10°C
„Vzpomínám si dobře na ta léta. Lidé se radovali, holky dávaly každému. Bohužel i sovětským vojákům, což jsem nesl velmi těžce. Národ jako by ožil. Ale jak naše lidi podezírám, byla to pouze touha po západním způsobu života. Na tom není nic špatného, ale víceméně je to jen touha po konzumu. Šedesátá léta pro mě byla rozhodující. Tehdy byla nejlepší hudba, myslím ze Západu, ale snad i u nás byly pěkný věci. Móda se změnila v mumraj všech stylů. Byla to prostě pozoruhodná doba, ale ne v mé zemi.“
*Jak to myslíte?
„V roce 1968 někteří naivní občané a občanky zajásali, ale mně to bylo jasné už tenkrát. A taky nás Sověti podruhé takzvaně osvobodili, či spíše rozdrtili. Zavedli zde vládu zla, hlouposti, uhýbání, švejkovaní a postupně se začaly ztrácet jakékoliv masarykovské ideály. Já osobně považuju všechna ta léta po roce 1968 za nejhorší část historie naší země. Žádná Bílá hora, žádné stínání pánů na Staroměstském náměstí se nedá srovnat s tím, co se zde natropilo za těch dvacet let. Možná se to dává dohromady, těžko říci. Ale stalo se a nedá se odestát.“
*Reformní snahy Dubčeka a dalších ve vás nevzbuzovaly naděje jako v ostatních?
„Rok 1968 byla bohužel jen výměna jedné garnitury strýců v nepadnoucích šatech za elegány, kterým ty šaty padly více. Mezi všemi těmi postavami takzvaného Pražského jara byla spousta komunistů s nedobrou pověstí. Už tenkrát jsem nebyl mlád, ale už tenkrát jsem nemohl nepoznat, že jde jen o rošádu lidí s lepšími vázankami. Já sám, který jsem byl zakazován za všech režimů, i za současného, jsem instinktivně věděl, že to byl jen sen několika pošetilců, kteří se domnívali, že bysme jako Rakušáci nebo Švýcaři dosáhli neutrality. Nevěřil jsem tomu od první chvíle. A ten trest v podobě nejhoršího a nejdelšího období naší vlasti, takzvaná normalizace, se dostavil záhy. Náš lid už byl beztoho dosti zdecimován nacistickou hrůzovládou, a potom následně nesmyslnou komunistickou hloupostí, páč ta se k tomu systému pojila. Normalizace, což byl přerod do jakési konzumní bezideové společnosti, trvala dvacet let, a to byl ten nejhorší čas. Už nešlo o kejhák, nevěšelo se a nezabíjelo, ale právě tehdy se náš národ stal konzumní společností.“
*Jak jste vnímal samotnou okupaci?
„Byl jsem znechucen. Viděl jsem příchod rudé armády v roce 1945, kdy vládlo obrovské nadšení. Češi podvědomě, bytostně opovrhují Němci, protože ti byli vždycky lepší, bohatší, chytřejší, vyzbrojenější, takže tehdy se ruská armáda vítala s obrovským nadšením. Podruhé už se to nepodařilo. Jako první sem přibyly hordy primitivních hovad, protože se čekal ozbrojený odpor, tak jako vždy poslali na smrt spodinu. Teprve pak přišli profesionálnější vojáci. Jenže oni plnili rozkazy. To není vina těch ubohých kluků. Pár se jich dokonce zastřelilo. Tady lidi mluvili rusky, tak na ty tanky mluvili, a řekli jim, co se děje. Nemohu nikoho soudit, ti kluci přišli a viděli tady jakousi kulturu, nezavřené kostely… Byli z toho velmi dezorientovaní, protože z jejich pohledu se dostali na Západ.“
*Prožil jste ty dny v Praze?
„Kde jinde? Do té doby jsem necestoval, hranice se otevřely až roku 1969, kdy jsem dostal pozvání do Ameriky, abych tam na univerzitě předváděl ty svoje obrázky. Pak jsem se vrátil a spadla klec. Ale já bych ani nechtěl jinam. Považuji se za vlastence, toto je moje země, a i když mi v Americe nabízeli, že bych žil kdekoliv jinde, žil jsem tady. Zprvu jako Čechoslovák, pak protektorátní Čech, pak opět jako Čechoslovák a teď jako Čech. Je to moje země. A je možné, že v každé zemi by se našlo tolik zrádců a ničemů, jako byli ti, myslím, z Libně. Ti, kteří opravdu napsali ten zvací dopis Brežněvovi o pomoc. Ta klaka, skupina primitivů, hovad. Bylo to poprvé od roku 1945, co sem díky nim vpochodovala i německá armáda, tedy východoněmecká. Něco nepředstavitelného. Sice jen určitý kontingent, většina byli sověti, ale přesto... Takže byl jsem zde, viděl ty tanky, dělalo se mi špatně.“
*Vyrazil jste do ulic s foťákem?
„Vůbec mě nenapadlo, jako jiné kolegy, že bych to fotografoval. Respektive možná jsem něco fotografoval, ale netýkalo se to vpádu, invaze. Byla to třeba fotografie dítěte, které na nějakém pahorku drží naši vlajku.“
*Když mluvíte o osobnostech Pražského jara jako o komunistech v lepších oblecích, opravdu tam nebyl nikdo, kdo by vás zaujal?
„Dubček byl jen komunista, jen tím, jak byl žoviální a přihlouplý, se lidem líbil. Mám dojem, jak jsem to trochu študýroval, že jediný slušný člověk mezi nimi byl pan František Kriegel. Když byli ti strůjci převezeni do Moskvy, on byl, tuším, jediný, kdo odmítl podepsat. A proto ho považuji za morálního a mravního vítěze. Mělo to precedent už mnoho let předtím, kdy Sověti rozdrtili tu samou událost, tedy touhu po svobodě, v Maďarsku. Tady taky zemřeli lidé, ale naštěstí tady to nemělo tak zdrcující dopad, protože tentokrát už hodně přihlížela Evropa, aniž by se do toho nějak zamíchala. Ale to ani nešlo. Ta sféra vlivu byla rozdělená už na Jaltě v roce 1944 a Sověti si samozřejmě nemohli nechat ujít nějaká vazalská území. My byli ve Varšavské smlouvě, nikdo nám nemohl přijít na pomoc. To by byla třetí světová válka kvůli malé zemičce.“
*Měl být domácí odpor výraznější?
„Neměli jsme šanci obstát. Poláci na tom byli líp, nakonec se sice ukázalo, že Lech Walesa byl taky trochu udavač, ale to nevadí, to nic neubírá tomu, že Poláci byli statečnější. V naší povaze není zvlášť bojovnost. Pamatuju si skvělý čin těch chlapců proti Reinhardu Heydrichovi. Smělý a nedoceněný. Tenkrát Václavské náměstí bylo plné lidí, kteří hajlovali a provolávali smrt židobolševickým plutokratům. Titíž lidé tam stáli před Viliamem Širokým v roce 1948, kdy k nim mluvil Klement Gottwald. Titíž lidé, protože mezitím uplynulo jen pár let. A titíž lidé, pak už staří, zvonili klíčema Havlovi. Ale byli to ti samí lidi. Věřit na zdravého ducha našeho národa nemohu. Mám úžasnou věc, že jsem zůstal naživu. Že jsem nepřišel o život. Že mě dlouho nevěznili, a když, tak ne z politických důvodů.“
*Opravdu jste nikdy nelitoval, že jste se z USA vrátil?
„Nikdy. Přestože mi tam nabízeli práci. Ale vrátil jsem se do absurdního naplnění kafkovských literárních představ, do země, která vadla, zkroušená pod nesmyslným vedením či nevedením… Pak jsem se stal úplně nechtěným, vládnoucí partie v mých pracech pozorovala cosi podezřelého, což tam možná je, až jsem nakonec byl zakázán. Tehdy se nezakazovalo písemně, to jen zavolal někdo z ústředního výboru: „Podívejte se, můžete toho Saudka vystavit, ale je to jen na vaše riziko.“ Ani se to neověřovalo. Každej samozřejmě vyřadil moje věci. Nejhorší je, že já jsem si na to zvykl. Dodnes mám pocit, jako bych neexistoval. Nejsem například zastoupen v Národní galerii.“
*Nepomohl by vám vstup do strany?
„Komunistická strana Československa byla zločinecká organizace. A zůstala jí. Ale vstupu do ní se dalo vyhnout. Já byl v té době dělník ve fabrice, kde to kolegové tak udělali. Tenkrát byly povolené čtyři strany, jednou z nich byla strana lidová. Bylo to formální, neměly vůbec žádný vliv, ale pro člověka, který se chtěl vyhnout vstupu do KSČ, bylo jednoduché říci: „Já už jsem v jedné straně, lidové, a nemohu být ve dvou.“ Neznamenalo nic, než jen nějaký zápis, ale nedalo se s tím nic dělat. Každej slušnej člověk, i Pavel Kohout, i Milan Kundera, na kterýho samozřejmě žárlím, protože je slavný, zatímco já ne, tak se tomu mohli tímto vyhnout. Komunistické strany mají na svědomí více obětí, než nacisté. Mohou se kdykoliv vrátit k moci a pak mi nezapomenou, co jsem řekl, ale je zapotřebí mluvit pravdu, tak jak nás nabádal Masaryk. Proto ji vyslovuji, i když mi hrozí, že budu jednou, při definitivní nadvládě komunismu, perzekvován. Ale jsem starý člověk a mohu si dovolit nikoliv pravdu, ale proklamovat své přesvědčení. A to také dělám.
*Byl na vás někdy vyvíjen nátlak? Abyste spolupracoval, abyste se angažoval?
„Kdo ví, jak bych se choval, kdyby mě mučili. Třeba to, co udělali Martě Kubišové. Ze Západu se sem propašovala nějaká pornografie, sešit, kde byla nějaká modelka či prostitutka, která se paní Kubišové podobala. Ale vzdáleně. Tehdy byla taková móda, účes, vlasy. A ti estébáci ji tejrali, že je to ona. Jak ji znám, je to poctivá žena. Já dostal pár facek, ale to mučení bylo spíš psychického rázu. Do fabriky někdo zavolal, že se za tři neděle mám hlásit do kachlíkárny, a ty tři neděle jsem měl průjmy, myslel jsem, že se strachy zblázním. Nemohu mluvit o tom, že bych bojoval. Jediné, a to dělám dodnes, že se snažím proslavit jméno své vlasti v zahraničí. Hluboce věřím, že tahle země je nádherná, a mnoho lidí na ní jsou jen paraziti a vši. To je smutný, co? Normalizace mi zkazila život. A mnoha dalším lidem. Elita odešla. Pokud měli možnost, šli na Západ.“
*Očekával jste, že se následky okupace potáhnou tak dlouho?
„Mě napadlo, že to nepřestane nikdy. Když mi v červenci 1968 nabídli šest tisíc západoněmeckých marek od Allgemaine Zeitung za jakékoliv fotky Václava Havla, se kterým jsem se jakž takž znal – netykali jsme si – odmítl jsem to. Přitom ty peníze bych potřeboval! V té době jsem byl dělník. Ale myslel jsem, že to nikdy nepřestane. Překvapilo mě to. Jenže ono to nepřestalo. Komunisti jsou tady pořád. Došlo jen k převlečení kabátů. Jak v roce 1968, tak v roce 1989. Celý ten pád toho státního zřízení za Gorbačova byl způsobený neuvěřitelným jevem. Tehdy v osmdesátých letech se v sovětském Rusku promítaly třeba týdeníky, kde byly záběry z New Yorku. Lidé, jak chodí po ulici. A oni si říkali, že tam nejsou žádní hladovějící, žádní černoši v řetězech, co to znamená? Tohle způsobilo perestrojku, a za vedení komunisty Gorbačova se to snažili proměnit, ale ono to proměnit nejde. Jediná možnost je kapitalismus a demokracie. Kapitalismus je špatnej. Ale je to nejmenší možné zlo proti všem ostatním systémům.“
