Jeden by byl řekl, že se Josef narodil s malířským štětcem v ruce a s pastelkami rozsypanými v kolébce. Kreslit a malovat začal už ve velmi útlém věku. „Asi mi bylo do vínku dáno cosi, co bych nazval prvotním zájmem, který jsem pak díky rodinné tradici a zázemí mohl rozvíjet,“ uvádí. „Můžete mít velké sny, ale pokud nemáte prostor, příležitost a čas, ten sen se nikdy nemusí zhmotnit.

Co je doma, to se počítá

Velkou inspirací v tvorbě mu byl dědeček Wilhelm (†80), žák Maxe Švabinského (†88). To v dědečkově ateliéru trávil spoustu času, když byl malý, a právě tam začal snít o tom, že se jednou sám stane malířem. Snění podporoval i Josefův otec Petr, taktéž malíř. „Kdybych ty tvůrčí procesy neměl přímo před nosem, kdo ví. Kdyby se třeba moji rodiče zabývali prací se dřevem, asi bych byl dřevořezbářem. Inklinoval jsem k tomu, co jsem viděl doma,“ dodává s tím, že jeho maminka je architektkou.

Někdy okolo šesti let si doma nechal zařídit něco, co lze nazvat dětským ateliérem, kde se mohl ustavičně věnovat tomu, co ho baví dodnes. Nepřetržitě maluje více než 30 let, své nejranější obrázky si přitom dodnes pečlivě schovává a místy z nich čerpá inspiraci. „Když vidím, že když jsem ve svých 10 letech něco namaloval, cením si toho i v dospělosti a nestydím se za to, jak se to tehdy oproti zručné práci dospělé ruky mohlo zdát primitivní.“

Na zkušenou v Německu

Protože měl v plánu jednou vycestovat za hranice, rozhodl se Josef studovat gymnázium se specializací na cizí jazyky, zejména na němčinu. „Tu jsem se začal aktivně učit v 16 letech, kdy mne také začala více zajímat rodinná historie. Chtěl jsem mít lepší povědomí o svých předcích, kteří byli s německým prostředím velice úzce spjati,“ vysvětluje. Po maturitě se tam také vydal, konkrétně na Hochschule für künste Bremen, což je pomyslný ekvivalent naší Akademie výtvarných umění.

Pochmurné světy černé a bílé

V té době se také nechával více ovlivňovat i jinými vlivy, než těmi rodinnými. Svůj styl, kterým se nyní prezentuje, začal osobitě tříbit. Odmala kreslil obrázky víceméně černobíle, uhlem, tuží nebo graffitem, nejčastěji sahal k figurálním motivům. Později začal do svých obrazů více využívat barvu a začal malovat krajiny i abstrakce ve víceméně pochmurném stylu, který vycházel z jeho pocitů. Nápaditě se tak jeho styl vyrovnává s originalitou nejslavnějších obrazů „záhadného“ Hieronyma Bosche.

Že ve své tvorbě vychází z předchůdců i rodinných tradic, přitom nezastírá. Naopak se k tomu hrdě hlásí. „Neexistuje dnes už nic nového nebo překotného. V nějaké podobě lidé nezřídka navazují na práce, které se objevily už dříve. Pro mne osobně by bylo krásným zadostiučiněním, kdyby po nějaké době někdo navázal na to, kde skončím já sám,“ říká rodák ze Šternberku.

Josefova tvorba na první pohled pochmurná. Ačkoliv nevyužívá přehršle barev, tak jako mnozí jiní současní umělci, jsou jeho výtvory doslova napěchované emocemi.
Autor: Archiv Josefa Zlamala

Žití vlastního snu

Sen o galeriích plných jeho obrazů se Josefovi začal plnit zhruba před pěti lety. Paradoxně dříve v zahraničí než u nás si jeho nevšedního talentu povšimly různé galerie – nejprve ve Švýcarsku, Německu i třeba až ve vzdálené Šanghaji. V návaznosti na uskutečněné výstavy začal i své obrazy prodávat. „Získával jsem tím pevnější půdu pod nohama. Byl to pro mne transformační moment, jako kdybych byl spisovatel a některý z nakladatelů by se rozhodl vydat můj první román,“ srovnává malíř.

Video
Video se připravuje ...

V Galerii U Betlémské kaple budou výtvory mladého nadaného umělce Josefa Zlamala vést umělecký dialog s dávno zesnulým malířským velikánem Alénem Divišem. Výstava potrvá do 1. září. David Zima

Teprve poté začal být vyhledávaným a uznávaným i u nás. Několik výstav uskutečnil i v Praze, konkrétně v Galerii U Betlémské kaple nebo v Sotheby’s Realty. Mnohé z jeho obrazů se dostaly i do soukromých sbírek. „Zcela to proměnilo můj život. Začal jsem díky tomu věřit v to, že je možné opravdu vše,“ váží si Josef. „Mít možnost vystavovat v Německu nebo ve Francii se opravdu nestává denně. Až teď, s odstupem času, mi ten význam dochází.“

Nejvíce si skromně cení nikoliv vlastní samostatné výstavy, ale jedné skupinové, jíž byl součástí. Stalo se tak v Museu der bildenden Künste Leipzig před dvěma lety. „Zdejší ředitel si vybral můj obraz do stálé expozice starých mistrů, a to přímo vedle Lucase Cranacha. Pro malíře, jako jsem já, kterému tehdy bylo sotva 33 let, to byla nezměřitelná pocta,“ cení si Josef pocty, které se mu dostalo srovnáním s tvorbou jednoho z nejslavnějších renesančních malířů.

Kroky do jiných uměleckých sfér

Není to jen malba, ve které Josef vyniká. Nemalou část talentu podědil také po své mamince Blance Zlamalové, architektce, s níž už stihl spolupracovat na některých projektech. Pomáhal jí vytvářet některé objekty do veřejného prostoru, podílel se na vymýšlení na několika plastikách z betonu a navrhoval okna pro projekt Silo Tower, kterou bychom našli v Olomouci. Nechystá se jednoho dne Josef sám něco někde navrhnout?

Na odvážném architektonickém návrhu své maminky, olomoucké Silo Tower, se Josef podílel návrhem podoby oken.
Autor: Archiv Josefa Zlamala

Prý spíše ne. „Malování pro mě není práce, ale zábava. Kdybych to bral jako povinnost, těžko bych se tomu věnoval v takové intenzitě jako dnes,“ uvádí. „Je to má hlubší potřeba. Maluji sedm dní v týdnu, i třeba 16 hodin denně. Některé obrazy maluji týdny, jiné za den. Ale vždy tak, že k nim mám nějaký vztah, za kterým stojí i vnitřní klid, trpělivost a představivost. To jsou jediné limity při malbě.“ Architektura je naopak podle něho limitů plná.

Ale spolupráci v rámci nových objektů se Josef nebrání, ani prolínání malířství s módním návrhářstvím, na čemž teď inovativně se svou přítelkyní Andreou Vytlačilovou (23) pracuje. V nejbližší době chystají společné výstavy v Londýně, v Hradci Králové, a některé z budoucích výstav by Josef pochopitelně rád uskutečnil také v Praze.
Fotogalerie
50 fotografií