveň si myslím, že je potřeba mít svůj názor.“

V čem jste nejčastěji paličatá?
„Třeba mám někam jet, kde jsem ještě nebyla, a on mi začne říkat, kudy mám jet, nebo v kolik mám vyjet. A moje nejčastější odpověď zní: Já to cítím jinak. Protože mám často takové abstraktní pocity, které on jako chlap nemůže pochopit, protože on to má vypočítané. Ale já třeba pocitově vím, že cestou někoho potkám, tak musím vyjet dřív, nebo naopak, že se cestou něco zrychlí. A často mám pravdu. Člověk by měl dávat na svou intuici. Ale to jsou spíš sranda třenice.“

Na začátku jste říkala, že občas hlídáte děti Matouši Rumlovi. Jsou na pořadu dne i ty vlastní?
„Na tuhle otázku začínám být alergická. Považuji rodinu za hodně intimní věc a nechávám to bez odpovědi.“

Vyrůstala jste v Rakovníku a jezdili jste na chatu do Krkonoš. Láká vás žít na venkově?
„Musím říct, že mám ráda oboje. Už jsem si zvykla i na rytmus Prahy. A nedokážu si představit, že bych se jednoho dne odstěhovala na samotu. Ale mám touhy k útěku do hor. Mám pocit, že tam jsou lidé více pevní, hrdí, ale zároveň vstřícní a zvyklí na náročné životní podmínky.“

Co byste tam dělala?
„Nad tím pořád přemýšlím, jestli by šlo udělat, že by tam člověk měl třeba dramatický kroužek.“

Nevadilo by vám, vzdát se herectví?
„Spíš asi ne, ale třeba taky jo. Člověk nikdy neví, co se bude v životě dít.“

VIDEO: Veronika Khek Kubařová přiznala, co dělá o dlouhých zimních večerech